20 Cdo 1321/99
Datum rozhodnutí: 29.06.2000
Dotčené předpisy:




20 Cdo 1321/99

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného R. P., proti povinnému S. b. d. O., d., přikázáním pohledávky z účtu povinného u peněžního ústavu, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 41 E 1172/97, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 31. července 1998, č.j. 12 Co 536/98, 537/98-23, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 31. července 1998, č.j. 12 Co 536/98, 537/98-23, k odvolání povinného potvrdil (bod I. výroku) usnesení ze dne 3. září 1997, č.j. 41 E 1172/97-6, jímž Okresní soud v Olomouci nařídil podle vykonatelného platebního rozkazu téhož soudu ze dne 19. května 1997, sp. zn. Ro 1210/97, výkon rozhodnutí pro částku 4.288, 90 Kč s jednadvacetiprocentními úroky od 15. května 1997 do zaplacení, dále pro náklady předcházejícího řízení ve výši 2.150,-Kč a náklady návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí ve výši 1.200,-Kč, přikázáním pohledávky z účtu povinného u označené banky a jejím připsáním na jiný účet u téže banky. Dále odvolací soud potvrdil (bod II. výroku) usnesení ze dne 16. září 1997, č.j. 41 E 1172/97-7, jímž soud prvního stupně opravil usnesení ze dne 3. září 1997 tak, že pohledávka z účtu povinného má být správně připsána na jiný účet u téže banky jen co do částek 2.150,-Kč a 1.200,-Kč, a jistina s úroky má být zaslána na adresu oprávněného. V obou případech odvolací soud rozhodl o těchto usneseních ve znění usnesení ze dne 17. dubna 1998, č.j. 41 E 1172/97-15, jímž soud prvního stupně opravil křestní jméno oprávněného v označených usneseních na R.".

K odvolacím námitkám, jež směřovaly proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce), odvolací soud uvedl, že nebyl-li povinný v nalézacím řízení řádně označen, šlo jen o formální vadu v označení žalovaného. Z výpisu z obchodního rejstříku sice vyplývá, že správným označením žalovaného (a povinného) bylo S. b. d. O., se sídlem v Olomouci, je však nepochybné, že jde o totožný subjekt, což dal povinný najevo i tím, že v nalézacím řízení převzal vykonávaný platební rozkaz, sám se ve věci označoval jako S. b. d. O., a k upřesnění svého označení přistoupil až v exekučním řízení. Oprávněný pak v odvolacím řízení chybné označení povinného odstranil. Tuto nepřesnost v označení žalovaného (a povinného) nelze za situace, kdy nebyla zjištěna existence jiného subjektu s označením S. b. d., v O.", pokládat za důvod, pro který by platební rozkaz nebyl vykonatelný po stránce materiální. Ze stejných důvodů odvolací soud potvrdil i opravné usnesení, když navíc uvedl, že exekuční řízení je řízením formálním, takže soud prvního stupně je při svých postupech důsledně vázán návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí. Jestliže se v daném případě (co do připsání částek oprávněnému) tímto návrhem neřídil, jde o zřejmou nesprávnost výroku usnesení, takže soud prvního stupně správně postupoval jediným způsobem, na nějž zákon pamatuje, totiž podle § 164 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř.").

Povinný (zastoupen advokátem) podal proti usnesení odvolacího soudu včas dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., namítaje, že v řízení vystupoval jako účastník ten, kdo neměl způsobilost jím být, neboť tuto způsobilost nemá (subjektem práva není) S. b. d.". Na podporu tohoto závěru dovolatel zdůrazňuje, že právnická osoba, která se zapisuje do obchodního rejstříku, se označuje obchodním jménem, adresou sídla a dodatkem označujícím právní formu. V daném případě však bylo nesprávné obchodní jméno uvedeno jak na exekučním titulu, tak na návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí; šlo o nesprávné podání, jehož vada nebyla odstraněna. Proto dovolatel požaduje, aby usnesení soudů obou stupňů byla zrušena a řízení zastaveno.

Dovolání v této věci není přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237, § 238a a § 239 o. s. ř. Podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že usnesení odvolacího soudu nebylo usnesením měnícím, nýbrž potvrzujícím a napadané rozhodnutí nelze podřadit ani případům vyjmenovaným v § 238a odst. 1 písm. b/ až f/ o. s. ř. Podmínky stanovené v § 239 o. s. ř. daná věc rovněž nesplňuje, neboť opravné usnesení ze dne 16. září 1997 ani usnesení odvolacího soudu je potvrzující (v bodě II. výroku), není usnesením ve věci samé. Ve zbývajícím rozsahu není dovolání proti usnesení odvolacího soudu podle cit. ustanovení přípustné proto, že odvolací soud výrokem tohoto rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil (odstavec 1) a povinný návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nepodal (odstavec 2).

Zbývá posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení § 237 o. s. ř.

K vadám řízení ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., jejichž existence činí zmatečným (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) každé rozhodnutí odvolacího soudu, přihlíží dovolací soud z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.); jelikož jiné vady dovoláním namítány nejsou a z obsahu spisu nevyplývají, zabýval se Nejvyšší soud otázkou, zda řízení je postiženo vadou tvrzenou dovolatelem.

Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. spojuje zmatečnost řízení se skutečností, že ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, neměl způsobilost jím být.

Z obsahu spisu se podává, že oprávněný označil povinného v návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí jako S. b. d., tedy tak, jak je žalovaný označen ve vykonávaném platebním rozkazu. Obchodní jméno a sídlo odpovídající zápisu v obchodním rejstříku ( S. b. d. O." - srov. též výpis z obchodního rejstříku vedeného Krajským obchodním soudem v Ostravě, oddílu Dr. XX, vložky 396, na č.l. 17) přiřadil oprávněný povinnému až v rámci vyjádření k odvolání povinného (č.l. 18).

Podle § 19 o. s. ř. způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává.

Podle ustanovení § 251 o. s. ř. nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

Oprávněný a povinný jsou - v intencích § 255 odst. 1 o. s. ř. - účastníky exekučního řízení.

Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 30. května 1996, sp. zn. 2 Cdon 276/96, uvedl, že výkon rozhodnutí je (s výjimkou případů vymezených v ustanoveních § 272 a § 273a o. s. ř.) důsledně ovládán dispoziční zásadou. Prvou procesní podmínkou exekučního řízení je proto návrh oprávněného (§ 261 odst. 1, věta první, o. s. ř.). Z ustanovení § 254 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že kromě náležitostí předepsaných v § 261 odst. 1 a 2 o. s. ř. musí návrh na nařízení exekuce obsahovat obecné náležitosti podání uvedené v § 42 odst. 4 o. s. ř. a náležitosti návrhu na zahájení řízení, vyjmenované v § 79 odst. 1, větě druhé o. s. ř., včetně řádného označení účastníků řízení.

Nejvyšší soud též opakovaně uvedl, že nedostatek podmínky řízení a vada žaloby (nebo jiného návrhu na zahájení řízení) jsou navzájem nezaměnitelnými pojmy procesního práva, samostatně upravenými, které mají odlišné důsledky a s nimiž se pojí i rozdílné reakce soudu (srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 17/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Úvaha o vadě podání (zde návrhu na nařízení exekuce) se odvíjí od posouzení, zda tento procesní úkon splňuje náležitosti předepsané příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu (zde ustanoveními § 42 odst. 4, § 79 odst. l a § 261 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Nesprávnost nebo neúplnost návrhu co do nesprávnosti nebo neúplnosti označení účastníků je důvodem postupu podle ustanovení § 43 o. s. ř. Označení účastníka v návrhu je přitom typicky nesprávné, je-li některý z jej identifikujících znaků použit vadně (zkomoleně, s písařskou chybou, vynecháním slova ve víceslovném názvu a pod.), a neúplné, jestliže některý z těchto znaků v návrhu chybí. Nedostatek podmínky řízení ve smyslu § 103 o. s. ř. tudíž není vadou návrhu z hlediska jeho správnosti či úplnosti a taková vada návrhu naopak nepředstavuje nedostatek podmínky řízení. Okolnost, že označení povinného v návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí je (z hlediska jeho správnosti a úplnosti) vadné, a že tato vada nebyla oprávněným v průběhu řízení před soudy obou stupňů zhojena, by mohla vést toliko k závěru o existenci jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; k takové vadě však dovolací soud v intencích § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. září 1999, sp. zn. 20 Cdo 2380/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2000, pod pořadovým číslem 39).

Jestliže tedy oprávněný označil povinného v návrhu na nařízení exekuce sice ve shodě s vykonávaným rozhodnutím, leč co do obchodního jména vadně z pohledu požadavku řádné identifikace účastníka řízení, pak ve shodě s výše formulovanými závěry co do rozdílu mezi vadným podáním a nedostatkem podmínky řízení (absencí způsobilosti být účastníkem řízení), šlo o vadu návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, kterou oprávněný zhojil v průběhu odvolacího řízení (v rámci zmiňovaného vyjádření k odvolání). O jen nesprávném podání", hovoří ostatně v dovolání sám dovolatel.

Okolnost, že vadu v označení žalovaného vykazoval vykonávaný platební rozkaz, vadu exekučního řízení dle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. rovněž nezpůsobuje. Existence exekučního titulu je jedním z předpokladů pro nařízení výkonu rozhodnutí (srov. i § 261 odst. 2 o. s. ř.). Případné pochybení soudu při hodnocení otázky, zda exekuční titul (zde platební rozkaz), podle nějž má být exekuce nařízena, ukládá vymáhanou povinnost vskutku povinnému, je tedy omylem v právním posouzení předpokladů pro nařízení výkonu rozhodnutí (pro vyhovění návrhu), nikoli vadou exekučního řízení (obdobný závěr Nejvyšší soud formuloval v usnesení ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1935/98, a v unesení ze dne 25. května 2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/98).

Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. usnesením odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2, věty první, o. s. ř. (per analogiam), neboť povinný, který podáním nepřípustného dovolání zavinil jeho odmítnutí, nemá na náhradu těchto nákladů právo a oprávněnému v souvislosti s dovolacím řízením náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.



V Brně 29. června 2000

JUDr. Zdeněk K r č m á ř, v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová