20 Cdo 1290/2012
Datum rozhodnutí: 19.03.2013
Dotčené předpisy: § 218 písm. c) o. s. ř.




20 Cdo 1290/2012


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné PRAFIS a.s. , se sídlem v Praze 1-Nové Město, Spálená 96/27, identifikační číslo osoby 251 18 986, proti povinnému Ing. V. K. , zastoupenému JUDr. Karlem Polákem, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Palackého 202, pro 8.185,- kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 28 Nc 6366/2005, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě z 30. srpna 2007, č. j. 66Co 675/2007-62, takto:

Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:

Shora označeným rozhodnutím krajský soud s poukazem na ustanovení § 44 odst. 10 věty druhé exekučního řádu odmítl odvolání povinného proti usnesení z 15. 9. 2005, č. j. 28 Nc 6366/2005-8a, jímž obvodní soud nařídil exekuci. S odvolacími námitkami povinného se vypořádal závěrem, že se netýkají skutečností rozhodných pro nařízení exekuce a že vymáhaná povinnost byla povinnému stanovena formálně a materiálně vykonatelným exekučním titulem

V dovolání (sepsaném ustanoveným advokátem), jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (aniž však vysvětluje, v čem má mít napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam), povinný ohlašuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jehož naplnění spatřuje zejména v tom, že se soud 1. stupně ani soud odvolací nezabývaly skutečnostmi rozhodnými pro nařízení exekuce, a to především tím, zda existuje materiálně a formálně vykonatelný titul. S odkazem na své původní, vlastnoručně sepsané dovolání se výslovně domáhá toho, aby dovolací soud řešil věcnou a právní správnost exekučního titulu.

Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.) se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř je dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21.2.2012, sp. zn. Pl ÚS 29/11, pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31.12.2012 však nadále použitelného (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze 6.3.2012)] spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávným právním posouzením věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).

Dovolatel (jenž se otázkou přípustnosti dovolání zabýval pouze potud, že odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. ) však argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam (a v čem tento význam spočívá), a že tedy podmínky předepsané ustanovením § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. jsou v daném případě splněny, dovolacímu soudu nepřednesl a k závěru o splnění těchto podmínek nelze dospět ani hodnocením samotných námitek v dovolání vznesených, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek rozhodných pro nařízení exekuce uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe. Nejvyšší soud již v mnoha rozhodnutích zaujal a odůvodnil závěr, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí, jehož obsahem je vázán a z nějž je povinen vycházet (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod poř. č. 4).

Pokud jde o námitku, že k exekuci navržený titul je nevykonatelný, takový závěr je sice závěrem právním, jehož přezkum je v dovolacím řízení možný v intencích dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., aby však mohl soud k takovému závěru dospět, musí učinit potřebná skutková zjištění. V projednávané věci šlo především o zjištění, zda byl exekuční titul řádně doručen. Nesprávnost, případně neúplnost těchto skutkových zjištění pak lze namítat prostřednictvím dovolacích důvodů podle § 241a odst. 3, resp. § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Za použití druhého (posuzováno podle dovolacího tvrzení, že od roku 1995 nebydlí ve Frýdlantě nad Ostravicí, Nové Vsi č. 250, nýbrž ve Frýdlantě nad Ostravicí, na Nerudově č. 1499 /kam mu ovšem titul doručen, a to uložením, byl, viz fotokopie dodejky na č.l. 15/) z uvedených důvodů dovolatel vytýká, že odvolací soud nezjišťoval, zda mu byl exekuční titul řádně doručen, případně zda byly splněny zákonem předepsané podmínky pro náhradní doručení prostřednictvím veřejné vyhlášky.

I když dovolatel zpochybnil (navíc teprve v dovolání, tedy jako nepřípustné novum ve smyslu § 241a odst. 4 o. s. ř.) právní závěr odvolacího soudu o vykonatelnosti exekučního titulu, učinil tak způsobem neregulérním; vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (k nim patří i dovolatelem vytýkané pochybení odvolacího soudu při šetření okolností doručení exekučního titulu), však jak již bylo uvedeno způsobilým důvodem dovolání přípustného jen podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (§ 238a odst. 2 o. s. ř.) být nemohou.

Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O případné náhradě nákladů exekuce bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. exekučního řádu.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. března 2013

JUDr. Vladimír Mikušek
předseda senátu