20 Cdo 1191/2005
Datum rozhodnutí: 23.08.2006
Dotčené předpisy: § 228 odst. 1 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 5 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




20 Cdo 1191/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce T. S., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1/ M. P., 2/ J. S., a 3/ M. K., zastoupenému advokátkou, o obnovu řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 18 C 197/99, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2002, č. j. 18 Co 139/2002-165, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit 3. žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.200,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupkyně, advokátky.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud usnesením ze dne 4. 10. 2001, č. j. 18 C 197/99-135, zamítl žalobcův návrh (z 18. 8. 1999) na povolení obnovy řízení vedeného u něj pod sp. zn. 18 C 224/98 (v němž byla jeho určovací žaloba rozsudkem z 28. 1. 1999, ve znění rozsudku městského soudu z 8. 6. 1999, zamítnuta), na náhradě nákladů řízení zavázal žalobce zaplatit prvnímu žalovanému 3.775,- Kč a třetímu žalovanému 4.600,- Kč a konečně rozhodl, že žalobce a druhý žalovaný navzájem nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Městský soud usnesení obvodního soudu k odvolání žalobce potvrdil a o nákladech odvolacího řízení rozhodl tak, že na jejich náhradu má ve vztahu k žalobci právo první a třetí žalovaný, každý ve výši 2.325,- Kč; ve svém rozhodnutí se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že žádný ze zákonných důvodů, pro které lze povolit obnovu řízení, naplněn nebyl.

V dovolání, jehož přípustnost dovozuje výslovně pouze z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., žalobce bez odkazu na kterýkoli z konkrétních v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 občanského soudního řádu taxativně vymezených dovolacích důvodů namítá nesprávnou aplikaci ustanovení § 228 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Tu spatřuje (v konečném důsledku) v závěru soudů obou stupňů, že důvody pro povolení obnovy řízení dány nejsou, jelikož žalobce existenci nových skutečností, rozhodnutí ani důkazů způsobilých přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci, jež by bez své viny nemohl použít v původním řízení, neprokázal.

Městský soud se podle žalobce nevypořádal s argumentací a důkazy uplatněnými v odvolání proti rozhodnutí ze 4. 10. 2001, v němž se obvodní soud neřídil pokyny a právním názorem obsaženým v zrušovacím rozhodnutí z 31. 1. 2001, sám své předchozí (kasační) stanovisko ponechal nepovšimnuto a bez dalšího odvolání zamítl . Žalobce má zato, že existenci důvodů (tedy skutečností, rozhodnutí a důkazů) pro povolení obnovy prokázal, a že prokázal také jejich způsobilost přivodit pro něho příznivější rozhodnutí, jakož i nedostatek jeho zavinění pokud jde o nemožnost jejich použití v řízení původním. Při posuzování otázky, zda nové skutečnosti jsou sto přivodit pro žalobce příznivější rozhodnutí ve věci, tedy zda skutečně konsorcionální smlouva byla antedatována , soud dovodil, že nikoli, v této části je však jeho rozhodnutí podle žalobce nepřezkoumatelné, jelikož je odůvodněno zcela nedostatečně . Průběh důkazního řízení se vůbec neodrazil v odůvodnění rozhodnutí a odvolací soud většinu z prováděných důkazů vůbec nezmiňuje, nehodnotí je a neprovádí ohledně nich žádné závěry . Z rozhodnutí není patrno, co soud z předložených podkladů a provedeného důkazního řízení zjistil a zejména z jakých konkrétních důvodů rozhodl tak, že návrh zamítl, z jeho rozhodnutí tedy není seznatelné, proč žalobce neuspěl, nemluvě o tom, že z odůvodnění by také mělo vyplývat, jakým způsobem soud provedené důkazy, předložené podklady a ústní vyjádření hodnotil a jakými úvahami se při tom řídil. V případě, že soud k nějakým skutečnostem podstatným pro rozhodnutí dospěl a skutkový stav zjistil, mělo by podle žalobce být také zřejmé, jak k těmto skutečnostem dospěl . Z důkazů v řízení provedených, které nasvědčovaly jeho tvrzení, soud v odůvodnění zmiňuje pouze jediný , a to důkaz provedený výslechem žalovaného č. 2. Ostatní provedené důkazy, svědčící jeho tvrzení, zůstaly v odůvodnění zcela opomenuty. Soud se s uvedeným důkazem neztotožnil, poněvadž žalovaný č. 2 je bratrem žalobce, a dále proto, že jeho výpověď je v rozporu s ostatními provedenými důkazy. Podstatou dokazování je však podle dovolatele proces hodnocení důkazů, který spočívá v jejich samostatném posouzení s přihlédnutím k jejich vzájemným souvislostem. Pokud soud neuvěří výpovědi či se neztotožní s provedeným důkazem, případně nemá něco za prokazatelné, je povinen tuto skutečnost řádně odůvodnit. Na tomto místě soud pochybil zejména tím, že neuvěření důkazu odůvodnil pouze rozporem s ostatními důkazy bez dalšího. Má-li být odůvodnění přezkoumatelné, je třeba konkrétně konfrontovat jednotlivé důkazy navzájem, zvážit je v souvislosti a uvést, v čem je spatřován rozpor důkazu, kterému nebylo uvěřeno, a těch ostatních, což se podle dovolatele nestalo. Dále pak žalobce cituje důkazy, z nichž odvolací soud dovodil svůj závěr o nezpůsobilosti tvrzených skutečností přivodit příznivější rozhodnutí ve věci, a opět namítá, že takovýto závěr je nesprávný, jelikož podle něj tyto důkazy ani neprokazují, že konsorcionální smlouva byla uzavřena před dražbou, ani nevyvracejí jeho tvrzení, že byla uzavřena po dražbě. Závěr dovolání (na páté straně /č.l. 174/) pak obsahuje výčet devíti důkazů (nasvědčujících podle žalobce jeho tvrzení, že konsorcionální smlouva byla uzavřena až po dražbě a že tedy mohou přivodit pro něj příznivější rozhodnutí), jež měly být v odůvodnění zhodnoceny samostatně a pak ve vzájemné souvislosti , a s nimiž se soud v odůvodnění rozsudku nevypořádal a zcela je opomněl.



Třetí žalovaný navrhl zamítnutí dovolání.

Jelikož odvolací soud věc projednal byť nesprávně, protože v rozporu s ustanovením bodu 16. (ale také 15., poněvadž obvodní soud v rozhodnutí ze 4. 10. 2001 /č.l. 137/ výslovně uvedl, že věc projednává podle občanského soudního řádu ve znění účinném ke dni podání žaloby , tedy účinném do 31. 12. 2000) hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001 (viz odkaz na ustanovení § 205a, 211a a 212a o.s.ř. a poučení o dvouměsíční dovolací lhůtě), Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání projednat a rozhodnout o něm také podle nynějších právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném po novelizaci provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (srov. bod 17. /a contr./ jeho přechodných ustanovení, viz též usnesení Nejvyššího soudu ze 16. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 571/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2003, pod poř. č. 156, a ostatně také nález Ústavního soudu ČR ze 16. 11. 2004, sp. zn. I ÚS 31/04, v němž nebyl akceptován závěr dovozený Nejvyšším soudem v usnesení z 23. 10. 2003, č.j. 20 Cdo 2313/2002-187, že odvolací soud sice /chybně/ odkázal na ustanovení občanského soudního řádu zavedená novelou č. 30/2000 Sb., avšak pouze paušálně, a že ve skutečnosti, aniž kterékoli z těchto ustanovení aplikoval, věc správně projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).

Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. jež podle § 238 odst. 2 o.s.ř. platí obdobně (a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) je dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé (kterému sice v daném případě předcházelo kasační rozhodnutí, avšak takové, po jehož vydání soud prvního stupně nerozhodl jinak než ve svém rozhodnutí předchozím, takže přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. dána není) jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Protože uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 věta první, o.s.ř.), lze otázku, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné.

Žalobce, který (protože přípustnost dovolání dovozoval pouze z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., nikoli však již z jeho odstavce druhého) ostatně pojem zásadní právní význam ani nepoužil, však argumenty ve prospěch názoru, že podmínky stanovené v § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. jsou v daném případě splněny, dovolacímu soudu nepřednesl, a k závěru o jejich splnění nelze dospět ani hodnocením samotných námitek vznesených v dovolání.

Jak výše uvedeno, je jediným důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Takovýto důvod však žalobce ač výslovně namítl nesprávnou aplikaci ustanovení § 228 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. ve skutečnosti neuplatnil. Námitky vznesené v první části dovolání ústí v (jeho vlastní) závěr, že nevypořádal-li se městský soud s argumentací a důkazy jeho rozsáhlého odvolání , a nezmiňuje-li ani nehodnotí většinu z provedených důkazů je jeho rozsudek nepřezkoumatelný. Případná nepřezkoumatelnost rozhodnutí je však zprostředkovaně (viz níže) napadnutelná pouze dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., tedy jako vada, jež mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci (srov. rozsudek z 25. 2. 2004, sp. zn. 29 Odo 22/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11/2004 pod poř. č. 212, v jehož odůvodnění /str. 888 zdola/ Nejvyšší soud dovodil, že takovouto vadou odvolací soud řízení zatížil, potvrdil-li po přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně, ač bylo nepřezkoumatelné). Tento dovolací důvod (i kdyby existoval) však je k založení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. nezpůsobilý; týž závěr pak platí o dovolacím důvodu podle § 241a odst. 3 o.s.ř., výlučně jehož prostřednictvím je uplatnitelná žalobcem vznesená námitka, že soud, aniž takový postup odůvodnil, opomenul důkazy svědčící žalobcovu tvrzení, případně je nezmínil, nehodnotil a neprovedl ohledně nich žádné závěry (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 817/2003, uveřejněný v témže časopise č. 12/2005 pod poř. č. 187 /str. 922 shora/, obsahující též odkaz na odůvodnění rozhodnutí publikovaného pod R 27/1999 Sbírky rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR).

Druhou podstatnou a také zbývající (viz 3. až 5. odstavec čtvrté strany a pátá a šestá, poslední strana dovolání /č.l. 173 až 175/) částí dovolání žalobce brojí proti hodnocení provedených důkazů.

Dovozuje-li ovšem žalobce (viz zejména 4. odstavec čtvrté strany dovolání), že při hodnocení důkazů soud pochybil, pak neuplatňuje žádný ze zákonem taxativně vypočtených dovolacích důvodů, tedy ani dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (jenž je ovšem opět dovolacím důvodem k založení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. nezpůsobilým). Samotné hodnocení důkazů totiž úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (ani důvodem jiným) nelze. Na jeho nesprávnost lze totiž usuzovat jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů, zakotvené v ustanovení § 132 o.s.ř. jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení (a dovolání žádnou takovou výtku neobsahuje, naopak, v rámci kritiky nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí /viz 3. odstavec čtvrté strany dovolání na č.l. 173/ žalobce namítá, že z odůvodnění způsob hodnocení důkazů nevyplývá ), pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. (vykládáno obecně) namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi či účastníku, že z provedených důkazů vyplývá skutkové zjištění jiné apod. I kdyby ovšem bylo možno příslušnou část dovolání obsahově hodnotit jako námitku, že odvolací soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, a tedy dovodit, že žalobce relevantní dovolací důvod, a to důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (viz Občanský soudní řád, komentář II. díl, 6. vydání, C.H. Beck, Praha 2003, str. 1067, osmý řádek zdola) uplatnil, šlo by stejně viz výše o důvod k založení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. nezpůsobilý.

Protože tedy, jak vyplývá z výše uvedeného, dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí nelze, Nejvyšší soud aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.

Žalobce z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, třetí žalovaný tedy má podle ustanovení § 146 odst. 3, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o. s. ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Ty u něj spočívají v částce 1.125,- Kč představující sazbu odměny za zastupování advokátem (§ 1 odst. 1, § 2 odst. 1, § 10 odst. 1, § 15 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen vyhláška ), sníženou o 50 % podle § 18 odst. 1 vyhlášky, a v částce 75,- Kč paušální náhrady ve smyslu ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. srpna 2006

JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.

předseda senátu