20 Cdo 107/2005
Datum rozhodnutí: 27.09.2005
Dotčené předpisy: § 28 odst. 2 předpisu č. 216/1994Sb., § 130 odst. 2 předpisu č. 120/2001Sb., § 40 odst. 1 písm. c) předpisu č. 120/2001Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

20 Cdo 107/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci oprávněného JUDr. J. B., proti povinné M., s.r.o., zastoupené advokátem, o nařízení exekuce, pro 1.075,- Kč, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 91 Nc 10273/2003, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30.9.2004, č.j. 9 Co 384/2004-21, takto:

Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30.9.2004, č.j. 9 Co 384/2004-21, a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 11.11.2003, č.j. 91 Nc 10273/2003-7, se zrušují, a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :



Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně zamítl návrh na nařízení exekuce podle usnesení rozhodce JUDr. J. B., č.j. Rz 4/20001-11 ze dne 14.5.2002, k vymožení pohledávky oprávněného ve výši 1.075,- Kč, spočívající v odměně oprávněného za působení ve funkci rozhodce v rozhodčím řízení. Usnesení vydané v rozhodčím řízení podle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů (dále jen zákona č. 216/1994 Sb.), může být exekučním titulem, avšak co do vykonávané povinnosti dospěl odvolací soud k závěru, že o ní (tj. o vlastní odměně) rozhodce v rozhodčím řízení rozhodovat nemohl. Rozhodce má za výkon své funkce právo na peněžní odměnu, jež je ryze soukromoprávní povahy , které zákon č. 216/1994 Sb. neupravuje, a nepředstavuje ani majetkový spor mezi stranami rozhodčí smlouvy ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. Odměna, která může být upravena ve smlouvě rozhodných subjektů, proto zakládá nárok, uplatnitelný v občanskoprávním (nalézacím) řízení; jestliže o ní přesto rozhodl rozhodce v rozhodčím řízení, vydal usnesení, uzavřel odvolací soud, k němuž nebyla dána jeho pravomoc.

Oprávněný (který má právnické vzdělání) ve včasném dovolání namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Podle jeho názoru byl oprávněn o odměně za výkon funkce rozhodnout, a vyúčtování podle advokátního tarifu má za přiléhavé.

Povinná dovolání oprávněného pokládá za nepřípustné, a z hlediska věcného se ve vyjádření k němu ztotožnila se závěry odvolacího soudu.

Podle § 130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen exekučního řádu), platí, že tam, kde se ve zvláštních právních předpisech hovoří o soudním výkonu rozhodnutí nebo výkonu rozhodnutí, rozumí se tím také nařízení a provádění exekuce podle tohoto zákona.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Jestliže napadené usnesení není měnícím (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) usnesení soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu k založení přípustnosti dovolání toliko ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Aby mohlo být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolací přezkum je zde zásadně předpokládán pro posouzení otázek právních, pročež uplatnitelným dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.

Takový způsobilý dovolací důvod dovolatel vskutku uplatnil; dovolání je přípustné proto, že odvolací soud se zřetelem k němu založil napadené rozhodnutí na právním názoru, který je v rozporu se závěry, jež v dané otázce aplikoval dovolací soud.

Jelikož vady vyjmenované ve druhé větě ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. namítány nebyly a z obsahu spisu se jejich existence nepodává, je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že rozhodnutí rozhodce o své odměně a povinnosti účastníka mu ji ve stanovené výši zaplatit, obsažené v usnesení, jímž bylo rozhodčí řízení skončeno, je rozhodnutím vydaným orgánem k tomu neoprávněným, v důsledku čehož nemůže být podkladem nuceného výkonu, resp. exekuce.



Právní posouzení věci (ve smyslu způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

V souladu s konstantní soudní praxi vycházel odvolací soud zjevně z toho, že při rozhodování o návrhu na nařízení exekuce k vymožení peněžitého plnění soud posuzuje jen omezený okruh otázek, jmenovitě existenci podmínek řízení, zda je zde způsobilý exekuční titul, zda je vykonatelný formálně i materiálně, zda oprávněný a povinný jsou aktivně a pasivně legitimováni a zda nenastala prekluze titulu. Mezi tyto okolnosti odvolací soud zařadil správně i posouzení, zda titul byl vydán orgánem (subjektem) k tomu oprávněným; právě nedostatek této podmínky odvolací soud v dané věci dovodil, a proto dospěl i k závěru, že návrh na nařízení exekuce byl soudem prvního stupně právem zamítnut.

Oproti tomu v exekučním řízení soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí nebo jiného titulu, jehož výkon se navrhuje; jeho výrokem je soud vázán a je povinen z něj vycházet.

Ve smyslu ustanovení § 40 odst. 1 písm. c/ exekučního řádu je titulem, podle kterého lze nařídit exekuci i vykonatelný rozhodčí nález (srov. § 274 písm. i/ o.s.ř.), tj. rozhodčí nález vydaný na základě zákona č. 216/1994 Sb.; podle jeho § 28 odst. 2 platí, že rozhodčí nález vydaný rozhodci nebo stálými rozhodčími soudy, který nelze přezkoumat nebo u něhož marně uplynula lhůta k podání žádosti o přezkoumání, nabývá dnem doručení účinku pravomocného rozhodnutí a je soudně vykonatelný.

V rozhodčím řízení mohou být projednávány pouze spory, jejichž rozhodování připouští zákon o rozhodčím řízení, popř. mezinárodní smlouvy závazné pro Českou republiku, jejichž ustanovení mají přednost před ustanoveními zákona o rozhodčím řízení; podle § 2 odst 1 zákona č. 216/1994 Sb. se strany mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, s výjimkou sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a sporů vyvolaných prováděním konkursu nebo vyrovnání, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud (rozhodčí smlouva).

O to, že by usnesení, jehož výrok má být vykonán, bylo vydáno v řízení, které vybočuje z těchto mezí, spor veden není.

Povaha tohoto výroku o rozhodcově odměně představuje rozhodnutí o zvláštním druhu nákladů rozhodčího řízení, jež se rozhodcem zvolenou konstrukcí blíží úpravě rozhodování o odměně soudního exekutora podle § 87 odst. 1, 3 a § 88 odst. 1 exekučního řádu.

Kritickou otázkou je, zda v případě, že byl vydán mimo rámec zákonné úpravy (bez zákonného podkladu), jde o věcnou nesprávnost rozhodnutí (výroku), jež sama o sobě nařízení exekuce nepřekáží, anebo o situaci, kdy byl vydán orgánem, který k tomu nebyl oprávněn (který k tomu nebyl nadán pravomocí), což naopak nařízení exekuce neumožňuje.

Odvolací soud se rozhodl pro možnost druhou, Nejvyšší soud zastává názor první.

V usneseních ze dne 29.3.2005, sp. zn. 2668/2004 a sp. zn. 20 Cdo 2798/2004 (první bylo uveřejněno pod č. 100/2005 v časopisu Soudní judikatura) ve věcech týchž účastníků formuloval Nejvyšší soud závěr, že odvolací soud limity přezkumu exekučního soudu ve vztahu k titulu překročil, když z něj vyloučil výrokovou část, jejíž obsah má podle práva za nedovolený a s níž proto zacházel, jako by byla vydána k tomu neoprávněným orgánem. Tím své rozhodnutí založil na právním názoru, který při důsledném respektu k dané fázi řízení - tj. při nařízení exekuce - neměl být použit. Přehlédl totiž, že pravomoc rozhodce vydat rozhodnutí se odvíjí od povahy řešeného vztahu a od obsahu dohody ve smyslu § 1 a 2 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb.; v rovině zákonného vymezení takové pravomoci pak zjevně nic dohodě účastníků sporu o zmocnění rozhodci stanovit svou odměnu a povinnost k její náhradě nebránilo (viz § též 2 odst. 2 a 4 téhož zákona).

Od tohoto právního posouzení věci se Nejvyšší soud nemá důvod odchýlit.

Okolnost, že výrok o nákladech řízení (zde o odměně rozhodce) neměl být (případně) vydán, resp. měl být vydán výrok jiný, k založení nedostatku pravomoci (neexistenci oprávněného orgánu) k vydání titulu tedy vést nemůže. Přichází v úvahu toliko, že titul je věcně nesprávný, což, i kdyby bylo zjištěno, je pro nařízení exekuce nevýznamné.

Jestliže odvolací soud vycházel z jiného právního názoru, a na něm napadené rozhodnutí spočívá, nelze jeho rozhodnutí pokládat za správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.); naopak dovolací důvod, který užil dovolatel (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), byl uplatněn oprávněně.

Nejvyšší soud proto dovoláním napadené usnesení zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.), a jelikož důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí také na usnesení soudu prvního stupně, zrušil i je, a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta druhá, o.s.ř.).



Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§ 243d odst. 1, část věty první za středníkem, o.s.ř.).

V novém rozhodnutí o věci buď rozhodne soud i o nákladech dovolacího řízení (§ 243d odst. 1, část první věty za středníkem, a věta druhá o.s.ř.), anebo o těchto nákladech bude rozhodnuto v režimu ustanovení § 87 a násl. exekučního řádu.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. září 2005

JUDr. Vladimír Kůrka, v. r.

předseda senátu