20 Cdo 1378/2009
Datum rozhodnutí: 14.04.2011
Dotčené předpisy: § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., § 268 odst. 1 písm. f) o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř.




20 Cdo 1378/2009


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného Ing. S. K. , jako správce konkursní podstaty úpadce TIBA, a.s., se sídlem v Praze 9, Podnikatelská 552, identifikační číslo osoby 48171468, zastoupeného JUDr. Josefem Oubrechtem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Střelecká 672, proti povinnému Ing . R. H. , zastoupenému JUDr. Janem Hurdíkem, advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova 52, pro částku 4.902,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. E 890/95, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně z 12. 8. 2008, č. j. 12 Co 482/2007-119, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění:

Usnesením z 30. 6. 2006, č. j. E 890/95-98, okresní soud zamítl návrh povinného na zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že předpokladem aplikace tohoto ustanovení je objektivní zjištění, že povinný aktuálně nedisponuje v průběhu výkonu postižitelným majetkem. Jde o zákonné procesní ustanovení dopadající na případy, kdy zákonem předvídaná skutečnost (průběh výkonu rozhodnutí ukazuje, že výtěžek, kterého jím bude dosaženo nepostačí ani ke krytí jeho nákladů) vyjde v průběhu vykonávacího řízení najevo. Nelze je tedy aplikovat v situaci, kdy namítaná nemajetnost vyplývá pouze ze samotných tvrzení povinného. Použití tohoto ustanovení přichází v úvahu pouze v situaci, kdy samotná zjištění soudu (soudního vykonavatele) nasvědčují tomu, že poměry na straně povinného jsou skutečně takové, že nelze očekávat dosažení výtěžku, který by pokryl jeho náklady. Jelikož povinný odůvodňuje svůj návrh na zastavení výkonu tím, že konkurs na jeho majetek byl zrušen pro nemajetnost (když navíc k této skutečnosti došlo již v roce 2002), a dále skutečností, že výkon rozhodnutí byl v části ohledně dříve sepsaných movitých věcí zastaven, aniž by současně tvrdil a doložil svoji současnou majetkovou situaci a aniž by samotný soud při realizaci výkonu dospěl k závěru o jeho nemajetnosti, považuje soud návrh za předčasný a tedy nedůvodný.

Shora označeným rozhodnutím krajský soud k odvolání povinného usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Zdůraznil, že smyslem a cílem ustanovení § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. je zabránit dalšímu pokračování výkonu za situace, kdy je zcela nepochybné, že povinný nemá žádný majetek, jehož zpeněžením by bylo možno dosáhnout výtěžku, který by postačil alespoň ke krytí dosavadních nákladů výkonu, jenž by tak zjevně nemohl přinést ani částečné uspokojení oprávněného. Relevantní úsudek o tom, jaký lze očekávat výtěžek výkonu, se může odvíjet až od odhadu ceny (dražebního výnosu) věcí pojatých do soupisu. K hodnocení pravděpodobného výtěžku z prodeje sepsaných věcí a nákladů výkonu přitom dochází v řízení průběžně, zejména tehdy, změní-li se hodnota nebo rozsah sepsaných věcí, případně výše nákladů výkonu. V posuzované věci dosud nelze, a to s ohledem na konkrétní stav tohoto vykonávacího řízení, učinit odpovědný závěr o tom, jaký lze očekávat výtěžek výkonu, a v návaznosti na toto zjištění, zda předmětný výtěžek bude postačovat alespoň ke krytí dosavadních nákladů tohoto výkonu. Je tomu tak proto, že ohledně všech movitých věcí sepsaných vykonavatelem v bydlišti povinného 31. 7. 2002 byl výkon rozhodnutí pravomocně zastaven usnesením z 8. 11. 2005 a k dalšímu doplňujícímu soupisu movitých věcí povinného soud prvního stupně dosud nepřistoupil. Není tudíž podle odvolacího soudu postaveno najisto ani to, zda povinný má postižitelné movité věci či nikoliv, když v tomto ohledu se nelze spokojit jen s jeho tvrzením o absenci takových věcí.

V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že výkon rozhodnutí byl nařízen v době, kdy bylo vedeno a následně zrušeno konkursní řízení, a kdy přesto soudní vykonavatel provedl soupis majetku, který však výkon rozhodnutí nepřipouštěl ), povinný namítá nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spatřuje v tom, že odvolací soud posoudil věc podle jeho názoru nesprávně jak z hlediska předložených důkazů, tak zejména z hlediska vztahové souvislosti mezi vlastním výkonem rozhodnutí a konkursním řízením a jeho výsledkem, a proto ve svém zdůvodnění uvedl, že teprve opakovaným soupisem je možno mít za jisté, že povinný nemá další movitý majetek, umožňující výkon rozhodnutí. Podle jeho názoru měla být věc posuzována s ohledem na příslušná ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání, která stanoví, že úpadce je povinen sepsat veškerý svůj majetek a ten bude sloužit k uspokojení věřitelů, mezi nimiž je uveden i oprávněná. Tento majetek je přezkoumáván správcem konkursní podstaty a z výnosu z prodeje tohoto majetku jsou pak věřitelé uspokojováni. V daném případě byl konkurs zrušen pro nedostatek majetku a následně byl soudním vykonavatelem proveden další, tj. opakovaný pokus o soupis, který dokázal, že u povinného nebyl shledán ani v tomto opakovaném případě majetek připouštějící výkon. Tím tak nastal a byl potvrzen stav, který ve zdůvodnění svého usnesení uvedl odvolací soud jako podmínku při jejímž splnění by bylo možno postupovat podle § 326a o. s. ř.

Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. jež podle § 238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolatel napadenému rozhodnutí sice přisuzuje zásadní právní význam, hodnocením námitek obsažených v dovolání však k závěru o splnění této podmínky dospět nelze.

O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek rozhodných pro nařízení exekuce uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.

Předně nutno zdůraznit, že tvrzení povinného o opakovaném soupisu majetku, přednesené navíc teprve v dovolání, tedy jako nepřípustné (§ 241a odst. 4 o. s. ř.) novum (v odvolání se zmiňuje pouze o soupisu prvním, tj. z 31. 7. 2002) nemá oporu v obsahu spisu; z něj totiž plyne, že jediný soupis byl proveden 31. 7. 2002, tedy ještě před podáním prvního návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí z 24. 6. 2003, který byl usnesením z 9. 10. 2003, pravomocně 7. 11. téhož roku, zamítnut. Výkon pak byl usnesením z 8. 11. 2005, pravomocně 15. 12. téhož roku, ohledně všech sepsaných movitých věcí zastaven, avšak podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. f) o. s. ř. V předmětném řízení o zastavení výkonu podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., zahájeném k dalšímu, v pořadí druhému návrhu z 5. 4. 2006, žádný soupis majetku, jejž by bylo možno ve vztahu k soupisu z 31. 7. 2002 považovat za opakovaný či doplňující, proveden nebyl.

Ustanovení § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. upravuje situaci, kdy se po nařízení výkonu rozhodnutí (po provedení úkonů směřujících ke zjištění majetku povinného) ukáže, že výtěžek jeho provedení nebude vyšší než předpokládané náklady výkonu rozhodnutí a že tedy pohledávka oprávněného nebude ani zčásti uspokojena, takže jeho realizace by vedla jen ke zvýšení nákladů, jež by nemohly být z výtěžku kryty. Mezi úkony směřující ke zjištění majetku povinného patří i soupis jeho majetku. Ten byl proveden 31. 7. 2002, sepsané věci byly posléze k návrhu manželky povinného soudem z výkonu rozhodnutí vyloučeny a usnesením ze dne 8. 11. 2005 byl výkon rozhodnutí prodejem těchto věcí podle § 268 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. zastaven. Z protokolu o soupisu ze dne 31. 7. 2002 nevyplývá, že by byly sepsány všechny movité věci nalezené v místě bydliště povinného (povinný vykonavatele ani nevpustil do bytu) a doplňující soupis doposud proveden nebyl. Teprve po provedení soupisu bude zjištěn majetek, který lze výkonem rozhodnutí postihnout, a po jeho ocenění bude soud moci porovnat výtěžek, kterého může být dosaženo při prodeji sepsaných věcí s předpokládanými náklady oprávněného a na základě tohoto zjištění rozhodnout o zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Pokud by se nepodařilo sepsat žádné věci, které by mohly být prodány, byl by dán důvod k postupu podle § 326a o. s. ř., nikoli tedy k zastavení řízení podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Samotné tvrzení povinného, že nevlastní žádné věci postižitelné výkonem rozhodnutí, k zastavení výkonu podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s .ř. nestačí.

K závěru o přípustnosti dovolání není způsobilá ani námitka, že odvolací soud nesprávně posoudil vztah tohoto výkonu rozhodnutí a výsledku řízení o konkursu prohlášeného na majetek povinného. Ve stanovisku k výkladu ustanovení zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7, ročník 1998, pod poř. č. 52, Nejvyšší soud (v bodu XXVI. na s. 194/370 ve druhém odstavci) výslovně uzavřel, že z ustanovení § 14, odst. 1 písm. e) tohoto zákona plyne pro soud požadavek jediný, a to po dobu trvání konkursu se zdržet všech úkonů, jimiž má být výkon rozhodnutí bezprostředně realizován. Z této zásady nelze dovodit závěr jiný než ten, že po skončení konkursu může být v provádění výkonu rozhodnutí pokračováno (viz usnesení Nejvyššího soudu z 23. 9. 2010, sp. zn. 20 Cdo 1379/2009, jímž bylo ze stejných důvodů odmítnuto dovolání povinného ve věci jeho návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí proti jinému oprávněnému, a to Okresní správě sociálního zabezpečení v Třebíči).

Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí dovolání, není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn skutečností, že oprávněnému, jenž by jinak měl na tuto náhradu právo podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 věty první o. s. ř., náklady tohoto řízení prokazatelně (podle obsahu spisu) nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. dubna 2011

JUDr. Vladimír M i k u š e k, v. r.
předseda senátu