20 Cdo 1151/2006
Datum rozhodnutí: 28.03.2007
Dotčené předpisy:





20 Cdo 1151/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Ing. L. M., zastoupené advokátkou, proti povinnému J. M., zastoupenému advokátem, provedením prací a výkonů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 40 E 2/2005, o dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2005, č.j. 64 Co 328/2005-25, takto:


I. Dovolání se zamítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Shora uvedeným rozhodnutím městský soud změnil usnesení ze dne 11. 3. 2005, č.j. 40 E 2/2005-6, jímž Obvodní soud pro Prahu 6 nařídil podle svého usnesení ze dne 17. 6. 2003, sp. zn. 4 C 141/2002, výkon rozhodnutí uložením pokuty 10.000,- Kč k vymožení povinnosti umožnit oprávněné vyklidit byt v I. patře domu čp. 18 v ulici Střížkovská 84 v P. , tak, že se návrh na výkon rozhodnutí zamítá. Současně zavázal oprávněnou zaplatit povinnému náklady za řízení před soudem prvého stupně a před odvolacím soudem v celkové výši 1.650,- Kč. Odvolací soud dospěl k závěru, že v dané věci nejsou splněny předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí stanovené v § 261a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř.), neboť podkladové rozhodnutí není materialně vykonatelné.


V dovolání oprávněná namítá nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), jež spatřuje v závěru odvolacího soudu o neurčitosti výroku a z ní dovozené nevykonatelnosti podkladového rozhodnutí. Podle jejího názoru znění výroku titulu (usnesení o schválení smíru): Žalobkyně se zavazuje předmětný byt vyklidit do 15 dnů od právní moci usnesení a žalovaný se zavazuje toto vyklizení umožnit do 15ti dnů od právní moci smíru obsahuje mimo jiné povinnost žalovaného (nyní povinného) strpět její přístup do vyklizovaného bytu za účelem vyzvednutí a odvozu jejích věcí. V nalézacím řízení vyšlo najevo, že oprávněná nemá od předmětného bytu klíče a marně usiluje o vydání věcí, které zůstaly v bytě, a zmíněný závazek představuje součinnost povinného nezbytnou k tomu, aby oprávněná mohla splnit svoji povinnost vyklidit předmětný byt. Oprávněná v dovolání zařazuje vymáhané plnění pod povinnost nájemce vyklidit byt (srov. § 711 odst. 2, větu čtvrtou, zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen obč. zák. ) a poukazuje na to, že při výkladu zastávaném odvolacím soudem by vyklizovaný subjekt musel vždy nejprve uplatnit žalobu na vydání svých věcí a teprve pak, by mohl splnit svoji povinnost a vyklidit byt. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


Dovolání (přípustné podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) není důvodné.


Jelikož vady podle ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud je-li dovolání přípustné povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že rozsudek, jehož výkon byl navržen, je pro nedostatek materiální vykonatelnosti, spočívající v nedostatečném vymezení rozsahu a obsahu ukládané povinnosti, nevykonatelný.


Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (nejen hmotného práva, ale i práva procesního, o kterýžto případ jde v souzené věci), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).


Dle § 251 o.s.ř. nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.


Podle § 257 o.s.ř. lze nařídit a provést výkon rozhodnutí jen způsoby uvedenými v tomto zákoně.


Podle § 258 odst. 2 o.s.ř. výkon rozhodnutí ukládajícího jinou povinnost než zaplacení peněžité částky se řídí povahou uložené povinnosti. Lze jej provést vyklizením, odebráním věci, rozdělením společné věci a provedením prací a výkonů.


Podle § 261a odst. 1 o.s.ř. výkon rozhodnutí lze nařídit jen tehdy, obsahuje-li rozhodnutí označení oprávněné a povinné osoby, vymezení rozsahu a obsahu povinností, k jejichž splnění byl výkon rozhodnutí navržen, a určení lhůty ke splnění povinnosti tedy tzv. materiální předpoklady vykonatelnosti.


Jednou ze základních náležitostí materiální vykonatelnosti rozhodnutí je, aby v něm byl vymezen rozsah a obsah povinností, k jejichž splnění byl výkon rozhodnutí nařízen. Je tomu tak proto, aby vykonávací orgán (v daném případě soud) věděl, co vlastně má být vynuceno, a aby nemusel teprve v průběhu vykonávacího řízení zjišťovat, co je obsahem uložené povinnosti. Vykonávacímu soudu tedy přísluší posoudit, zda rozhodnutí k výkonu navržené ukládá povinnému povinnosti, jež lze vskutku vykonat, tedy např. zda uložená povinnost odpovídá možným způsobům výkonu rozhodnutí, zda tato povinnost je konkretizována dostatečně určitě apod., a ačkoli musel mít nalézací soud na zřeteli totéž, nelze vyloučit, že soud vykonávací dospěje k jinému závěru a pro nedostatek (materiální) vykonatelnosti předloženého titulu návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zamítne. Neobsahuje-li vykonávaný titul všechny předpoklady materiální vykonatelnosti uvedené v § 261a odst. 1 o.s.ř., může podle něj být výkon rozhodnutí nařízen jen v případě, že chybějící údaje nebo údaje v něm uvedené nepřesně, nesrozumitelně nebo (a o takový případ jde v souzené věci) neurčitě lze doplnit nebo nahradit postupem podle § 261a odst. 2 a 3 o.s.ř. Není-li možné z vykonávaného titulu náležitosti materiální vykonatelnosti uvedené v § 261a odst. 1 dovodit ani výkladem s přihlédnutím k povaze uložené povinnosti nebo ke způsobu výkonu rozhodnutí, nemůže takový titul být způsobilým podkladem pro nařízení výkonu rozhodnutí.


Titul ukládající povinnost jinou než zaplacení peněžité částky je materiálně vykonatelný, jen je-li možné nařídit jeho výkon některým ze způsobů uvedených v § 258 odst. 2 o.s.ř. Způsob výkonu rozhodnutí na nepeněžité plnění se řídí povahou uložené povinnosti. Při zkoumání této povahy soud vychází, přihlížeje k předepsanému způsobu výkonu rozhodnutí, z obsahu rozhodnutí, především z jeho výroku, případně i z odůvodnění, avšak pouze za účelem výkladu výroku, tedy k odstranění případných pochybností o obsahu a rozsahu výrokem uložené povinnosti; výrok titulu nelze jakkoli doplňovat či opravovat. Ukládá-li titul povinnost k nepeněžitému plnění, které neodpovídá některému ze způsobů výkonu rozhodnutí uvedenému v § 258 odst. 2 o.s.ř., nelze vyhovět požadavku zakotvenému v ustanovení § 257 o.s.ř. a takový titul není proto možno z materiálního hlediska vykonat.


Není důvodné tvrzení oprávněné, že vymáhané plnění umožnit vyklizení bytu lze vyložit s přihlédnutím k tomu, že se jednalo o součinnost povinného při plnění jejího závazku vyklidit byt. Povinnost vyklidit byt v sobě zahrnuje i povinnost odevzdat byt (např. předáním klíčů) srovnej Zprávu o poznatcích z řízení o výkonu rozhodnutí vyklizením bytu, projednanou a schválenou občanskoprávním kolegiem dne 30. 12. 1983, pod sp. zn. Cpj 40/83, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 6, ročník 1984 pod č. 27. Pod odevzdáním nemovitosti je proto třeba chápat její předání do dispozice oprávněného, respektive její zpřístupnění tak, aby ji mohl oprávněný ovládat (užívat). Nemovitost tudíž není vyklizena již tehdy, jestliže povinný odstranil všechny v ní (na ní) umístěné věci, nýbrž až tehdy, kdy ji učinil přístupnou, a to výlučně, oprávněnému (předal mu klíče, odstranil uzávěry, apod.) srov. Kůrka, V., Drápal, L.: Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha, a.s. 2004, str. 670). Uvedený závazek ovšem předpokládá, že má vyklizovaný subjekt v době rozhodování soudu (vydání) titulu nemovitost v držbě. Jinak nelze žalobě na vyklizení vyhovět. Pokud soud v nalézacím řízení přesto schválil smír, jímž se oprávněná zavázala předmětný byt vyklidit, není vykonávací soud oprávněn věcnou správnost rozhodnutí vydaného v nalézacím řízení přezkoumávat (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7, ročník 2000 pod č. 4, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7, ročník 2005 pod č. 58). I kdyby však nalézací soud svým dalším výrokem umožnit vyklizení bytu sledoval zajištění opětovného přístupu oprávněné do bytu před jejím vyklizením, nestačí to k závěru o materiální vykonatelnosti tohoto výroku. Formulace výroku umožnit vyklizení bytu nevyjadřuje žádný z možných způsobů plnění (dare, facere, omittere, pati), na které navazují přípustné způsoby výkonu rozhodnutí a pro svou přílišnou obecnost nevypovídá nic ani o tom, jaké konkrétní povinnosti a v jakém rozsahu, jím měly být v souvislosti s vyklizením uloženy, popřípadě, zda jím mělo být zajištěno právo na jiné plnění například právo na vydání věcí, které měl povinný oprávněné zadržovat. K posléze uvedenému je třeba dodat, že hmotné právo na vydání věcí (§ 126 obč. zák.) se realizuje prostřednictvím výroku, jímž se ukládá povinnému, aby oprávněnému vydal nebo dodal věc, která byla identifikována (popsána) ve výroku k výkonu navrženého rozhodnutí a vykonává se podle § 345 a násl. o.s.ř. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1364/96 ze dne 19. 12. 1997, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 1998 pod č. 19). Postup podle § 351 o. s. ř. není použitelný pro výkon rozhodnutí odebráním věci ani tehdy, jestliže se věc, která má být odebrána, nenalezne u povinného (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 1969, sp. zn. 2 Cz 12/69, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 5, ročník 1970, pod č. 48). Závěr odvolacího soudu o neurčitosti výroku vykonávaného titulu, pokud jde o rozsah a obsah ukládané povinnosti, je tedy správný.


Vzhledem k uvedenému lze uzavřít, že se oprávněné prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud tedy, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání jako nedůvodné podle § 243b odst. 2, věty před středníkem, o.s.ř. zamítl.


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. odůvodněn procesním neúspěchem dovolatelky, jakož i skutečností, že povinnému, jenž by ve smyslu výše uvedených ustanovení jinak právo na tuto náhradu měl, náklady dovolacího řízení (podle obsahu spisu) nevznikly.





Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 28. března 2007


JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.


předseda senátu