20 Cdo 1165/2000
Datum rozhodnutí: 22.06.2000
Dotčené předpisy:




20 Cdo 1165/2000

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Č. d., státní organizace, se sídlem v Praze 1, nábřeží L. Svobody č. 1222, proti žalovanému O. T., o zaplacení částky 19.474,-Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 6 C 1571/92, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. června 1993, č.j. 10 Co 278/93-14, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 7. června 1993, č.j. 10 Co 278/93-14, potvrdil rozsudek ze dne 23. února 1993, č.j. 6 C 1571/92-5, jímž Okresní soud v České Lípě uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 19.474,-Kč s tříprocentním úrokem z prodlení za dobu od 1. září 1992 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení částku 780,-Kč, vše ve splátkách po 600,-Kč měsíčně, tak, že první splátka bude splatná do patnáctého dne v měsíci následujícím po právní moci rozhodnutí a další vždy do patnáctého dne následujícího měsíce, pod ztrátou výhody splátek. Dále odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud v podrobnostech odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, se kterým se jako s přiléhavým ztotožnil. Dále uvedl, že mezi účastníky není sporu o tom, že žalobce dostál svému závazku ze smlouvy ze dne 5. července 1982, uzavřené v souladu s vyhláškou č. 172/1980 Sb., podle které se zavázal zaplatit žalovanému stabilizační přípěvek ve výši 19.474,-Kč, rovnající se sedmdesáti pěti procentům celkové výše členského podílu OSBD Č. L.. Stejně tak není sporu o tom, že pracovní poměr žalovaného - jenž se zavázal po dobu dvanácti let od uzavření smlouvy setrvat v pracovním poměru u žalobce a po tutéž dobu bydlet v konkrétním družstevním bytě - u žalobce skončil 1. března 1992, když žalovaný odmítl žalobcovu nabídku na uzavření pracovního poměru do 5. července 1994. Smluvní závazek žalovaného vrátit při nedodržení ve smlouvě sjednaných podmínek poskytnutý stabilizační příspěvek přitom neodporuje vyhlášce č. 160/1976 Sb., ve znění vyhlášky č. 172/1980 Sb.; naopak, je v souladu s ustanovením § 12 odst. 10 této vyhlášky. Ohledně odvolacích námitek soud uzavřel, že vztah ze smlouvy ze dne 5. července 1982 je vztahem občanskoprávním a převzetím závazku žalovaného pracovat u žalobce po dobu dvanácti let od uzavření této smlouvy nedošlo ke změně pracovněprávního vztahu účastníků založeného pracovní smlouvou ze dne 1. března 1982.

Žalovaný (zastoupen advokátem) podal proti rozsudku odvolacího soudu včas dovolání, namítaje, že řízení je postiženo vadou ve smyslu § 237 písm. g/ občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 1995 (dále též jen o. s. ř."), a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241 odst. 2 pod písmeny a/ a d/ o. s. ř.). Vadu řízení spatřuje dovolatel v tom, že soud byl nesprávně obsazen - v prvním stupni o věci rozhodoval samosoudce, ač tak měl učinit senát - jelikož jde o pracovní věc. V tom, že soudy obou stupňů pokládaly vztah účastníků založený smlouvou ze dne 5. července 1982 za výlučně občanskoprávní, shledává dovolatel též nesprávné právní posouzení věci. Jestliže nebylo možné splnit stabilizační závazek jinak než setrváním v pracovním poměru po určenou dobu, pak má dohoda pracovněprávní aspekt. Postup podle vyhlášky č. 172/1980 Sb. nebyl podle dovolatele ničím jiným než obcházením zákoníku práce a ustálené judikatury Nejvyššího soudu co do výkladu nepřiměřenosti délky trvání pracovního poměru sjednaného na dobu určitou. Postup odvolacího soudu má dovolatel za chybný i proto, že nepřikládal žádný význam vztahu pracovní smlouvy uzavřené s žalobcem na dobu deseti let a smlouvy o poskytnutí stabilizačního příspěvku. Proto dovolatel požaduje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, když nesouhlasí se závěry dovolatele o pracovněprávní povaze závazku.

Podle článku II odst. 4 zákona č. 238/1995 Sb. Nejvyšší soud dokončí podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 1995 řízení o dovolání, která nebyla k témuž datu pravomocně skončena.

Dovolání v dané věci není přípustné.

Dle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozsudku upravují ustanovení § 237 a § 238 o. s. ř.

Podle ustanovení § 238 odst. 1 o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že rozsudek odvolacího soudu nebyl rozsudkem měnícím, nýbrž potvrzujícím, a nejde ani o případy popsané v § 238 odst. 2 o. s. ř. pod písmeny a/ a b/.

K vadám řízení ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 1 o. s. ř.) a jejich existence činí zmatečným každé rozhodnutí odvolacího soudu; jelikož jiné vady dovoláním namítány nejsou a z obsahu spisu nevyplývají, zbývá určit, zda řízení je postiženo vadou tvrzenou dovolatelem.

Podle § 237 písm. g/ o. s. ř. je dovolání přípustné (a současně důvodné) i tehdy, jestliže byl soud nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát.

Dle § 36a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve znění účinném ke dni vydání rozsudku soudu prvního stupně (ke dni 23. únoru 1993), v řízení před okresním soudem jedná a rozhoduje senát ve věcech pracovních.

Ze spisu se podává (srov. protokol o jednání ze dne 23. února 1993 na č.l. 4), že o věci v prvním stupni vskutku rozhodl jediný soudce (JUDr. M. N.) jako samosoudce; o vadu řízení však nejde.

Závěr, podle nějž spory z tzv. stabilizačních půjček nejsou spory pracovními, nýbrž občanskoprávními, je totiž v rozhodovací praxi soudů závěrem standardním, majícím svůj původ v obsahu vztahu, z nějž spor vznikl. Tento vztah - má-li jít o věc pracovní - musí mít pracovní charakter; jinak řečeno, musí jít o činnost, jež je svou povahou pracovní. O takovou činnost však nejde ve sporech z tzv. stabilizačních půjček. Podmínkou poskytnutí stabilizační půjčky tu sice je pracovní poměr, vztah založený smlouvou o poskytnutí stabilizační půjčky však není pracovní činností, nýbrž závazkovým, zvláštním předpisem upraveným nepracovním vztahem, totiž půjčkou, kterou organizace (dle tehdejší terminologie) poskytuje svému pracovníku (srov. např. výklad ze dne 25. dubna 1973 podaný bývalým Nejvyšším soudem ČSR pod Cpj 65/73, uveřejněný ve Sborníku IV. Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1986, str. 396). Závěr, že právní vztah založený smlouvou o poskytnutí stabilizačního příspěvku je vztahem občanskoprávním, Nejvyšší soud - ve shodě s vyslovenými úvahami - formuloval také ve svém rozsudku ze dne 27. února 1996, sp. zn. 3 Cdon 1019/96, a nevidí důvodu se od něj odchýlit ani v této věci.

Lze tudíž uzavřít, že řízení vadou dle § 237 písm. g/ o. s. ř. netrpí. Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. usnesením odmítl.

Dovolatel z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, u žalobce však žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 146 odst. 2, věty první (per analogiam), § 224 odst. 1 a § 243b odst. 4 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.



V Brně 22. června 2000

JUDr. Zdeněk K r č m á ř , v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová