20 Cdo 1232/2004
Datum rozhodnutí: 25.08.2004
Dotčené předpisy: § 237 odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb.




20 Cdo 1232/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci exekuce oprávněné H. F., zastoupené advokátem, proti povinnému I. K., za účasti manželky povinného J. K., zastoupené advokátem, o nařízení exekuce, pro 2.910.000.-Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 69 Nc 1869/2003, o dovolání manželky povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. prosince 2003, č.j. 20 Co 655/2003 15 ve znění opravného usnesení ze dne 17. června 2004 č.j. 20 Co 655/2003-40, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud svým rozhodnutím změnil usnesení soudu prvního stupně jen tak, že nařídil exekuci pro 2.235.000.-Kč s dohodnutou smluvní pokutou ve výši 0,7 % z částky 2.235.000.- Kč za každý den prodlení od 23.1.2002 do zaplacení a pro 675.000.-Kč s dohodnutou smluvní pokutou ve výši 0,7 % z částky 675.000.-Kč za každý den prodlení od 27.1.2002 do zaplacení, jinak potvrdil usnesení soudu I.stupně, pokud nařídil exekuci podle exekutorského zápisu ze dne 13.12.2002 č. EZ 07/02 sepsaného v B. soudním exekutorem Mgr. P. K. a kterým byl tentýž exekutor pověřen provedením exekuce.

Dovolání proti takovému odvolacímu rozhodnutí podává manželka povinného. Má za to, že rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam a že řeší otázku, která v rozhodování odvolacího soudu nebyla dosud vyřešena; domnívá se též, že rozhodnutí řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. Odvolací soud podle jejího názoru pominul námitku relativní neplatnosti úkonů smluv o půjčce podepsaných jejím manželem jakož i exekutorského zápisu; o těchto úkonech nebyla dovolatelka informována, ač k nim byl nezbytný její souhlas. Krom toho, jak uvádí, marně vůči odvolacímu soudu poukazovala na rozpor smluv o půjčce (v jejich ujednáních o výši smluvní pokuty) s dobrými mravy.

Podle § 130 zák. 120/2001Sb. tam, kde se ve zvláštních právních předpisech hovoří o soudním výkonu rozhodnutí nebo výkonu rozhodnutí, rozumí se tím také nařízení a provádění exekuce podle tohoto zákona.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí; ustanovení § 237 odst. 1 a 3 o.s.ř zde platí obdobně (odstavec 2 téhož ustanovení).

Z toho plyne, že dovolání proti usnesení může být přípustné za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich) vyslovené v § 237 odst. 1 písm. a/ až c/ o.s.ř.

Jelikož napadené usnesení není svým výrokem (navzdory užití výrazu o změně prvostupňového) obsahově měnícím (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Aby mohlo být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.

Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje tedy ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tedy nesprávné právní posouzení věci, které spatřuje v rozhodnutí odvolacího soudu v tom, že je jím řešena otázka dosud dovolacím soudem neřešená, nad to měla být taková otázka rozhodnuta v rozporu s hmotným právem.

Tento dovolací důvod však v souzené věci naplněn není.

Dovolatelkou zpochybněný (výslovně uvedený) závěr odvolacího soudu, dle kterého odvolací soud při přezkumu prvostupňového rozhodnutí o nařízení exekuce posuzuje, zda odvolatel namítá ty skutečnosti, které jsou rozhodné pro nařízení exekuce ( § 44 odst. 10 zák. č. 120/2001Sb.) a že pokud odvolatelka nedůvodně zpochybňovala exekuční titul pro jeho neplatnost , je její námitka nevýznamná (takový důsledek z odůvodnění rozhodnutí i bez jeho výslovného vyjádření odvolací soud zjevně aplikuje), totiž přímo vyplývá z úpravy exekučního řízení a v jednotné praxi soudů nečiní tato otázka, jež by měla být podrobena dovolacímu přezkumu, potíže. Podle ustanovení § 44 odst. 2, věty první, zákona č. 120/2001 Sb. totiž soud nařídí exekuci, jestliže jsou splněny všechny zákonem stanovené (věcné) předpoklady pro její nařízení (tj. existence vykonatelného podkladového rozhodnutí /exekučního titulu/ přiznávajícího právo, jež není prekludováno, věcná legitimace účastníků a okolnost, že rozsah, v jakém je navrhována, postačí k uspokojení oprávněného). Způsob provedení exekuce stanoví až po nařízení exekuce exekuční příkaz (srov. § 44 odst. 2, větu druhou, § 48 písm. f/ a § 58 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb.), podle kterého se exekuce po právní moci usnesení o jejím nařízení provede (§ 47 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb.).

Exekutorský zápis je podle ustanovení § 40 odst. 1 písm. d/ zák. č. 120/2001Sb exekučním. titulem , jestliže splňuje formální náležitosti stanovené pro sepisování exekutorských zápisů uvedené zejména v § 78 a násl. zákona č. 120/2001Sb. Dohoda oprávněné a povinné osoby, obsažená v exekutorském zápisu se svolením k vykonatelnosti, nemá obdobně jako dohoda obsažená v notářském zápisu se svolením k vykonatelnosti, ohledně jehož povahy co by titulu pro výkon rozhodnutí rozhodoval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 10.října 2000 sp.zn. 21 Cdo 267/2000, hmotněprávní povahu. Jde o jednu z náležitostí, kterou musí exekutorský zápis se svolením k vykonatelnosti obsahovat, aby byl z materiálního hlediska vykonatelný. Dohoda oprávněné a povinné osoby tedy sama o sobě nemá za následek vznik, změnu nebo zánik práv nebo povinností účastníků právního vztahu. I když je exekutorský zápis se svolením k vykonatelnosti titulem pro nařízení exekuce, není rozhodnutím a nemá ani účinky, které zákon s rozhodnutím spojuje. Má povahu veřejné listiny (srov. § 79 odst. 7 zák. č. 120/2001Sb.) a není vybaven účinky právní moci ani závaznosti pro účastníky a pro všechny orgány, jaké mají například rozhodnutí soudu vydaná v občanském soudním řízení (srov. § 159 o.s.ř.). Skutečnost, že se osoba povinná zavázala poskytnout oprávněné osobě stanovené plnění a že dohoda o tom byla uvedena v exekutorském zápise se svolením k vykonatelnosti, rovněž nepředstavuje překážku, která by bránila projednání sporu o stejné plnění před orgánem, do jehož pravomoci náleží projednání takové věci. Z uvedeného vyplývá, že exekutorský zápis se svolením k vykonatelnosti má jen formální charakter, neboť obsahuje takové náležitosti, které jsou potřebné k tomu, aby byl jako titul pro nařízení exekuce vykonatelný; exekutor jej sepíše na základě dohody oprávněné a povinné osoby, aniž by byl oprávněn zkoumat její podklad v hmotném právu, a na základě prohlášení povinné osoby, jímž svoluje k jeho vykonatelnosti. Pro nařízení výkonu rozhodnutí podle exekutorského zápisu se svolením k vykonatelnosti je - obdobně jako u jiných titulů - podstatné, zda obsahuje všechny náležitosti stanovené pro jeho vykonatelnost, a nikoliv to, zda odpovídá skutečným hmotněprávním vztahům mezi účastníky; věcnou správností se soud při nařízení výkonu rozhodnutí nemůže zabývat. Skutečnost, že exekutorský zápis se svolením k vykonatelnosti je takovým titulem pro výkon rozhodnutí, který sám o sobě oprávněnému nezakládá právní důvod pro přijetí vymáhaného plnění, musí být zohledněna i v řízení o výkon rozhodnutí. Vymáhání plnění, na něž nemá oprávněný nárok a které by byl povinen po jeho přijetí z důvodu bezdůvodného obohacení povinnému vrátit, nelze považovat za přípustné. Nařídí-li soud podle exekutorského zápisu se svolením k vykonatelnosti výkon rozhodnutí, ačkoliv oprávněný nemá na vymáhané plnění podle hmotného práva nárok, je to důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí postupem podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. Nařízený výkon rozhodnutí lze z tohoto důvodu zastavit na návrh nebo i bez návrhu (srov. § 269 odst. 1 o.s.ř.).

Pro procesní povahu rozhodování odvolacího soudu nemůže jít o rozhodnutí v rozporu s hmotným právem ve smyslu dovolatelčina poukazu na údajný rozpor předmětných právních úkonů (ujednání o výši smluvní pokuty ve smlouvách o půjčce, příp.exekutorského zápisu). Ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku (dále též jen obč. zák. ) stanoví, že výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Hovoří-li ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. o výkonu práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů, má tím na mysli právní úkony či faktické chování uskutečňované v občanskoprávních vztazích (jichž jsou práva a povinnosti obsahem) účastníky těchto vztahů. Občanskoprávním vztahem je přitom právní vztah, jehož předmět je upravován občanským zákoníkem a dalšími předpisy občanského práva hmotného. Rozhodování o návrhu na nařízení exekuce je rozhodováním o úkonu procesněprávním, jeho posuzování podle (hmotněprávního) ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., tedy z hlediska rozporu či souladu s dobrými mravy jakožto morálními pravidly, je tudíž nepřípadné, resp. není vůbec namístě, jelikož jde o pouhé využití možnosti vyplývající pro oprávněného (má-li zato, že povinnost nebyla splněna dobrovolně) z procesněprávního předpisu, a to ustanovení § 251 o.s.ř., podle něhož nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.listopadu 2002 sp.zn. 20 Cdo 535/2002); toto ustanovení je ve smyslu § 52 odst. 1 zák. č. 120/2001Sb. procesně právní podstatou i pro nařízení a provedení exekuce dle cit. zákona.

Nejsou tak v projednávaném případě podmínky pro vyslovení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. splněny.

Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud jej bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., oprávněné však ve stádiu dovolacího řízení (podle obsahu spisu) náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. srpna 2004

JUDr. Vladimír K ů r k a , v.r.

předseda senátu