20 Cdo 1209/99
Datum rozhodnutí: 29.06.2000
Dotčené předpisy:




20 Cdo 1209/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Vladimíra Kurky a JUDr. Pavla Krbka v právní věci žalobce J. G. V. S., zastoupeného advokátkou, jako právního nástupce J. S., zemřelého dne 22. září 1998, proti žalované D. K., zastoupené advokátem, o uzavření dohody o vydání věcí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 177/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. října 1998, č.j. 20 Co 252/98-66, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. října 1998, č.j. 20 Co 252/98-66, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:



Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. října 1998, č.j. 20 Co 252/98-66, potvrdil rozsudek ze dne 25. března 1998, č.j. 25 C 177/95-50, jímž Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl žalobu o uzavření dohody o vydání jedné ideální čtvrtiny ve výroku označeného domu s pozemkem. Odvolací soud měl - na rozdíl od soudu prvního stupně, jenž proto žalobu zamítl - žalobcovy nároky vycházející ze zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen zákon"), za uplatněné řádnou výzvou vůči povinné osobě, nicméně poukázal na to, že v době uplatnění výzvy a zejména pak ke dni zahájení řízení (k 20. říjnu 1995) již původní první žalovaný (Č. R.), zemřelý v průběhu řízení, nebyl vlastníkem nemovitostí. Ty převedl dne 21. října 1994 na druhou (nyní jedinou) žalovanou. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem žalobce, že darovací smlouva je neplatná, a restituční nárok opírající se o ustanovení § 5 odst. 5 zákona měl za nedůvodný. Soudy obou stupňů rozhodovaly o věci ve vztahu k žalobci J. S., kterého při odvolacím jednání dne 15. října 1998 zastupovala na základě procesní plné moci ze dne 7. července 1995 (č.l. 4) advokátka.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal (řádně zastoupen advokátkou) včas dovolání J. G. V. S., syn J. S., který opírá přípustnost dovolání o ustanovení § 237 (správně § 237 odst. 1) písm. b/, c/ a f/ občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř."), namítaje, že je dán dovolací důvod dle § 241 odst. 2 (správně odst. 3) písm. a/ o. s. ř., jímž lze namítat, že v řízení došlo k vadám uvedeným v § 237 o. s. ř. Konkrétně dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že ve věci rozhodl v době, kdy již byl původní žalobce mrtev (a účastníkem řízení tedy nemohl být). Původní žalobce sice byl v řízení zastoupen, procesní plná moc však v souladu s ustanovením § 33b odst. 2 a 6 občanského zákoníku (dále též jen obč. zák.") a ve shodě s rozhodnutím uveřejněným pod číslem 30/1966 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jeho smrtí rovněž zanikla. Dovolateli tak byla jako jedinému potomku rozvedeného žalobce, který dědictví neodmítl a stal se smrtí původního žalobce účastníkem řízení, odvolacím soudem (byť nezaviněně) odňata možnost před soudem jednat. Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření navrhla dovolání zamítnout, uvádějíc, že odvolací řízení proběhlo již po smrti původního žalobce, a že dovolatel, který vstoupil do práv žalobce jako jeho dědic, zřejmě věděl o probíhajícím soudním řízení, o čemž svědčí i skutečnost, že plnou moc udělil stejné zmocněnkyni jako původní žalobce. Došlo-li k udělení této plné moci záměrně až po jednání u odvolacího soudu, šlo o postup účelový. Žalovaná poukazuje i na to, že tvrzení dovolatele, že je jediným právním nástupcem zemřelého žalobce, není nikterak prokázáno.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozsudku upravují ustanovení § 237, § 238 a § 239 o. s. ř. Podle § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. dovolání přípustné není, neboť rozsudek odvolacího soudu nebyl rozsudkem měnícím, nýbrž potvrzujícím a nejde ani o situaci předjímanou ustanovením § 238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (když i předchozím rozsudkem obvodního soudu ve věci - ze dne 16. října 1996, č.j. 25 C 177/95-23 - zrušeným posléze kasačním usnesením odvolacího soudu ze dne 28. dubna 1997, č.j. 20 Co 83/97-38, byla žaloba zamítnuta). Podmínky stanovené v § 239 o. s. ř. daná věc rovněž nesplňuje, neboť odvolací soud výrokem svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil (odstavec 1) a žalobce návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nepodal (odstavec 2).

Zbývá posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení § 237 o. s. ř. Ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným; přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí.

Jelikož jiné vady dovoláním namítány nejsou a z obsahu spisu nevyplývají, je pro závěr o přípustnosti (a současné důvodnosti) dovolání rozhodující, zda řízení trpí vadami, na něž poukazuje dovolatel.

Ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř., spojuje zmatečnost řízení se skutečností, že účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem je přitom takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává. O vadu ve smyslu tohoto ustanovení jde jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Ve shodě s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu jde o odnětí možnosti jednat před soudem i tehdy, jestliže soud věc projednal v rozporu s ustanovením § 101 odst. 2 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníka. Jde tedy o to, zda taková situace v předmětné věci vskutku nastala.

Podle ustanovení § 101 odst. 2 o. s. ř., soud pokračuje v řízení, i když jsou účastníci nečinní. Nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání, ani nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat v nepřítomnosti takového účastníka; přihlédne přitom k obsahu spisu a dosud provedeným důkazům. Ve sporném řízení jde zásadně k tíži nedostavivšího se účastníka, že soud je oprávněn jednat v jeho nepřítomnosti. Jelikož ustanovení upravující postup řízení u odvolacího soudu neobsahují zvláštní úpravu (srov. § 211 a násl. o. s. ř.), je ustanovení § 101 odst. 2 o. s. ř. přiměřeně použitelné i pro řízení odvolací (§ 211 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 107 o. s. ř. jestliže účastník ztratí způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda má řízení zastavit nebo přerušit, anebo zda v něm může pokračovat (odstavec 1). Řízení zastaví soud zejména tehdy, zemře-li manžel před pravomocným skončením řízení o rozvod, o neplatnost manželství nebo o určení, zda tu manželství je nebo není, pokud zákon o rodině nedovoluje, aby se v řízení pokračovalo (odstavec 2). Řízení soud přeruší zejména tehdy, jde-li o majetkovou věc a navrhovatel nebo odpůrce zemřel; v řízení pokračuje s dědici účastníka, jakmile se skončí řízení o dědictví, pokud povaha věci nepřipouští, aby se s těmito dědici nepokračovalo dříve (odstavec 3).

Jak se podává z úmrtního listu J. S. ze dne 30. října 1998, vystaveného orgány Venezuelské republiky, jmenovaný zemřel dne 22. září 1998. Podle potvrzení vystaveného Obvodním soudem pro Prahu 1 dne 3. června 1999 pod č.j. D 226/99-111 J. S. nezanechal závěť a jediným jeho dědicem ze zákona, který dědictví v České republice neodmítl, je jeho syn (dovolatel), jemuž bylo nabytí dědictví potvrzeno (dle § 175q odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a dle § 481 obč. zák.) usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. května 1999, které nabylo právní moci dne 2. června 1999.

Z obsahu spisu dále vyplývá, že odvolací soud - zjevně proto, že o úmrtí žalobce nevěděl - o věci dne 15. října 1998 jednal a rozhodl jen ve vztahu k původnímu žalobci a žalované (srov. protokol o jednání před odvolacím soudem ze dne 15. října 1998, č.l. 63, dále referát soudce na č.l. 62 p.v., jímž jsou zástupci původních účastníků předvoláváni k nařízenému odvolacímu jednání, a jenž se dne 2. září 1998, kdy byl učiněn, ani jiných osob týkat nemohl, jakož i záhlaví napadeného rozsudku, kde rovněž není počítáno s jiným účastníkem řízení na straně žalobce než s J. S.).

Restituční nárok dle § 5 odst. 5 zákona je majetkovým nárokem, který smrtí osoby, jež jej řádně a včas uplatnila, přechází na dědice. Způsobilost žalobce J. S. být účastníkem řízení zanikla - ve shodě s ustanovením § 19 o. s. ř. a § 7 odst. 2, věty první, obč. zák. - jeho smrtí dnem 22. září 1998. Jako s účastníky řízení na straně žalobce mohl soud po tomto datu jednat (v případě, že by řízení nepřerušil, a nevyčkal výsledků dědického řízení) jen s dědici zemřelého (§ 107 odst. 1 a 3 o. s. ř.), konkrétně s dovolatelem jako jediným dědicem zemřelého. Jestliže odvolací soud s dovolatelem jako s účastníkem řízení ke dni 15. říjnu 1998 nejednal (byť z příčin, jež nezavinil), pak mu nesprávným postupem soudu v průběhu řízení odňal možnost před odvolacím soudem jednat, a řízení je postiženo vadou dle § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. Námitka žalované, že dovolatel zřejmě věděl o probíhajícím soudním řízení, a JUDr. J., která zastupovala i zemřelého žalobce, udělil plnou moc až po odvolacím jednání účelově, nemá oporu v obsahu spisu (ze spisu neplyne, že by v den odvolacího jednání kterákoli z přítomných osob věděla o úmrtí původního žalobce, ani to, že by dovolatel věděl, že ve věci má dne 15. října 1998 proběhnout odvolací jednání).

Oproti tomu vadami dle § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř., spojovanými se skutečností, že ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, neměl způsobilost jim být (písmeno b/), a že účastník řízení neměl procesní způsobilost a nebyl řádně zastoupen (písmeno c/), řízení zjevně netrpí. Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. postihuje neodstranitelný nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení (§ 19 a § 104 odst. 1 o. s. ř.), nikoli případy, kde v důsledku úmrtí účastníka po zahájení řízení vstupují na jeho místo v řízení podle s § 107 o. s. ř. jeho dědicové. Okolnost, že soud s těmito dědici nejednal, ač jednat měl, je - jak rozvedeno výše - vadou dle § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. Ostatně, dovolatel jistě neočekával, že Nejvyšší soud (poté, co rozsudky soudů obou stupňů zruší) řízení zastaví, což je zákonný důsledek existence vady dle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (srov. § 243b odst. 3 o. s. ř.). Ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. pak dopadá jen na případy, kdy je zde osoba způsobilá být účastníkem řízení (§ 19 o. s. ř.), která však nemůže před soudem jako účastník samostatně jednat (§ 20 o. s. ř.); nic takového dovolatelem tvrzeno nebylo.

Jelikož dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. a/ o. s. ř. byl ohledně vady dle § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1, 2 a 5 o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.). Odvolací soud také nepřehlédne, že původní žalobce již při jednání před odvolacím soudem, konaným dne 28. dubna 1997 (č.l. 36 p.v.) upřesnil křestní jméno žalované do podoby D.", což záhlaví ani výrok rozsudku soudu prvního stupně (a ostatně ani zrušované rozhodnutí odvolacího soudu) nerespektuje.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. června 2000

JUDr. Zdeněk K r č m á ř, v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Romana Říčková