20 Cdo 1239/99
Datum rozhodnutí: 11.04.2001
Dotčené předpisy:




20 Cdo 1239/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Vladimíra Kurky a JUDr. Pavla Krbka v právní věci žalobkyně E. H., zastoupené advokátem, proti žalované Městské části P., zastoupené advokátem, o určení přechodu práva nájmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 24 C 377/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. prosince 1998, č. j. 11 Co 459/98-35, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. prosince 1998, č. j. 11 Co 459/98-35, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Shora citovaným rozsudkem byl změněn rozsudek ze dne 1. června 1998, č. j. 24 C 377/97-16, jímž obvodní soud určil, že na žalobkyni přešlo nájemní právo k tam specifikovanému bytu, tak, že žaloba byla zamítnuta, a žalobkyně byla zavázána k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů .

Pravomocný rozsudek odvolacího soudu žalobkyně napadla včasným dovoláním, jímž namítá, že dům č.p. 60 v P., v jehož existenci odvolací soud spatřoval důvod k zamítnutí žaloby, jelikož podle něj žalobkyně má vlastní byt" ve smyslu ustanovení § 706 odst. 1 věty druhé in fine občanského zákoníku (dále též jen obč. zák."), nesplňuje podmínky požadované pro byt či rodinný dům ustanoveními § 42 odst. 1, 4 písm. f) a § 44 odst. 1 vyhlášky č. 83/1976 Sb. v platném znění. Jestliže odvolací soud tento dům z hlediska jeho stavebnětechnického uspořádání a vybavení považoval za určený k trvalému bydlení, posoudil věc podle žalobkyně nesprávně ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu. Dále pak uplatnila dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c) občanského soudního řádu, jehož naplnění spatřuje (kromě jiného) v tom, že se dovolací soud - ač ze znaleckého posudku vyplývá, že domek v P. není vhodný k trvalému bydlení - otázkou jeho zdravotní a stavební závadnosti, pro niž na ní nelze požadovat, aby jej užívala jako byt, nezabýval a přesto vydal zamítavé rozhodnutí.

Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy I (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 14. prosince 1998, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. účinném do dne 31. prosince 2000 (dále jen o. s. ř.").

Dovolání (přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) je důvodné.

Dovolací soud je vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (ustanovení § 242 odst. 1, 3 o. s. ř.); z úřední povinnosti přihlíží pouze k vadám vyjmenovaným v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., a - je-li dovolání přípustné - k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Protože vady podle žádného z výše uvedených ustanovení v dovolání namítány nebyly a z obsahu spisu nevyplývají, zabýval se dovolací soud nejprve otázkou existence dovolacího důvodu podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části (tj. týká-li se skutečností pro posouzení věci významných) oporu v provedeném dokazování.

Uvedený dovolací důvod je naplněn, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132 o. s. ř., protože (mimo jiné) soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo.

O takový případ jde v souzené věci. Jak vyplývá z obsahu spisu, stavu domku v P. (relevantního pro posouzení, zda jde o nemovitost způsobilou zajistit trvalé uspokojení potřeby bydlet /srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 27. dubna 2000, 20 Cdo 1653/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 3, ročník 2001, pod poř. č. 20/) se týkají dva přednesy a čtyři důkazy.

Již v žalobě (bod III. na č. l. 3) žalobkyně tvrdí, že dům je ve zchátralém stavu"; ve vyjádření k odvolání (č. l. 29) pak žalobkyně přednáší, že ...dům není vhodný k trvalému bydlení..." a že ...investice do této nemovitosti by byly tak značné, že by bylo lepší dům zbourat a postavit nový...". Z výslechu žalobkyně (§ 131 o. s. ř.) vyplývá, že ...domek je vlhký, potřeboval by velké úpravy..." (č. l. 10 versa a 33 versa). Ze znaleckého posudku soud prvního stupně zjistil, že jde o dům postavený kolem roku 1900, kamenný, s cihelnými okraji otvorů ve zdivu, vzniklý zčásti přestavbou kolny a chléva, že ...přestavby probíhaly velmi úsporným způsobem, bez vložení izolací proti zemní vlhkosti a bez doplnění izolací stěny i úpravy světlých výšek..." a že ...stavebnětechnický stav objektu odpovídá jeho vysokému stáří a provizornímu charakteru stavebních úprav". Z tohoto posudku čteného k důkazu při jednání 23. února 1998 (č. l. 12 versa) dále vyplývá, že v důsledku úrovně podlahy obytných místností shodné s úrovní venkovních chodníků je obvodové zdivo zasažené vzlínáním zemní vlhkosti. Konečně také svědkyně Věra Zapalačová ve svém výslechu (§ 126 o. s. ř.) uvedla, že ...v domku se nedá bydlet, neboť je vlhký".

Tyto skutečnosti, ač prokázané shora uvedenými důkazy či vyšlé v řízení najevo jinak, odvolací soud (jenž oproti tomu pokládal za zjištěné pouze skutečnosti další) pominul, přestože nemohly nemít vliv na jeho hmotněprávní posouzení věci, v daném případě otázky, zda předmětný domek - ve stavu, jaký vyšel najevo z dosud provedených důkazů a přednesených tvrzení - je schopen žalobkyni (v jejich současných poměrech) zajistit trvalé uspokojení potřeby bydlení, či zda je u ní naopak splněna podmínka absence vlastního bytu ve smyslu § 706 odst. 1 věty druhé obč. zák.

Protože pominutí najevo vyšlých skutečností významných pro posouzení věci vedlo k tomu, že výsledek hodnocení důkazů odvolacím soudem neodpovídá ustanovení § 132 o. s. ř., je naplněn dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř.; Nejvyšší soud - aniž se zabýval druhým uplatněným dovolacím důvodem (podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., zkoumání jehož existence by ostatně nyní bylo předčasné) - rozhodnutí odvolacího soudu bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení § 243b odst. 1 části věty za středníkem, odst. 5 o. s. ř. rozsudkem zrušil. V dalším řízení nebude odvolací soud moci pominout otázku (v rozporu s ustanovením § 80 písm. c/ o. s. ř. dosud neřešenou) existence naléhavého právního zájmu na navrhovaném určení (tj. zda takový zájem /vůbec/ je, a zda je dán právě na takovém určení, jaké požaduje žalobkyně, totiž na určení nikoli existence, nýbrž přechodu" práva).

V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 11. dubna 2001

JUDr. Vladimír M i k u š e k, v. r.

předseda senátu