20 Cdo 1314/2004
Datum rozhodnutí: 27.05.2005
Dotčené předpisy: § 343 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 712 odst. 5 předpisu č. 40/1964Sb.




20 Cdo 1314/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Vladimíra Kurky ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné S. L., s. r. o., zastoupené advokátem, proti povinné V. B., o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 28 E 1506/2002, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 1. 2004, č.j. 11 Co 715/2003-40, takto :

Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 1. 2004, č.j. 11 Co 715/2003-40, se ve výroku, jímž bylo změněno usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 1. 9. 2003, č.j. 28 E 1506/2002-28, tak, že se návrh na nařízení výkonu rozhodnutí vyklizením bytu č. 3 ve druhém podlaží domu č.p. 1382 v S. a přestěhováním povinné do penzionu B., zamítá, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací krajskému soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením ze dne 1. 9. 2003, č.j. 28 E 1506/2002-28, Okresní soud v Sokolově (poté, co jeho v pořadí první usnesení ze dne 17. 12. 2002, č.j. 28 E 1506/2002-10, jímž rozhodl stejně, krajský soud zrušil) nařídil podle svého rozsudku ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 16 C 175/2001, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 13 Co 1/2002, výkon rozhodnutí vyklizením označeného bytu a přestěhováním povinné do zajištěného přístřeší; k vydobytí nákladů předcházejícího (nalézacího) řízení a exekučních nákladů nařídil výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí. Ubytování v penzionu B. v K. zajištěné oprávněnou splňuje požadavky přístřeší, tedy bytové náhrady, na niž bylo vyklizení vázáno; pro uskladnění bytového zařízení má pak oprávněná k dispozici garáže.

Krajský soud v Plzni ve výroku uvedeným rozhodnutím změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku týkajícím se vyklizení tak, že návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zamítl; ve výroku, kterým byl nařízen výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí pro vymožení nákladů předcházejícího řízení, usnesení potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že z hlediska zabezpečení bydlení je místnost v penzionu zcela dostačující, ovšem se zřetelem na zjištění, že úhrada činí 290,- Kč za osobu na den a že povinná má nezletilé dítě dospěl k závěru, že takovou částku nelze považovat v souvislosti s provizorním ubytováním za přiměřenou. Smyslem přístřeší, pokračuje odvolací soud, je naplnit jen v nejnutnější míře potřebu bydlení do doby, než si povinná sama opatří řádné ubytování; tomu by měla odpovídat i cena za ubytování. Nemusí jít o cenu srovnatelnou s výší nájemného za užívání vyklizovaného bytu, ale na straně druhé by nemělo jít o cenu přemrštěnou a zřetelně vybočující z úrovně přístřeší, jakou v daném případě představuje částka 17.400,- Kč pro dvě osoby (povinnou a její dítě) za měsíc ubytování. Vzhledem k nákladnosti a poměrům povinné proto zajištění uvedené místnosti v penzionu představuje výkon práv v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníka ve znění pozdějších předpisů, dále jen obč. zák. ).

Rozhodnutí odvolacího soudu v měnícím výroku napadla oprávněná dovoláním, jímž namítá nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů, dále též jen o.s.ř. ), konkrétně otázky, zda místnost v penzionu odpovídá co do ceny ubytování náhradě, která byla povinné přiznána exekučním titulem. Dovolatelka upozorňuje, že podle ustálené judikatury musí přístřeší byť jde o provizorium dosahovat takové kvality, aby šetřilo lidskou důstojnost vyklizovaného, bylo celoročně obyvatelné, přímo osvětlené, větratelné, vytápěné, se sociálním zařízením a zdravotně nezávadné. Protože přístřeší takové úrovně je možné zajistit jen za cenu odpovídající uvedenému standardu, pokládá dovolatelka závěr o nepřiměřenosti ceny ubytování (a tudíž i o rozporu s dobrými mravy) za nesprávný. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).

Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ ve spojení s § 238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti výroku rozhodnutí, kterým odvolací soud změnil usnesení, jímž soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí.

Protože vady vyjmenované v ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud podle ustanovení § 242 odst. 3, věty druhé, o.s.ř. povinen přihlédnout z úřední povinnosti, v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani ze spisu, a protože je dovolací soud uplatněným dovolacím důvodem zde důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že ubytování v penzionu nesplňuje pro finanční náročnost kriteria přístřeší a že jeho zajištění oprávněnou představuje výkon práva (povinnosti) v rozporu s dobrými mravy.

Právní posouzení ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 251 o.s.ř., nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí. Nařídit a provést výkon rozhodnutí lze jen způsoby uvedenými v zákoně (§ 257 o.s.ř.). Výkon rozhodnutí ukládajícího jinou povinnost než zaplacení peněžité částky se řídí povahou uložené povinnosti; lze jej provést vyklizením, odebráním věci, rozdělením společné věci, provedením prací a výkonů (§ 258 odst. 2 o.s.ř.).

Podle ustanovení § 712 odst. 6 obč. zák., pokud má nájemce právo na bytovou náhradu, není povinen se z bytu vystěhovat a byt vyklidit, dokud pro něj není odpovídající bytová náhrada zajištěna; společní nájemci mají nárok jen na jednu bytovou náhradu.

Podle ustanovení § 343 odst. 1, věty první, o.s.ř., ukládá-li rozhodnutí, jehož výkon se navrhuje, aby povinný vyklidil byt nebo místnost, za které je nutno zajistit přiměřený náhradní byt, náhradní byt, náhradní ubytování nebo přístřeší, soud nařídí výkon rozhodnutí jen tehdy, jestliže bude prokázáno, že povinnému je zajištěna taková bytová náhrada, jaká byla určena ve vykonávaném rozhodnutí, nebo že povinnému je zajištěno přístřeší, stanoví-li vykonávané rozhodnutí, že mu při vyklizení bytu náleží přístřeší. Zajištění bytové náhrady nebo přístřeší pro povinného je povinen prokázat oprávněný (§ 343 odst. 2 o.s.ř.).

Podle ustanovení § 712 odst. 5, věty třetí, obč. zák. se přístřeším rozumí provizorium do doby, než si nájemce opatří řádné ubytování a prostor k uskladnění jeho bytového zařízení a ostatních věcí domácí a osobní potřeby.

V projednávaném případě je exekučním titulem rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 16 C 175/2001, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 13 Co 1/2002, jimiž bylo přivoleno k výpovědi z nájmu bytu č. 3 ve druhém podlaží domu č.p. 1382 v S., stanoveno, kdy nájemní poměr končí, a povinné uložena povinnost byt vyklidit do patnácti dnů po zajištění přístřeší. Podle skutkových zjištění (dovolatelkou nezpochybněných) zajistila oprávněná pro povinnou (a její dítě) místnost v penzionu B. v K. za 290,- Kč za osobu na den ubytování.

S odvolacím soudem se lze ztotožnit v tom, že ustanovení § 712 obč. zák. počítá vedle náhradního bytu a náhradního ubytování s přístřeším jako se zvláštním druhem bytové náhrady (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 1997, sp. zn. 2 Cdon 568/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 8/1997 pod č. 60); tomu odpovídá i úprava vyklizení se zajištěním bytové náhrady nebo přístřeší (§ 343, § 344 o.s.ř.). Rovněž jeho výklad týkající se účelu a povahy přístřeší jako bytové náhrady koresponduje tomu, co dovodila soudní praxe (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1250/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 11/2003 pod č. 206, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1554/2002), tedy že přístřeší slouží toliko dočasnému (provizornímu) ubytování vyklizovaných osob včetně uskladnění jejich bytového zařízení a ostatních věcí domácí a osobní potřeby (např. v hotelu na základě smlouvy o ubytování, již ve prospěch a na náklady povinného uzavřel podle § 754 a násl. obč. zák. oprávněný jako objednatel, nebo v prostorách noclehárny, ubytovny či v jiném obdobném zařízení) a že podmínku, aby bylo zajištěno ve stejné obci, v níž je vyklizovaný byt nebo vyklizovaná místnost, zákon nestanoví. Zajištění této náhrady jen překlenuje období bezprostředně následující po provedení vyklizení do doby, než si povinný sám (z vlastní iniciativy) opatří ubytování trvalého charakteru. Tím není řečeno, že v rámci hodnocení, zda zajištěná náhrada je přístřeším, se nemohou uplatnit další kritéria (např. již výše zmíněná lokalizace), k nimž lze přiřadit i cenu za ubytování, kterou bude muset povinný vynaložit. Toto hledisko je však (na rozdíl od bytových náhrad /přiměřeného náhradního bytu, náhradního bytu a náhradního ubytování/, jež musí být zpravidla zajištěny na dobu neurčitou) namístě posuzovat v širších souvislostech, které se přímo týkají otázky vhodnosti přístřeší pro ten účel, jemuž má vyklizovaným osobám dočasně sloužit. Určujícím hlediskem je posouzení, zda cena ubytování není nepřiměřená místním poměrům, přičemž úhrada za přístřeší (může-li jím být i pokoj v hotelu) bude nezřídka představovat vyšší částku než obvyklé nájemné.

V souzené věci lze tedy uzavřít, že finanční náročnost ubytování (cena služby) nediskvalifikuje zajištěnou místnost v penzionu jako přístřeší ve smyslu § 712 odst. 5, věty třetí, obč. zák. (a tudíž chování oprávněné, již stíhala povinnost zajistit určenou bytovou náhradu, nemůže být v rozporu s dobrými mravy).

Protože odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru opačném, Nejvyšší soud je zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3, věta první, o.s.ř.).

Odvolací soud je vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o.s.ř.).

V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i řízení dovolacího (§ 243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. května 2005



JUDr. Pavel K r b e k , v.r.

předseda senátu