20 Cdo 1363/2004
Datum rozhodnutí: 28.04.2005
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




20 Cdo 1363/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v právní věci žalobkyně Č. k. ch., zastoupené advokátem, proti žalované Č. e. a., zastoupené advokátem, za účasti České republiky Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 212/97, o dovolání žalované a vedlejšího účastníka proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28.1.2004, č.j. 13 Co 309/2003-158, takto :

I. Dovolání se odmítají.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud potvrdil rozsudek, kterým soud prvního stupně určil, že žalobkyně je vlastníkem označených nemovitostí. Ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva, uzavřená dne 28.12.1961, kterou žalobkyně tyto nemovitosti převedla (zčásti bezúplatně) na N. m., je neplatná podle § 37 tehdy účinného občanského zákoníku, neboť ji žalobkyně uzavřela v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. N. m. se tedy nestala vlastníkem nemovitostí, a proto je nemohla poté převést na stát. Vlastnictví k nim stát nenabyl ani vydržením, neboť nemohl být co do jejich držby v dobré víře, a zákon č. 298/1990 Sb. do právních poměrů žalobkyně podle odvolacího soudu nedopadá, jelikož není řeholním řádem, kongregací ani arcibiskupstvím olomouckým; důsledky speciality tohoto zákona se proto v dané věci neuplatní.

Proti tomuto rozsudku podala žalovaná a vedlejší účastník včasné dovolání. Shodně mu vytýkají, že soudy nesprávně zhodnotily existenci dobré víry státu (podmínky vydržení), a že pochybily v závěru, že zákon č. 298/1990 Sb. není v daných souvislostech použitelný. Žalovaná též odvolacímu soudu vytkla, že se nezabýval otázkou právní kontinuity žalobkyně (neprovedl důkazy, které by prokazovaly nepřetržitou právní subjektivitu původní A. k. ch.), nedbal námitek nedostatečně zjištěných okolností uzavření smlouvy ze dne 28.12.1961 , a závěr o neplatnosti smlouvy vyvodil z výpovědi jediného svědka J. M. a obecného prohlášení tehdejšího představitele A.Č. .

Dovolání nejsou přípustná.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Jelikož napadený rozsudek není měnícím (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl jinak ) byl odvolacím soudem zrušen (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Aby mohlo být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolací přezkum je tedy zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.

Naopak, v rámci dovolacího přezkumu, jehož přípustnost nemůže být založena jinak než podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., nelze efektivně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř.; případné vady řízení skutkové povahy, odpovídající dovolacímu důvodu vyjádřenému v § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (i kdyby existovaly), pak mohou zde být významné jen za výjimečného předpokladu, že zahrnují podmínku právní otázky zásadního významu (ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. se totiž mohou uplatnit až v případě, že dovolání je přípustné).

Skutkové a procesní výhrady, jež tvoří těžiště argumentace dovolatelů, jsou proto v daných souvislostech nevýznamné.

To se zjevně týká výtek, že soudy pominuly se relevantně zabývat otázkou právní kontinuity žalobkyně (neprovedly odpovídající důkazy), a že také okolnosti uzavření kritické smlouvy ze dne 28.12.1961 nebyly dostatečně důkazně podloženy. Totéž však platí i ohledně námitek proti závěru, že stát vlastnictví dotčených nemovitostí nenabyl ani vydržením; dovolatelé zde neotevřeli spor o právo , nýbrž jen o správnost (úplnost) skutkových zjištění ohledně oprávněné držby (tzv. dobré víry).

Zde byly uplatněny nepřípustně dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/, resp. odst. 3 o.s.ř.

Naopak přípustný dovolací důvod (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) může v obecné rovině představovat toliko námitka, že odvolací soud uplatnil nesprávný právní názor v otázce vztahu restitučního předpisu (zákona č. 298/1990 Sb., ve znění zákona č. 338/1991 Sb., dále jen zákona č. 298/1990 Sb. ) a občanskoprávních předpisů obecných.

Ani zde však nejde o právní otázku, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá). Není ani spolehlivého argumentu, že právní posouzení věci odvolacím soudem je v rozporu s hmotným právem.

Posouzení otázky povahy a důsledků zákona č. 298/1990 Sb. odvolacím soudem totiž odpovídá právnímu názoru, konstantně uplatňovanému v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu

S dovolateli lze souhlasit, že zákon č. 298/1990 Sb. je pojímán jako předpis speciální; proto platí, že jsou-li splněny jeho subjektové i předmětové předpoklady, lze užít jen je, a k vlastnické obnově jsou k dispozici pouze ty instrumenty, které jsou jím upraveny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.11.1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9/1999, nebo rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11.9.2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001).

Předmětovým předpokladem však je i vymezení restituční skutkové podstaty , jež je součástí určení celkového restitučního charakteru zákona č. 298/1990 Sb.; její konstrukci Nejvyšší soud vyvozuje z existence státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, jenž nalézal výrazu v působnosti Státního úřadu pro věci církevní, resp. ministerstva školství a kultury, v existenci správy majetkových podstat řádů a kongregací (jež nesloužily řeholním účelům) N. m., a v oprávněních dovozovaných z jejího statutu, jež byly posléze - ohledně spravovaného majetku - (typicky) finalizovány darovacími smlouvami ve prospěch československého státu.

Existenci této restituční skutkové podstaty však v dané věci dovodit nelze, jestliže sporné nemovitosti měly podle nezpochybněných skutkových zjištění přejít na stát jinak (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31.10.2002, sp. zn. 20 Cdo 2015/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 230/2002, ze dne 18.12.2003, sp. zn. 20 Cdo 2157/2002, ze dne 16.12.2004, sp. zn. 20 Cdo 1679/2003, ze dne 27.1.2005, sp. zn. 2179/2003, a další).

Pak do posuzovaných právních poměrů zákon č. 298/1990 Sb. nezasahuje a ve vztahu k nim povahu speciálního předpisu, vylučujícího užití předpisů obecných, nemá (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.8.2004, sp. zn. 20 Cdo 919/2003).

Ve shodném směru působí závěr, který z pohledu subjektových předpokladů Nejvyšší soud k obdobnému nároku vyjádřil v (jiné) věci žalobkyně v rozsudku ze dne 25.5.2000, sp. zn. 20 Cdo 1143/98, uveřejněném pod č. 119/2000 v časopisu Soudní judikatura; zde uvedl, že pro právní poměry organizační jednotky (účelového zařízení) římskokatolické církve, zřízení podle § 6 odst. 1 písm. h) zákona č. 308/1991 Sb., kterou nelze podřadit subjektům, jejichž některé majetkové vztahy upravuje restituční zákon č. 298/1990 Sb., ve znění zákona č. 338/1991 Sb., se specialita tohoto zákona neuplatní, a tím není vyloučeno, aby určení jejího vlastnického práva k nemovitostem neuvedeným v přílohách zákona bylo posouzeno podle předpisů obecných .

O rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu, jenž byl výše vyložen proto nejde.

Dovolání tím nemohou být přípustná ani se zřetelem k § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Nepřípustná dovolání Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5, věty první, § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.

Nejvyšší soud připomíná, že posuzoval jen ty otázky, které v řízení o dovolání, přípustném jen podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. posuzovat mohl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.; žalobkyni, jež by měla na jejich náhradu nárok, však ve stadiu dovolacího řízení prokazatelné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. dubna 2005

JUDr. Vladimír K ů r k a , v.r.

předseda senátu