20 Cdo 1272/2010
Datum rozhodnutí: 31.05.2011
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř., § 112 obč. zák.



20 Cdo 1272/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky , se sídlem v Praze 3, Orlická 4/2020, Územní pracoviště Ústí nad Orlicí, Smetanova 1390, identifikační číslo osoby 411 97 518, proti povinnému Z. V. , zastoupenému JUDr. Otto Hradilem, advokátem se sídlem v Uničově, Olomoucká 16, pro 20.059,- Kč, srážkami z důchodu, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 25 E 347/2006, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 9. května 2007, č. j. 40 Co 164/2007 - 82, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o. s. ř.):


V záhlaví označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 11. 10. 2006, č. j. 25 E 347/2006 - 33, kterým Okresní soud v Šumperku zamítl návrh povinného na zastavení exekuce (nařízené usnesením téhož soudu ze dne 18. 4. 2006, č. j. 25 E 347/2006 - 7, podle platebních výměrů oprávněné ze dne 12. 2. 2001, č. 4240100297 a č. 2140100296, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 20.059,- Kč). Odvolací soud z obsahu spisu vedeného u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 11 E 84/2002 zjistil, že oprávněná podala dne 11. 1. 2002 na základě totožných platebních výměrů pro tutéž pohledávku návrh na výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí povinného, jemuž bylo usnesením soudu prvního stupně (pravomocným dne 19. 3. 2003) vyhověno, že v zahájeném řízení řádně pokračovala, že k jejímu návrhu podle § 268 odst. 1 písm. c) o. s. ř. byl výkon rozhodnutí částečně zastaven (pro položky 1-3 sepsaných věcí) a že usnesením ze dne 18. 10. 2003 byl výkon podle § 268 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zastaven z důvodu, že nebyly nalezeny postižitelné věci povinného . Shodně se soudem prvního stupně proto dospěl k závěru, že vznesená námitka povinného o promlčení vymáhané pohledávky není důvodná a že důvod zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dán, neboť od 11. 1. 2002 do 18. 10. 2003 došlo podle § 112 obč. zák. ke stavení pětileté promlčecí doby podle § 16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění.

Proti tomuto usnesení podal povinný dovolání (doplněné prostřednictvím ustanoveného advokáta), jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Namítá, že běh promlčecí doby nebyl v daném případě staven a že návrh na výkon rozhodnutí byl podán po uplynutí promlčecí doby. Za zásadní po právní stránce přitom považuje otázku, zda nastává stavení promlčecí doby při podání návrhu na výkon rozhodnutí u práva pravomocně přiznaného, když oprávněný vezme zpět návrh na výkon rozhodnutí, byť z důvodu nedostatku majetku na straně povinného, a zda je takovýto výkon rozhodnutí možné považovat za řádné pokračování v zahájeném řízení, jak stanoví § 112 obč. zák., když nový návrh na výkon rozhodnutí je podán v delším časovém intervalu (3 roky) a v delším časovém intervalu od změny majetkových poměrů povinného (1 rok) . Podle názoru povinného nebylo v předchozím nařízeném výkonu rozhodnutí oprávněnou řádně pokračováno, neboť návrh na provedení výkonu rozhodnutí vzala zpět, a na základě toho byl výkon rozhodnutí zastaven. Má za to, že řádným pokračováním ve výkonu rozhodnutí nemůže být opakovaný návrh na výkon rozhodnutí podaný oprávněným po uplynutí více jak 3 let od zastavení předchozího výkonu rozhodnutí v téže věci, tj. po uplynutí více než poloviny promlčecí doby, nýbrž jen takové podání nového návrhu na výkon rozhodnutí v téže věci, které by bezprostředně časově navazovalo na ukončení předchozího výkonu rozhodnutí. V daném případě měla oprávněná nejméně od 13. 12. 2004 do 6. 4. 2006, tj. do uplynutí promlčecí doby, dostatečný časový prostor k podání nového návrhu na výkon rozhodnutí, avšak tento časový úsek nevyužila a návrh podala teprve dne 13. 4. 2006. Uvádí, že i toto časové rozpětí mezi změnou majetkových poměrů na straně povinného a faktickým podáním návrhu, delší než 1 rok , není možné považovat za řádné pokračování v řízení. Poukazuje rovněž na názor vyjádřený v odborné literatuře, podle kterého za řádné pokračování v řízení (u návrhu na výkon rozhodnutí) nebude považován ani případ, kdy oprávněný sám navrhne zastavení výkonu rozhodnutí; jestliže tak učiní proto, že zjistil u dlužníka nedostatek majetku pro uspokojení své pohledávky, bude na tom stejně, jako je uvedeno v předchozí větě . Navrhl, aby usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Oprávněná se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu a poukázala na skutečnost, že neměla možnost ovlivnit délku ani výsledek předcházejícího řízení o výkon rozhodnutí, přičemž není pravdivé tvrzení povinného, že vzala svůj dřívější návrh zpět. Navrhla, aby dovolací soud dovolání nevyhověl a napadené rozhodnutí v plném rozsahu potvrdil .

Dovolací soud vzhledem k článku II., bodu 12. části první zákona č. 7/2009 Sb. dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 a neshledal je podle § 238a odst. 1 písm. d), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustným.

Rozhodnutí odvolacího soudu je totiž v otázce aplikace ustanovení § 112 obč. zák., které se vztahuje i na běh promlčecí doby k vymáhání práva na pojistné a penále na všeobecné zdravotní pojištění (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2006, sp. zn. 20 Cdo 2219/2005), v souladu s ustálenou judikaturou, od níž dovolací soud nemá důvodu se ani v této věci odchýlit, podle níž v zahájeném řízení řádně pokračuje i ten účastník soudního řízení, který součinnost se soudem v řízení sám nevyvíjí, svými úkony však nebrání průběhu řízení a jeho skončení rozhodnutím soudu ve věci (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2010, sp. zn. 20 Cdo 2663/2010, v němž dovolací soud ve skutkově obdobné věci odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu SSR ze dne 25. ledna 1976, sp. zn. 4 Cz 8/76, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 32/1978 civ., č. sešitu 9-10/1978), a nemá tudíž po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. Pro úplnost je třeba konstatovat, že v dané věci bylo zjištěno, že výkon rozhodnutí vedený u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 11 E 84/2002 byl pravomocně zastaven k návrhu oprávněné podle § 268 odst. 1 písm. c) o. s. ř. z důvodu, že nebyly nalezeny postižitelné věci povinného, a nikoliv na základě zpětvzetí návrhu oprávněné. Otázka, zda nastává stavení promlčecí doby při podání návrhu na výkon rozhodnutí u práva pravomocně přiznaného, když oprávněný vezme zpět návrh na výkon rozhodnutí , tudíž přípustnost dovolání podle výše citovaných ustanovení nezakládá, a to již z důvodu, že vychází z odlišných skutkových tvrzení dovolatele. Povinný navíc námitky ohledně aplikace ustanovení § 112 obč. zák. vznesl až v dovolání a z pohledu ustanovení § 241 odst. 4 o.s. ř. se tak jedná o nepřípustné novoty.

Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle § 238a odst. 1 písm. d), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání povinného podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť oprávněné, jež by jinak měla právo na jejich náhradu, žádné náklady v tomto řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dme 31. května 2011



JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu