20 Cdo 1182/2007
Datum rozhodnutí: 29.01.2009
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




20 Cdo 1182/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné České republiky-Finančního úřadu pro Prahu 10, proti povinnému M. P., zastoupenému advokátem, za účasti jeho manželky D. P., pro částku 122.722,142 Kč,- s příslušenstvím, prodejem nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 13 E 2451/2004, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze z 30. 8. 2005 č.j. 14 Co 316/2005-36, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze 17. 12. 2004, č. j. 32 E 2546/2004-20, jímž okresní soud nařídil výkon rozhodnutí (výkazu nedoplatků z 26. 7. 2004, sestaveného Finančním úřadem v P. na základě vykonatelného platebního výměru z 19. 2. 1996). Předpoklady pro nařízení exekuce včetně formální vykonatelnosti podkladového platebního výměru měl městský soud za splněny a s odvolací námitkou povinného, že mu platební výměr nebyl doručen, se vypořádal závěrem, že opak byl prokázán nejen fotokopií jím podepsané doručenky, z níž plyne, že platební výměr dne 22. 2. 1996 převzal, ale i řadou dalších písemností, podání a řádných i mimořádných opravných prostředků (viz poslední odstavec třetí strany napadeného rozhodnutí na č. l. 37), jimiž povinný usiloval o jeho zrušení, a v nichž sám přiznává, že mu předmětný platební výměr - a to řádně - skutečně doručen byl. S argumentem povinného, že se v důsledku uplatnění fikce podle ustanovení § 150 odst. 4 občanského zákoníku jeho manželka stala podílovou spoluvlastnicí nemovitostí, a že tedy nemůže být exekuce nařízena prodejem všech nemovitostí v plném rozsahu, nýbrž maximálně jen prodejem jeho spoluvlastnických podílů na nich, se odvolací soud vypořádal závěrem, že ve fázi nařízení exekuce, kdy soud vychází ze stavu doloženého výpisem z katastru nemovitostí (v němž bylo viz č. l. 7 a 8 zapsáno společné jmění manželů), je tato okolnost nerelevantní, a že manželka povinného má k dispozici obranu prostřednictvím vylučovací žaloby.

V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., povinný namítá, že řízení bylo stiženo vadami, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. spatřuje předně v tom, že soud neprovedl navržené dokazování zejména písmoznaleckým posudkem, zprávou České pošty a svědeckou výpovědí jeho matky J. P. Vadu podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. dovolatel spatřuje i v tom, že soud s jeho manželkou nejednal jako s účastnicí řízení. Dalšího závažného procesního pochybení se odvolací soud podle názoru odvolatele dopustil tím, že sám, tedy v rozporu s ustanovením § 222 odst. 3 o.s.ř., opravil tzv. jinou věcnou nesprávnost soudu prvního stupně, spočívající v nesprávném jednacím čísle podkladového výkazu nedoplatků

Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dovolatel spatřuje jednak v právním závěru odvolacího soudu o vykonatelnosti platebního výměru a jednak v jeho názoru, že exekuci bylo možno nařídit prodejem nemovitostí v celém jejich rozsahu, ačkoli odvolacímu soudu muselo být po provedeném prokazování zřejmo, že dotčené nemovitosti jsou v důsledku dopadu fikce podle § 150 odst. 4 občanského zákoníku již v podílovém spoluvlastnictví manželů.

Oprávněná navrhla potvrzení napadeného usnesení.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. jež podle § 238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel zpochybnil závěr, že platební výměr, na jehož základě byl sestaven vykonávaný výkaz nedoplatků, je vykonatelný. Tento závěr je sice závěrem právním, jehož přezkum je v dovolacím řízení možný v intencích dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., aby však mohl soud k takovému závěru dospět, musí učinit potřebná skutková zjištění. V projednávané věci šlo především o zjištění, zda platební výměr byl povinnému řádně doručen. Nesprávnost, případně neúplnost těchto skutkových zjištění pak lze namítat prostřednictvím dovolacích důvodů podle § 241a odst. 3, resp. § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. Za použití druhého (posuzováno podle obsahu dovolání) z uvedených důvodů dovolatel vytýká, že odvolací soud nezjišťoval, zda byl exekuční titul povinnému řádně doručen, a předložil vlastní skutkovou verzi, že mu platební rozkaz doručen nebyl.

I když dovolatel zpochybnil právní závěr odvolacího soudu o vykonatelnosti exekučního titulu, učinil tak způsobem neregulérním; svůj závěr o jeho nevykonatelnosti založil na vlastní skutkové verzi (jež ovšem nemá oporu ve spise, zejména v doručence u č.l. 2 versa v přílohách, osvědčující skutečnost, že povinný se dne 22. 2. 1996 na tam uvedené adrese, zdržoval a že doporučenou zásilku, určenou do vlastních rukou obsahující předmětný platební výměr převzal, jakož ani v dalším obsahu spisu /viz písemnosti uvedené v posledním odstavci třetí strany napadeného rozhodnutí na č. l. 37/), odlišné od zjištění, k nimž dospěl odvolací soud. Vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (k nimž patří i dovolatelem vytýkané pochybení odvolacího soudu při šetření okolností doručení platebního výměru), však jak již bylo uvedeno důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (§ 238a odst. 2 o.s.ř.) být nemohou. Ostatně doručení předmětného platebního výměru povinnému bylo prokázáno i v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 10 pod sp. zn. 32 E 2546/2004, vedeném k návrhu téže oprávněné proti témuž povinnému (a proti jeho manželce) pro tutéž pohledávku prodejem dalších nemovitostí. I v tomto řízení vzaly soudy obou stupňů za prokázané, že předmětný platební výměr nepřevzala matka povinného (jak to povinný tehdy tvrdil, a jak to v odvolání i dovolání tvrdí i v nynějším řízení), ale povinný vlastnoručně sám. I v onom předchozím řízení před Obvodním soudem pro Prahu 10 Nejvyšší soud dovolání povinného proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítl (srov. usnesení z 27. 4. 2006, sp. zn. 1425/2006).

V rozporu s ustálenou judikaturou (srov. níže citované usnesení publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000, pod poř. č. 4) není ani závěr odvolacího soudu, že měly-li soudy výpisy z katastru nemovitostí z 20. 1. 2005 (č.l. 7, 8), tedy veřejnými listinami, osvědčeno, že nemovitosti byly ke dni zahájení vykonávacího řízení (§ 335a odst. 1 o.s.ř.) ve společném jmění povinného a jeho manželky, bylo možno výkon rozhodnutí nařídit i přes námitku fikce zakotvené v ustanovení § 150 odst. 4 občanského zákoníku, odůvodněnou rozsudkem o zrušení tehdejšího bezpodílového spoluvlastnictví manželů a (neověřeným) potvrzením, že společný majetek nebyl vypořádán. V odůvodnění svého publikovaného usnesení ze 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, Nejvyšší soud na str. 16/46 vysvětlil, že při rozhodování o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí pro vymožení peněžitého plnění soud z hlediska jeho věcného posouzení zkoumá pouze to, zda rozhodnutí, případně jiný způsobilý titul, jehož výkon je navrhován, bylo vydáno orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelné po stránce formální i materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je výkon rozhodnutí navrhován v rozsahu postačujícím k uspokojení oprávněného, zda k vydobytí pohledávky nepostačuje výkon rozhodnutí nařízený nebo navržený jiným způsobem, zda vymáhané právo není prekludováno a konečně zda navržený způsob výkonu rozhodnutí není zřejmě nevhodný.

Z uvedených pro nařízení exekuce jedině relevantních kritérií tak plyne, že manželka povinného, má-li za to, že je podílovou spoluvlastnicí exekucí postižených nemovitostí, může své právo ke spoluvlastnickým podílům na nich uplatnit pouze prostřednictvím excindační žaloby, tedy v nalézacím řízení. V souvislosti s námitkou dovolatele, že soud opomenul jeho manželku, ač předmětem výkonu rozhodnutí se mají stát nemovitosti, u nichž je dán předpoklad, že náleží či mohou být součástí společného jmění manželů , nelze nevidět vnitřní rozpornost argumentace dovolatele, který tak tvrdí, že postižený majetek je ve společném jmění manželů, a současně, že je v jejich spoluvlastnictví podílovém.

Pokud jde konečně o vytýkaný postup odvolacího soudu v rozporu s ustanovení § 222 odst. 3 o.s.ř., mohlo by jít jedině o vadu řízení napadnutelnou prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř, jenž je ovšem viz výše k založení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezpůsobilý.

Poněvadž dovolání není přípustné podle žádného v úvahu přicházejícího ustanovení, Nejvyšší soud je bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.; oprávněné však ve stadiu dovolacího řízení (podle obsahu spisu) náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. ledna 2009

JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.

předseda senátu