20 Cdo 1352/2006
Datum rozhodnutí: 21.03.2007
Dotčené předpisy:





20 Cdo 1352/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné D. C., s. r. o., proti povinným 1) J. F. a 2) J. F., zastoupeným advokátem, pro částku 288.316,64 Kč, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 7 Nc 5503/2004, o dovolání povinných proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci z 21. 10. 2005, č.j. 35 Co 271/2005-36, takto:


Dovolání se odmítá.





O d ů v o d n ě n í :


Shora označeným rozhodnutím krajský soud (v napadené části, tedy ve vztahu k povinným) potvrdil usnesení z 2. 12. 2004, č.j. 7 Nc 5503/2004-21, kterým okresní soud proti nim (označeným v odůvodnění vykonávaného rozsudku jako zástavci) a proti obligačnímu dlužníkovi nařídil exekuci, jejímž provedením pověřil označeného soudního exekutora. Svůj závěr, že převod pohledávky za povinnými (ze smlouvy o úvěru z 12. 2. 1993) přiznané vykonávaným rozsudkem byl prokázán způsobem předepsaným ustanovením § 36 odst. 3, 4 exekučního řádu, a že tedy oprávněná má aktivní legitimaci, odvolací soud dovodil z notářsky ověřených postupních smluv z 2. 6. 2003 (mezi K. b., a. s., tedy žalobkyní v nalézacím řízení a G. C. B., a. s.) a z 29. 10. 2004 (mezi G. C. B., a. s., a D. C. s. r. o., tedy nynější oprávněnou). S odvolací námitkou povinných, že předmětem cessí nebyla pohledávka oprávněné za nimi (vystupujícími v exekučním řízení před okresním a krajským soudem jako 2. a 3. povinný), nýbrž za obligačním dlužníkem F. Z. (vystupujícím v nalézacím řízení jako 1. žalovaný a v řízení exekučním jako 1. povinný), se krajský soud s poukazem na ustanovení § 524 (v odůvodnění je zřejmou nesprávností uveden § 522) odst. 2 občanského zákoníku vypořádal závěrem, že (akcesorický) závazek povinných jako zástavních dlužníků uzavřením obou postupních smluv sledoval osud závazku obligačního dlužníka jako závazku hlavního, a že tedy lze vést exekuci i proti nim.


V dovolání (aniž se jakkoli zabývají otázkou jeho přípustnosti) povinní namítají nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. spatřují v závěru odvolacího soudu o aktivní legitimaci oprávněné, ač ta ji ve skutečnosti podle nich nemá. Pohledávka ze smlouvy o úvěru totiž podle jejich názoru právě vydáním (vyhovujícího) rozsudku předloženého jako exekuční titul novací zanikla a nemohla tudíž být platně postoupena.


Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.





Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jež podle § 238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. - je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Dovolacím důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je tudíž (vyjma případu o který však v dané věci, a dovolatelé to ani netvrdí, nejde kdy by samotná vada podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., pokud by jí řízení, trpělo, splňovala podmínku zásadního právního významu) pouze důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.


Protože uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze otázku, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné.


Dovolatelé jež ostatně pojem zásadní právní význam ani nepoužili se však otázkou přípustnosti dovolání nezabývali, a proto argumenty ve prospěch názoru, že podmínky předepsané tímto ustanovením jsou v daném případě splněny, dovolacímu soudu nepřednesli; k závěru o splnění těchto podmínek nelze dospět ani hodnocením samotných námitek v dovolání vznesených.


O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.


V usnesení z 31. 7. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1319/2002, (uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2003 pod poř. č. 165) Nejvyšší soud formuloval výslovný závěr, že smlouvou o postoupení pohledávky oprávněný může doložit přechod práva ve smyslu § 256 odst. 1 o.s.ř., i když pohledávku identifikuje jinak než odkazem na vykonávaný titul (např. výší, splatností atd.). Z uvedeného vyplývá, že přiznáním pravomocným rozhodnutím soudu pohledávka z původního titulu zde ze smlouvy o úvěru z 12. 2. 1993 (novací ani jinak) nezaniká, z čehož pak dále plyne, že může být postoupena.


Také odvolací námitku povinných (zopakovanou v dovolání), že předmětem cesse není pohledávka oprávněné za nimi, nýbrž za obligačním dlužníkem, vyřešil odvolací soud v souladu nejen s judikaturou (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu z 24. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 306/2003, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4, ročník 2004, pod poř. č. 31, str. 166/268), ale i s doslovným zněním ustanovení § 524 odst. 2 občanského zákoníku, podle něhož s postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená (ostatně exekučním titulem byli kromě obligačního dlužníka zavázáni právě povinní jakožto dlužníci zástavní).


Námitku, že exekuce byla proti povinným nesprávně nařízena i k vymožení částky 11.469,17 Kč s příslušenstvím, k jejímuž zaplacení však byl exekučním titulem zavázán pouze dlužník obligační, odvolací soud správně posoudil jako nepřípadnou (viz čtvrtý odstavec druhé strany napadeného rozhodnutí /č.l. 36 versa/), jelikož k vymožení této částky, přisouzené z titulu smlouvy o běžném účtu, exekuce na majetek povinných nařízena nebyla.


Protože dovolání není přípustné podle žádného v úvahu přicházejícího ustanovení, Nejvyšší soud je aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.


O případných nákladech vzniklých oprávněné v dovolacím řízení rozhodne soudní exekutor (§ 88 odst. 1 exekučního řádu).





Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 21. března 2007


JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.


předseda senátu