20 Cdo 1130/2004
Datum rozhodnutí: 21.09.2004
Dotčené předpisy:




20 Cdo 1130/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného města Š., zastoupenému advokátkou, proti povinnému D. V., prodejem movitých věcí, pro 100.-Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. E 1614/2003, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočce v Olomouci ze dne 17. prosince 2003, č.j. 40 Co 1321/2003-11, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně zamítl návrh na nařízení výkonu bloku na pokutu vydaného dne 10.prosince 1996, maje za správný právní názor prvostupňového soudu, že v dané věci nebyly se zřetelem k podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí bloku na pokutu splatnou ve lhůtě do dne 27.prosince 1996 - splněny předpoklady pro nařízení jeho výkonu, neboť ve smyslu § 88 odst. 1 zák. č. 200/1990 Sb. bylo takové rozhodnutí možno vykonat do pěti let po uplynutí lhůty určené k zaplacení pokuty za přestupek; odvolání oprávněného, v němž poukazoval na režim podle § 70 zák. č. 337/1992Sb. ve znění novely provedené zák. č. 35/1993Sb., proto důvodné není.

Oprávněný ve včasném dovolání namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); podle jeho názoru se při vymáhání pokut uložených za přestupky postupuje podle části šesté zákona o správě daní a poplatků, a uplatňuje se nikoli prekluzivní pětiletá, nýbrž šestiletá promlčecí lhůta. Dovolání je přípustné, míní oprávněný, pro řešení právě této otázky, neboť se jí dovolací soud dosud nezabýval.

Dovolání však přípustné není.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí; ustanovení § 237 odst. 1 a 3 zde platí obdobně (odstavec 2).

Z toho plyne, že dovolání proti těmto usnesením je přípustné za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyslovené v § 237 odst. 1 písm. a/ až c/ o.s.ř.

Jelikož napadené usnesení není měnícím (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Aby mohlo být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.

Oprávněný se mýlí, pokud má za to, že se dovolací soud otázkou délky a charakteru lhůty pro vymáhání pokut, uložených podle zákona č. 200/1990Sb. nezabýval. V usnesení ze dne 29.ledna 2004 sp.zn. 20 Cdo 2205/2002 publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 61/2004 se Nejvyšší soud k otázce, zda rozhodnutí obce (obecního úřadu), jímž osobě uznané vinnou ze spáchání přestupku podle zákona č. 200/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, byla uložena pokuta, lze v soudním řízení o výkon vykonat i po uplynutí lhůty pěti let stanovené v § 88 odst. 1 tohoto předpisu, vyjádřil.

Zastávaným názorem je, že rozhodnutí, jímž byla stanovena povinnost zaplatit pokutu podle zákona č. 200/1990 Sb., lze vykonat jen v době pěti let ve smyslu jeho § 88 odst. 1.

Součástí konstantní soudní praxe je též závěr, že stanoví-li zákon, že správní rozhodnutí (případně i jiný akt podle § 274 o. s. ř.) lze vykonat jen do určité doby, pak v této době musí být výkon rozhodnutí nařízen a proveden; po jejím uplynutí již takové rozhodnutí podkladem soudního výkonu rozhodnutí být nemůže, pročež návrh na nařízení jeho výkonu musí být zamítnut, a byl-li již výkon nařízen, soud jej jako nepřípustný podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. zastaví, neboť tu je jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat.

Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm c/, odst. 3 o.s.ř.

Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání oprávněného podle § 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.

Oprávněný s dovoláním úspěšný nebyl, povinnému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ust. § 146 odst. 3, 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.



V Brně dne 21. září 2004

JUDr. Vladimír K ů r k a , v.r.

předseda senátu