20 Cdo 107/2006
Datum rozhodnutí: 31.10.2006
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 238a odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




20 Cdo 107/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné C. a.s., zastoupené advokátem, proti povinné K. V., zastoupené advokátem, pro 34.028,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 5 Nc 1091/2004, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2005, č.j. 39 Co 191/2005-22, takto:

Dovolání se odmítá.



O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 29. 7. 2004, č.j. 5 Nc 1091/2004-11, kterým Obvodní soud pro Prahu 2 nařídil podle exekutorského zápisu ze dne 3. 12. 2003, sp. zn. 2 EZ 176/03, sepsaného označeným soudním exekutorem (jeho koncipientem), k vydobytí pohledávky 34.028,- Kč a pro náklady exekuce na majetek povinné exekuci a jejím provedením pověřil JUDr. J. G., soudního exekutora Exekutorského úřadu v P. Předpoklady pro nařízení exekuce ve smyslu ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 120/2001 Sb. ), měl odvolací soud za splněny, zejména uzavřel, že exekutorský zápis splňuje požadavky, jež na jeho obsah a formu kladou ustanovení § 78 písm. a/ a § 79 odst. 1, 2 zákona č. 120/2001 Sb. Pro nařízení exekuce pokládal za nerozhodné zjišťovat, zda výše vymáhané pohledávky odpovídá skutečnému stavu.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, jímž prostřednictvím důvodu vyjádřeného v § 241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen o.s.ř. ), vytýká nesprávné právní posouzení věci. Spatřuje je v tom, že exekutorský zápis není způsobilým titulem pro exekuci, jestliže osvědčuje dohodu (kterou se účastník zaváže splnit pohledávku nebo jiný nárok druhého účastníka vyplývající ze závazkového vztahu a ve které svolí, aby podle zápisu byl nařízen a proveden výkon rozhodnutí nebo exekuce, jestliže svou povinnost řádně a včas nesplní), která je v rozporu s hmotným právem. Poukazovala na to, že pohledávka uvedená v exekutorském zápisu neodpovídá skutečnosti. Při sepisu exekutorského zápisu byla opomenuta splátka 4.000,- Kč. Skutečná pohledávka je o 4.000,- Kč nižší. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Oprávněná se ve vyjádření ztotožnila s právními závěry, na nichž odvolací soud založil své rozhodnutí.

Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).

Dovolání není přípustné.

Je-li napadeným rozhodnutím jako v projednávaném případě usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce, § 130 zákona č. 120/2001 Sb.), je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. (srov. § 238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (usnesení, jímž byla nařízena exekuce, nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí soudu prvního stupně), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se může týkat jen právních otázek, jejichž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. předpokládá); dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., tj. tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tímto důvodem a jeho obsahovou konkretizací je pak dovolací soud podle § 242 odst. 3, věty první, o.s.ř. vázán).

Není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek, jež jsou ve stadiu nařízení exekuce významné, uplatnil právní názory nestandardní, resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe.

Otázku, kterou dovolatelka výslovně označila za zásadně právně významnou, takovou není. Odvolací soud ji totiž vyřešil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, která dovodila, že ve fázi nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) soud nezkoumá věcnou správnost platnost hmotněprávního úkonu, který je podkladem pro exekutorský zápis podle § 78 písm. a/ zákona č. 120/2001 Sb. Exekutorský zápis sepsaný podle § 78 písm. a/ zákona č. 120/2001 Sb. je exekučním titulem (srov. § 40 odst. 1 písm. d/ zákona č. 120/2001 Sb.). Soud se tedy zabývá předpoklady pro nařízení exekuce toliko z pohledu exekučního titulu. Nezabývá se ale již tím, zda příslušný hmotněprávní úkon, jenž je podkladem pro exekutorský zápis, odráží skutečné hmotněprávní vztahy účastníků, na jejichž základě vznikla povinné povinnost plnit, případně zda je či není platný. Má-li povinná zato, že oprávněná nemá na vymáhané plnění podle hmotného práva nárok, může tuto okolnost uplatnit návrhem na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h/ o.s.ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 21 Cdo 267/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 1/2001 pod č. 15, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 20 Cdo 977/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1559/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1232/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1176/2005 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1376/2006).

Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. října 2006

JUDr. Pavel Krbek, v. r.

předseda senátu