20 Cdo 1329/2004
Datum rozhodnutí: 29.06.2005
Dotčené předpisy: § 43 odst. 2 předpisu č. 120/2001Sb., § 75 odst. 2 předpisu č. 120/2001Sb.




20 Cdo 1329/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Vladimíra Kůrky v exekuční věci oprávněného S. P., zastoupeného advokátem, proti povinnému M. B. o zaplacení částky 232.549,- Kč s příslušenstvím oproti vydání věci, vedené u Okresního soudu Plzeň sever pod sp. zn. Nc 1894/2003, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Plzni z 29. 7. 2003, č.j. 56 Co 13/2004-44, takto:

Dovolání se zamítá.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozhodnutím krajský soud (po zrušení předchozího vyhovujícího usnesení soudu prvního stupně /č.l. 17/) potvrdil usnesení z 15. 10. 2003, č. j. Nc 1894/2003-28, jimž okresní soud tentokrát zamítl návrh na nařízení exekuce a pověření označeného soudního exekutora k jejímu provedení podle zákona 120/2001 Sb. (dále též jen exekuční řád ). Své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že předložil-li oprávněný k průkazu své připravenosti ke splnění vzájemné povinnosti (vydat motorové vozidlo oproti zaplacení částky) ve smyslu § 43 exekučního řádu pouze potvrzení soudní exekutorky (jež není státním orgánem ani notářem ) o převzetí automobilu do úschovy podle § 75 exekučního řádu (která ovšem, jak zdůraznil odvolací soud, na rozdíl od úschovy soudní nemá povahu uložení solučního ), nikoli tedy listinu vydanou nebo ověřenou státním orgánem či notářem, jak to vyžaduje ustanovení § 43 odst. 2 exekučního řádu, pak svou připravenost plnit neprokázal, v důsledku čehož je nutno návrh na nařízení exekuce pro nedostatek tohoto specifického předpokladu zamítnout.

V dovolání oprávněný namítá nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů /dále též jen o.s.ř. /), jež spatřuje v právním závěru odvolacího soudu, že k prokázání připravenosti splnit vzájemnou povinnost ve smyslu ustanovení § 43 exekučního řádu nestačí potvrzení soudního exekutora o převzetí věci do úschovy. Dovolatel argumentuje tím, že soudní exekutor realizuje veřejnou moc, autoritativně rozhodující o právech a povinnostech subjektů, jež nemají postavení rovnoprávné s takovým orgánem veřejné moci. Fyzická osoba, již stát pověřil exekutorským úřadem, má při výkonu exekuční činnosti postavení veřejného činitele (§ 1 a § 4 exekučního řádu), úkony při výkonu exekuční činnosti se považují za výkon státní správy a činnost soudního exekutora za úřední postup ve smyslu ustanovení § 4 zákona č. 82/98 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou výkonem veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Dále pak dovolatel poukazuje na ustanovení § 52 odst. 2 a 28 exekučního řádu a dovozuje, že pojem státní orgán užitý v § 43 exekučního řádu představuje legislativní označení toho, kdo může po nařízení exekuce vydat listinu osvědčující konkrétní skutečnost. Notář zde je, vedle státního orgánu, podle názoru dovolatele výslovně uveden proto, že v jeho případě jde o úkon v rámci tzv. jiné činnosti, tedy úkon prováděný nikoli v postavení soudního komisaře jako státního orgánu. Jelikož soudní exekutor v daném případě naopak realizuje státem svěřenou agendu, tj. exekuční činnost, je podle povinného třeba obecný pojem státní orgán vztáhnout také na soudního exekutora, jelikož jinak by nebylo jasné, který jiný státní orgán by měl takovou listinu vydat. V tomto smyslu jím může být jen soud a v návaznosti na § 52 odst. 2 exekučního řádu tedy také soudní exekutor.

Ustanovení § 43 exekučního řádu podle dovolatele pouze určuje podmínky, jež mají být splněny pro nařízení exekuce, tj. pro vydání soudního usnesení o jejím nařízení. Jde o fázi, kdy exekuční řízení již běží (tedy po podání návrhu na nařízení exekuce ve smyslu ustanovení § 35 odst. 2 exekučního řádu). S tím koresponduje ustanovení § 75 odst. 1 exekučního řádu, opravňující exekutora v souvislosti s exekučním řízením (fáze po podání návrhu, byť před nařízením exekuce) přijímat do úschovy peníze, listiny a jiné movitosti. Odvolací soud podle dovolatele nerozlišil přijatou právní úpravu (§ 43 exekučního řádu), stanovící požadavek předložení listiny pro nařízení exekuce, od skutečnosti, že po zahájení exekučního řízení tak může učinit sám exekutor, když soud (tj. státní orgán), případně notář by takovou listinu mohl vydat i před jeho zahájením. V daném případě bylo exekuční řízení zahájeno podáním návrhu exekutorovi a téhož dne exekutor, již v postavení státního orgánu, přijal vozidlo do úschovy a vydal listinu potvrzující tuto skutečnost a tedy i připravenost oprávněného plnit.

I kdyby soud žádný z uvedených argumentů neuznal (odvolací soud se těmito úvahami vůbec nezabýval) a dospěl by k závěru, že k návrhu nebyla předložena správná listina vydaná příslušným orgánem, měl oprávněného vyzvat postupem podle § 39 odst. 1 exekučního řádu, aby takovou listinu předložil, a dát mu v tomto smyslu řádné poučení podle § 39 odst. 2 exekučního řádu. V závěru dovolání povinný vyjadřuje přesvědčení, že akceptovat závěr odvolacího soudu by znamenalo, že by se povinný v průběhu exekučního řízení nemohl zbavit svého peněžitého závazku složením hotovosti u exekutora, a ten by zřejmě nadále pokračoval v exekuci přesto, že by úhradou pohledávky mohlo dojít ke splnění povinnosti, jinými slovy, že by povinný nemohl zabránit postižení svého majetku v exekuci tím, že by pohledávku zaplatil oprávněnému složením příslušné částky u exekutora.



Dovolání (přípustné podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. a ustanovením § 130 exekučního řádu) není důvodné.

Jelikož vady podle ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud je-li dovolání přípustné povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že k prokázání připravenosti splnit vzájemnou povinnost ve smyslu ustanovení § 43 exekučního řádu nestačí potvrzení soudního exekutora o převzetí věci do úschovy, nýbrž že jediným v tomto směru způsobilým důkazem je listina vydaná nebo osvědčená státním orgánem či notářem, a že takovýmto státním orgánem soudní exekutor není.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (nejen hmotného práva, ale a o tento případ jde v souzené věci i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).

Dovolateli lze přisvědčit pouze potud, že veřejnou moc v České republice nevykonává pouze stát a jeho orgány, ale též subjekty jiné, např. územní samosprávné celky (obce, viz zákon č. 128/2000 Sb., a kraje, viz zákon č. 129/2000 Sb.), samosprávné profesní komory (včetně Exekutorské komory České republiky) při výkonu působnosti svěřené jim zákonem, a také soukromé osoby pověřené k tomu zvláštním zákonem (zejména notáři, viz zákon č. 358/1992 Sb., a soudní exekutoři, viz zákon č. 120/2001 Sb.) za týchž podmínek, tedy rovněž při výkonu své působnosti, tj. vždy, když tyto subjekty jednají jako vykonavatelé veřejné moci.

To, že soudní exekutor má při výkonu exekuční činnosti (nikoli však činnosti tzv. další ) postavení orgánu vykonávajícího veřejnou moc, vyplývá ostatně přímo z ustanovení § 1 odst. 1 exekučního řádu, podle něhož je soudní exekutor fyzická osoba splňující předpoklady podle tohoto zákona, kterou stát pověřil exekutorským úřadem, a z ustanovení § 1 odst. 2 téhož předpisu, podle kterého v rámci pověření exekutorským úřadem exekutor provádí nucený výkon exekučních titulů (exekuční činnost, při jejímž výkonu má na rozdíl od činnosti další postavení veřejného činitele /§ 4 exekučního řádu/) a další činnost podle tohoto zákona. Jednou z oněch dalších činností je činnost podle § 75 odst. 1 exekučního řádu, podle něhož exekutor může v souvislosti s exekučním, soudním, nebo jiným řízením přijímat do úschovy peníze, listiny a jiné movité věci.

Oprávněný se však mýlí, dovozuje-li , že písemné potvrzení exekutora o přijetí hodnot (zde věci) do úschovy (§ 75 odst. 2 exekučního řádu) je listinou způsobilou osvědčit připravenost ke splnění vzájemné povinnosti ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 exekučního řádu. Toto potvrzení totiž (na rozdíl od viz níže zápisu podle § 77 exekučního řádu) neosvědčuje nic jiného než skutečnost, že exekutor přijal věc do úschovy, z níž ji ovšem může na žádost složitele (oprávněného) kdykoli, a to zcela nezávisle na vůli povinného, složiteli vydat.

Mezi tzv. další činnosti exekutora patří mimo jiné i sepisování exekutorského zápisu osvědčujícího na žádost skutkové děje a stav věcí, např. splnění dluhu (§ 79 exekučního řádu). Takovéto osvědčení by obdobně jako osvědčení notáře podle § 79 odst. 2 notářského řádu spočívalo v zaznamenání toho, kdo, komu, kdy, kde a jakým způsobem konkrétně určený dluh splnil, přičemž by exekutor měl povinnost vycházet pouze z prohlášení osob účastnících se skutkového děje, že se tímto způsobem plní předmětný dluh, a zaznamenat před ním se odehrávající děj. Exekutorským zápisem ovšem naopak nemohou být osvědčeny takové skutkové děje či stavy věcí, u nichž zákon výslovně svěřuje osvědčení jiným orgánům či subjektům. Tak např. občanský zákoník v § 143a a § 147 ve vztahu ke společnému jmění manželů, v § 156 ve vztahu k zástavnímu právu a v § 476 a § 476d ve vztahu k závětím opravňuje k osvědčování pouze notáře formou notářského zápisu. Z osvědčování skutečností uvedených v § 36 odst. 4, § 43 odst. 2 a § 66 odst. 2 exekučního řádu soudní exekutory vyloučil formulací svého znění dokonce samotný exekuční řád a tuto pravomoc přenechal (kromě státních orgánů, v kterémžto postavení ovšem exekutor při přijímání věcí do úschovy není) pouze notářům. V případě, že zákon výslovně pravomoc k osvědčení svěřuje výhradně jinému orgánu či subjektu, nesmí exekutor exekutorský zápis sepsat, neboť takový zápis by nemohl být použit k prokázání nároku v řízení (zde exekučním) před soudem či jiným státním orgánem.

Protože v souzené věci jde právě o jeden z těchto posléze uvedených případů, kdy oprávněný musí podle § 43 exekučního řádu osvědčit připravenost ke splnění vzájemné povinnosti, nutno uzavřít, že oprávněný tuto povinnost právě s ohledem na speciální úpravu pravomoci k osvědčování skutečností v § 43 odst. 2 exekučního řádu uvedených předložením pouhého potvrzení podle § 75 odst. 2 exekučního řádu nesplnil.

Protože se oprávněnému prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání jako nedůvodné podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

O nákladech vzniklých povinnému v dovolacím řízení rozhodne soudní exekutor (§ 88 odst. 1 exekučního řádu).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.



V Brně dne 29. června 2005

JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.

předseda senátu