20 Cdo 1234/2009
Datum rozhodnutí: 30.03.2011
Dotčené předpisy: § 218 písm. c) o. s. ř.




20 Cdo 1234/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněného S. H. , proti povinnému Ing. T. R. , zastoupenému JUDr. Jiřím Lopojdou, advokátem se sídlem v Brně, Solniční 11, pro částky 225.800,- Kč s příslušenstvím a 312.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 69 Nc 848/2004, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně z 11. 3. 2008, č. j. 20 Co 603/2007-88, takto: Dovolání se odmítá.


Odůvodnění:

Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 31. 7. 2007, č. j. 69 Nc 848/2004-74, jímž městský soud zamítl návrh povinného na zastavení exekuce. Odvolací soud zhodnotil provedené dokazování ohledně namítané duševní nezpůsobilosti povinného při převzetí exekučního titulu a má zato, že zde nevyvstaly důvody k pochybnosti o správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně. Povinný sice byl od 23. 7. 2000 do 1. 9. téhož roku, tedy i v den převzetí exekučního titulu 30. 8. 2000, hospitalizován v Psychiatrické léčebně FN Brno Bohunice, zároveň však bylo ze zpráv nemocnice zjištěno, že povinný měl v předmětné době tzv. režim volného pohybu a měl u sebe občanský průkaz. Z obsahu lékařských zpráv založených ve spise, jakož i ze skutečnosti, že následně po dni rozhodném pro posouzení duševní způsobilosti povinného (druhý den po převzetí rozhodčího nálezu) byl povinný z nemocnice propuštěn, lze dovodit, že byl způsobilý k převzetí dané písemnosti. Odvolací soud neměl důvodu o těchto zjištěních pochybovat, když povinný zároveň nikdy dříve ani později nebyl zbaven ani omezen ve způsobilosti k právním úkonům, nebyl mu odebrán řidičský průkaz a od roku 2003 dosud je podnikatelem v oblasti poradenství. Z provedeného dokazování je zřejmé, že se soud námitkou zhoršeného zdravotního stavu povinného v souladu s požadavky nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 747/2000 řádně zabýval, a ke skutkovým závěrům nedospěl na základě své laické úvahy, ale po zhodnocení provedeného dokazování.

V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., povinný namítá nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spatřuje v tom, že odvolací soud měl kromě obecného ustanovení § 268 o. s. ř. aplikovat také speciální ustanovení § 35 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 35 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, jehož smysl a účel podle jeho názoru spočívá v poskytnutí další efektivní procesní obrany účastníku rozhodčího řízení v postavení povinného proti rozhodčímu nálezu. I kdyby úprava obsažená v ustanovení § 35 odst. 1 písm. b) citovaného zákona připouštěla postup odvolacího soudu, který interpretaci a následnou aplikaci tohoto zákonného ustanovení pominul a skutkový základ exekuční věci posoudil jen podle obecného ustanovení § 268 o. s. ř., nešlo by podle dovolatelova názoru o ústavně konformní výklad práva, jelikož ten v důsledku svého prokázaného postižení duševní chorobou a následným ambulantním a nemocničním léčením nebyl způsobilý dostatečně účinným způsobem bránit svá práva a oprávněné zájmy v průběhu rozhodčího řízení včetně doručování rozhodčího nálezu. V závěru dovolání pak povinný vyjadřuje přesvědčení, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu neodpovídá ani Deklaraci práv duševně postižených lidí.

Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.). Dovolání není přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. jež podle § 238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. d/ o. s. ř. je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu o který zde nejde, kdy by samotná vada podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. spor o právo /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 132, ročník 2004 nebo usnesení Ústavního soudu ČR ze 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v témže časopise pod č. 130, ročník 2006). Při přezkumu napadeného rozhodnutí tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.).

O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek rozhodných pro nařízení exekuce uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.

Nejvyšší soud v mnoha rozhodnutích (např. v usnesení z 25. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 11/2000 pod č. 123, usnesení z 29. 5. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněném v témže časopise č. 6/2002 pod č. 105 či usnesení z 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7/2004 pod č. 62) vysvětlil, že okolnost, že soudní řízení, jež předcházelo vydání k výkonu navrženého rozhodnutí, bylo postiženo vadou (ať již zmatečnostní nebo jinou vadou podle § 241a odst. 2 písm. a/ téhož zákona), nezakládá současně vadu řízení o výkon takového rozhodnutí. Pokud jde konkrétně o případný nedostatek procesní způsobilosti účastníka, v usnesení z 23. 11. 2006, sp. zn. 20 Cdo 543/2006, Nejvyšší soud dovodil, že okolnost, zda v době nalézacího řízení byl povinný jako jeho účastník stižen duševní nebo jinou poruchou, pro kterou nemohl v řízení jednat, a zda mu tedy měl soud ustanovit opatrovníka, je v exekučním řízení pro posouzení vykonatelnosti titulu nerelevantní. Obdobně týž soud v usnesení z 8. 8. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1558/2006, zdůraznil, že stěžejním principem exekučního řízení je zásada, podle níž věcná správnost vykonávaného rozhodnutí nemůže být jakkoli, tedy ani nepřímo prostřednictvím výtky vad nalézacího řízení, v řízení exekučním zpochybněna, jelikož opačný závěr by ve svém důsledku vedl k narušení právní jistoty osob vycházejících v dobré víře z věcné správnosti vykonávaného rozhodnutí. Kromě toho v uvedeném rozhodnutí vysvětlil, že k nápravě vad nalézacího řízení mohou sloužit pouze zákonem stanovené příslušné jiné procesní prostředky nežli námitky uplatňované v rámci exekuce.

Uvedená praxe Nejvyššího soudu je v souladu se současnou judikaturou soudu ústavního. Ten ve svém usnesení z 10. 11. 2006, sp. zn. IV. ÚS 530/06 (vydaném tedy téměř čtyři roky po vydání rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 747/2000, na něž v odvolání odkazuje povinný), jímž odmítl stížnost povinného v exekučním řízení, zdůraznil, že právě exekuční řízení je řízením formálním, jelikož sleduje jiný cíl než řízení nalézací, a to nucenou realizaci v nalézacím řízení již stanovených práv a povinností, a že tudíž v něm vady nalézacího řízení zkoumat a odstraňovat není přípustné.

Kromě toho nelze ztratit ze zřetele skutečnost zásadní, že totiž soudy obou stupňů dospěly k závěru o neexistenci důvodu k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (spatřovaného v tom, že vykonávaný rozhodčí nález byl povinnému stiženému duševní poruchou doručen podle jeho názoru neúčinně) po zhodnocení důkazů (viz čtvrtá strana rozhodnutí okresního soudu na č. l. 67 versa a čtvrtá strana rozhodnutí odvolacího soudu na č. l. 89 versa), jež vyústilo v závěr, že zdravotní stav povinného neměl za následek neúčinnost doručení exekučního titulu. Z uvedeného plyne, že soudy obou stupňů povinného po provedeném dokazování nehodnotily jako osobu, resp. řečeno dikcí ustanovení § 35 odst. 1 písm. b) zákona č. 216/1994 Sb. stranu, jež by musela mít zákonného zástupce, a že tedy implicite považovaly návrh na zastavení exekuce za nedůvodný, byť byl odůvodněn kromě ustanovení § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. také ustanovením § 35 odst. 1 písm. b) zákona č. 216/1994 Sb.

Protože tedy dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v režimu hlavy VI exekučního řádu.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. března 2011

JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu