20 Cdo 1315/2004
Datum rozhodnutí: 28.04.2005
Dotčené předpisy: § 29 předpisu č. 229/1991Sb., § 80 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




20 Cdo 1315/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v právní věci žalobce A. p., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1/ H., R. a spol., v.o.s., správce konkursní podstaty Zemědělského družstva Z. v likvidaci, zastoupenému advokátkou, 2/ Zemědělskému družstvu vlastníků se sídlem v D., zastoupenému advokátem, 3/ M. J., 4/ Ing. J. N. a 5/ P. N., o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Praha západ pod sp. zn. 9 C 1664/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze 10.2.2004, č.j. 28 Co 12/2004-105, takto:



I. Dovolání se odmítá.

II. Na náhradě nákladů dovolacího řízení je žalobce povinen zaplatit prvnímu žalovanému 2.575,- Kč, k rukám advokátky, a druhému žalovanému rovněž 2.575,- Kč, k rukám advokáta, v obou případech do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu o určení, že první žalovaný (původně Zemědělské družstvo Z. v likvidaci) je vlastníkem označených nemovitostí. Dospěl k témuž závěru jako soud prvního stupně, že zde není naléhavý právní zájem na navrhovaném určení, a že platné právo žalobci nepřiznává hmotně právní nárok ; odkázal též na právní názor, který vyjádřil Nejvyšší soud v rozhodnutí, uveřejněném pod č. 45/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.

Ve včasném dovolání žalobce (zastoupen advokátem) tento závěr zpochybňuje. Dovozuje, že na určení, že první žalovaný je vlastníkem dotčených nemovitostí naléhavý právní zájem dán je, neboť pomocí žaloby podle § 80 písm. c/ o.s.ř. lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v předpokládaném budoucím právním vztahu, a vystihuje se jí tak blokační ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb.

První a druhý žalovaní navrhli, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.

Dovolání vskutku přípustné není.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Jelikož napadený rozsudek není měnícím (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), ani potvrzujícím poté, co předchozí jiný rozsudek soudu prvního stupně byl odvolacím soudem zrušen (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu k založení přípustnosti dovolání toliko ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Aby mohlo být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.

Znajíce jej, oba soudy rozhodly zcela v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26.6.2002, sp. zn. 20 Cdo 1866/2000, uveřejněným pod č. 145/2002 v časopise Soudní judikatura a pod č. 45/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, jestliže zde Nejvyšší soud formuloval závěr, že na základě pouhého tvrzení, že je původním vlastníkem majetku, který podle § 29 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku, se žalobce nemůže úspěšně domáhat určení neplatnosti smlouvy o převodu takového majetku . Bez ohledu na odlišnost předmětu řízení (určení neplatnosti smlouvy oproti určení práva) a na to, že odvolací soud nevyjádřil zřetelněji prioritu nedostatku věcné legitimace před podmínkou naléhavého právní zájmu na určení, jsou tyto závěry (a jejich odůvodnění) použitelné i v dané věci; předznamenávají pak právě ten výsledek sporu, který byl ve věci ustaven, a odpovídá se jimi i na námitky, které uplatnil dovolatel v dovolání.

Protože je tedy napadeným rozhodnutím dotčena právní otázka, která (oproti požadavkům § 237 odst. 3 o.s.ř.) byla v rozhodování dovolacího soudu již vyřešena, nejde o rozhodnutí, s nímž lze spojit znak zásadního významu po právní stránce. Nelze-li však dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, platí, že dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.

Nejvyšší soud proto - podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c/ o.s.ř - dovolání jako nepřípustné odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.; vzhledem k tomu, že dovolací řízení bylo zahájeno po 1.1.2001, přísluší žalovaným náhrada nákladů právní služby podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen vyhláška ). Náklady dovolacího řízení spočívají v odměně zástupce (advokáta) za vyjádření k dovolání v částce 2.500,- Kč (§ 1 odst. 1, § 2 odst. 1, § 5 písm. b/, § 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1 vyhlášky) a v částce 75,- Kč paušální náhrady ve smyslu ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu.

V Brně dne 28. dubna 2005

JUDr. Vladimír K ů r k a , v.r.

předseda senátu