20 Cdo 1353/2004
Datum rozhodnutí: 02.02.2005
Dotčené předpisy: § 71 odst. 3 předpisu č. 71/1967Sb., § 8 odst. 1 předpisu č. 110/1964Sb., § 21 odst. 1 předpisu č. 110/1964Sb.




20 Cdo 1353/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné T. proti povinnému R. O., pro částku 6.705,30 Kč s příslušenstvím prodejem movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 52 E 538/2000, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. února 2004, č.j. 10 Co 140/2004-49, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :



Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 18. února 2002, č. j. 52 E 538/2000-10a, kterým okresní soud pro prekluzi (§ 71 odst. 3 správního řádu) zastavil výkon rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů ČR Českého telekomunikačního úřadu z 21. 4. 1999, vykonatelného dne 2. 6. 1999.

V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 238a o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ odst. 3 o.s.ř., oprávněná namítá, že odvolací soud svým výkladem ustanovení § 71 odst. 3 správního řádu porušil její právo na spravedlivý proces i právo vymoci si splatnou pohledávku. Nesprávné právní posouzení spočívá v tom, že krajský soud aplikoval výše citované ustanovení i na soudní výkon rozhodnutí. Dle názoru dovolatelky otázka, zda se uvedené ustanovení použije i při soudním výkonu správních rozhodnutí přiznávajících právo soukromoprávní povahy, doposud v praxi dovolacího soudu vyřešena nebyla a současně je posuzována odvolacími soudy rozdílně; kromě toho je napadené rozhodnutí v rozporu s hmotným právem, a to ustanovením § 402 obchodního zákoníku, jež je dle dovolatelky nutno (namísto § 71 odst. 3 správního řádu) aplikovat proto, že právo na zaplacení telekomunikačních úhrad je soukromým subjektivním právem, jehož promlčecí doba je upravena zvláštním právním předpisem.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Je-li napadeným rozhodnutím jako v projednávaném případě usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. d/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. (srov. § 238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější odvolacím soudem zrušené rozhodnutí téhož soudu), je možné přípustnost posuzovat jen v intencích ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., jež ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Za zásadně právně významnou dovolatelka výslovně pokládá otázku použitelnosti ustanovení § 71 odst. 3 správního řádu při soudním výkonu rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů ČR Českého telekomunikačního úřadu č. j. 251580/99-6381-II., pravomocného 18. 5. 1999. Odvolací soud ji však posoudil ve shodě s ustálenou soudní praxí (srov. usnesení Městského soudu v Praze z 28. 2. 1972, sp. zn. 11 Co 84/72, uveřejněné pod č. 19 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1973, rozsudky bývalého Nejvyššího soudu SSR z 30. 11. 1977, sp. zn. 2 Cz 151/77, uveřejněný ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR IV, str. 775, a z 27. 3. 1987, sp. zn. 4 Cz 26/87, uveřejněný pod č. 6 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1989), z níž vychází vyjma případů, kdy jde o rozhodnutí, smíry a výkazy nedoplatků vydané orgány státní správy, které mohou být v souladu se zvláštní úpravou vykonány i po uplynutí prekluzivní lhůty uvedené v § 71 odst. 3 správního řádu i judikatura současná (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu z 13. 1. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1887/98, uveřejněného v časopise Soudní judikatura 2/1999 pod č. 21); zásadní význam po stránce právní proto napadené usnesení nevykazuje.

Pokud jde o argumentaci komplexní úpravou promlčení v ustanoveních § 387 408 obchodního zákoníku, zejména jeho ustanovením § 402, ta je nepřípadná, jelikož ustanovení § 21 odst. 1 zákona č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, při rozhodování o právech a povinnostech fyzických nebo právnických osob odkazuje na obecné předpisy o správním řízení, tedy na správní řád. Stejně nepřípadný je i odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 437/1999, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 1/2000 pod č. 11, jelikož toto rozhodnutí se týká promlčení práva na vymáhání pohledávek, u nichž zvláštní právní úprava (§ 18 odst. 2 zák. č. 589/1992 Sb. a § 104g, § 104h zák. č. 582/1991 Sb.) aplikaci § 71 odst. 3 správního řádu vylučuje. Totéž, nyní s ohledem na ustanovení § 1 odst. 4 a § 70 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. v rozhodném znění platí o dovolatelčině odkazu na usnesení (přesně řečeno na jeho právní větu) Nejvyššího soudu z 13. 1. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1887/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 2/1999 pod č. 21).

Z výše uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí je v souladu s dosavadní judikaturou, a Nejvyššímu soudu tak nezbylo, než dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítnout.

Dovolání bylo odmítnuto, povinnému náklady tohoto řízení, na jejichž náhradu by jinak měl právo, (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 146 odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. února 2005

JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.

předseda senátu