20 Cdo 1059/2004
Datum rozhodnutí: 25.08.2004
Dotčené předpisy: § 237 odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb.




20 Cdo 1059/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Okresní správy sociálního zabezpečení v R., proti povinné Ž. H. a.s., prodejem movitých věcí, pro 16.984.275.-Kč, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. E 628/2000, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16.října 2003, č.j. 18 Co 362/2003-67, takto:



I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně zamítl návrh na zastavení výkonu rozhodnutí vycházející z § 268 odst. 1 písm. d/ o.s.ř., v němž byl proveden soupis automobilů povinného v rámci dříve nařízeného výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí (§ 323 a násl. o.s.ř.). Se soudem prvního stupně se ztotožnil v závěru, že prodej sepsaných automobilů nemůže mít sám o sobě za následek úplné ukončení podnikatelské činnosti povinné, která je vlastníkem i dalších nesepsaných vozidel a obtíže povinné spojené s jejím dalším podnikáním po prodeji vozidel nemohou být z pohledu ust. § 322 odst. 3 o.s.ř. významné, neboť další podnikání není (alespoň v minimálním rozsahu) vyloučeno.

Povinná ve včasném dovolání namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolací soud se blíže nezabýval skutečnou možností dalšího výkonu její podnikatelské činnosti po případném dražebním prodeji sepsaných vozidel, když svůj výklad ust. § 322 odst. 3 o.s.ř. postavil toliko na kvantifikaci vozového parku bez zřetele na jeho kvalitativní vlastnosti a reálnou využitelnost. Odvolací soud se nezabýval ani tím, že povinná zaměstnává velký počet zaměstnanců, a i to vyžaduje posouzení nezbytnosti nutné potřeby sepsaných věcí k výkonu podnikatelské činnosti a plnění jejích platebních povinností.

Dovolání není přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 238a odst. 1 písm. d/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto ve věci zastavení výkonu rozhodnutí; odstavec 2 téhož ustanovení stanoví, že § 237 odst. 1 a 3 o.s.ř. zde platí obdobně.

Dovolatelka zjevně přehlédla, že z toho plyne, že dovolání proti těmto usnesením není přípustné vždy, nýbrž jen za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyslovené v § 237 odst. 1 pod písm. a/ až c/ o.s.ř.

Jelikož napadené usnesení není měnícím (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Aby mohlo být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by však dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.

Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilý dovolací důvod představuje ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.

Již z toho plyne, že případné vady řízení, odpovídající dovolacímu důvodu vyjádřenému v § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (i kdyby existovaly), jsou naopak - pro závěr o zásadním právním významu rozhodnutí, a potažmo o přípustnosti dovolání - bezcenné.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolatelka se otázkou, zda jí napadené rozhodnutí je v tomto smyslu zásadního významu nezabývá, ale bez odůvodnění tvrdí, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Samotným hodnocením obsahu dovolání k takovému závěru dospět nelze.

Není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud - při posuzování otázek, předestřených odvoláním povinné - uplatnil právní názory nestandardní resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe; rozpor s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.) je vyloučen již proto, že dovolání směřuje do oblasti práva procesního.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 321 o.s.ř. nemohou být výkonem rozhodnutí postiženy věci, jejichž prodej je podle zvláštních předpisů zakázán, nebo které podle zvláštních předpisů výkonu rozhodnutí nepodléhají. Podle ustanovení § 322 odst. 3 o.s.ř., je-li povinný podnikatelem, nemůže se výkon rozhodnutí týkat těch věcí z jeho vlastnictví, které nezbytně nutně potřebuje k výkonu své podnikatelské činnosti; to neplatí, vázne-li na těchto věcech zástavní právo a jde-li o vymožení pohledávky oprávněného, která je tímto zástavním právem zajištěna. Ustanovení odstavců 1 a 3 platí též na věci, jejichž je povinný spoluvlastníkem.

Ustanovení § 268 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přikazuje soudu zastavit výkon rozhodnutí, jestliže postihuje věci, které jsou z něho podle § 321 a § 322 vyloučeny; soud tak učiní na návrh nebo i bez návrhu (srov. § 269 odst. 1 o. s. ř.).

V projednávaném případě byl nařízen výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí povinného. Z hlediska skutkového stavu vycházel odvolací soud ve shodě se soudem I.stupně z toho, že povinná má jako předmět podnikání kromě řady dalších činností sice vyznačenu i silniční motorovou dopravu osobní a nákladní, že však podle centrálního registru silničních vozidel je vedena jako provozovatelka celkem 28 motorových vozidel, do soupisu věcí dne 2.11.2000 bylo sepsáno 15 osobních, případně nákladních vozidel, sepsána nebyla ani vozidla užívána povinnou na základě leasingových smluv.

Výkon rozhodnutí je činnost směřující k tomu, aby nárok přiznaný exekučním titulem byl - v případě nepodřízení se uložené povinnosti - donucovací státní mocí uspokojen; cílem výkonu rozhodnutí je tudíž uskutečnění subjektivního práva oprávněné osoby, a to nuceným zásahem státu do jinak chráněné právní sféry povinné osoby. Jde-li o výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí a nemovitostí, je účelem exekuce získání peněžních prostředků, jimiž bude moci být oprávněný uspokojen, jestliže povinný nesplnil povinnost zaplatit oprávněnému to, co mu bylo vykonávaným rozhodnutím (nebo jiným titulem) uloženo. Ustanovení § 321 a § 322 o. s. ř., které jsou kogentními právními normami, chrání - tím, že nepřipouštějí výkon rozhodnutí na veškeré věci povinného - dlužníka před neúměrnými dopady exekuce, jež by mohly způsobit jeho hospodářskou (podnikatelskou) zkázu. Zájem oprávněného jako vymáhajícího věřitele na uspokojení pohledávky se odráží v tom, že zákon omezuje nepostižitelnost věcí povinného jen na ty věci z jeho vlastnictví- je-li podnikatelem - které nezbytně nutně potřebuje k výkonu své podnikatelské činnosti.

Hledisko nezbytně nutné potřeby je u povinné, která je podnikatelkou, významné jen ve vztahu k podnikání vymezenému předmětem její podnikatelské činnosti (zde nejen dopravní činnosti) a uplatní se pouze v míře, která jí zajistí alespoň v minimálním rozsahu provozovat podnikání v souladu s předměty činnosti. Pojem nezbytně nutné potřeby je proto vyložitelný jen tak, že povinné musí být zachován majetek, který jí umožní - byť v minimálním rozsahu - provozovat podnikatelskou činnost. Jinými slovy, postižení věcí (v daném případě předmětných vozidel) nesmí mít za následek znemožnění dalšího pokračování podnikání povinné.

Závěr odvolacího soudu, že exekuční prodej movitostí bez dalšího sám o sobě nemá za následek úplné skončení podnikatelské činnosti povinné, je správný. Povinná podniká i v dalších předmětech podnikání nežli v dopravních činnostech a do soupisu zjevně byla pojata jen část dopravních prostředků, které má pro ten účel v dispozici. Obtíže se zaměstnáváním všech zaměstnanců po prodeji sepsaných vozidel nejsou z pohledu ustanovení § 322 odst. 3 o. s. ř. významné; rozhodující je, že další podnikání povinné, není - alespoň v omezeném rozsahu vyloučeno, to netvrdí ani dovolatelka.

Uvedené právní posouzení je v judikatuře dovolacího soudu standardní bylo publikováno pod č. 33 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4/2003 ( usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.6.2002 sp.zn. 20 Cdo 1766/2001). Protože odvolací soud z něj při rozhodování zjevně vycházel, je jeho právní posouzení správné, a argumenty uplatněné v dovolání neobstojí. Oponentura proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem tedy nemůže vést k právním závěrům, jež lze pokládat za zásadně významné (ve smyslu, který byl vysloven).

O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), přirozeně nejde tam, kde by měl být význam jednotlivých věcí poměřován konkrétními poměry povinné a jejími individuálními potřebami.

Nelze-li dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je pro dovoláním otevřené otázky po právní stránce zásadního významu, není dovolání přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.; jelikož ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.; oprávněné, která by měla na jejich náhradu právo, však ve stadiu dovolacího řízení prokazatelné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25.srpna 2004

JUDr. Vladimír K ů r k a , v.r.

předseda senátu