20 Cdo 1059/2000
Datum rozhodnutí: 14.12.2000
Dotčené předpisy:




20 Cdo 1059/2000

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného K. M., proti povinné D. R., prodejem podílu povinné k nemovitostem k vymožení pohledávky oprávněného ve výši 650.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 42 E 1405/97, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. listopadu 1999, č. j. 13 Co 1428/99-54, takto:

I. Řízení o dovolání proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 2. června 1998, č. j. 42 E 1405/97-17, se zastavuje.

II. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. listopadu 1999, č. j. 13 Co 1428/99-54, se odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 2. června 1998, č. j. 42 E 1405/97-17, nařídil výkon směnečného platebního rozkazu vydaného Krajským obchodním soudem v Ostravě dne 12. března 1997, č. j. 2 Sm 593/96-32, prodejem ideální poloviny ve výroku označených nemovitostí k vymožení pohledávky oprávněného v částce 650.000,- Kč s 6 % úrokem od 1. ledna 1994 do 2. června 1998, částky 2.167,- Kč, "nákladů právního zastoupení" ve výši 13.900,- Kč a "nákladů řízení" ve výši 30.724,- Kč.

Shora uvedeným usnesením krajský soud usnesení okresního soudu změnil tak, že výkon rozhodnutí k vymožení nákladů exekuce nařídil pro částku 20.775,- Kč, jinak rozhodnutí okresního soudu potvrdil a povinnou zavázal k náhradě nákladů odvolacího řízení.

Pravomocná usnesení soudů obou stupňů napadla povinná, zastoupena advokátkou, včasným dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř."), neboť dle jejího názoru "v téže věci bylo již dříve pravomocně rozhodnuto a zahájeno řízení", a z ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř., jelikož odvolací soud - byť pouze (ovšem nesprávně) v poučení namísto výrokem - přípustnost dovolání založil svým rozhodnutím. Povinná s poukazem na ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. namítá, že odvolací soud, ač tak měl učinit z úřední povinnosti, nepřihlédl k úmluvě mezi republikou Československou a Švýcarskem o uznání a výkonu soudních rozhodnutí, podle níž rozhodnutí vydaná ve věcech občanských v jednom ze smluvních států budou uznána ve státě druhém a - jsou-li vykonatelná ve státě, kde byla vydána - budou moci být v tomto druhém státě rovněž vykonána. Protože táž pohledávka již byla oprávněnému přiznána soudem ve Švýcarsku, kde je také veden výkon tamního rozhodnutí, domáhá se dovolatelka zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a zastavení řízení.

Jestliže dovolání směřovalo i proti usnesení soudu prvního stupně, muselo být "dovolací" řízení v této části zastaveno. Z ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř., podle něhož je dovolání mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, totiž vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně dovoláním úspěšně napadnout nelze. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení § 201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje; občanský soudní řád proto funkční příslušnost soudu pro projednání "dovolání" proti rozhodnutí soudu prvního stupně ani neupravuje. Tím, že povinná směřuje "dovolání" přímo proti rozhodnutí soudu prvního stupně, uvedenou podmínku dovolacího řízení opomíjí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o "dovolání" proti rozhodnutí soudu prvního stupně trpící touto vadou podle ustanovení § 104 odst. 1 a § 243c o. s. ř. zastavil.

V části směřující proti usnesení odvolacího soudu dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237, § 238a a § 239 o. s. ř. O žádný z případů v těchto ustanoveních zmíněných však ve věci nejde.

Ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. K těmto vadám je dovolací soud povinen podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout z úřední povinnosti. Přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale teprve zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí. Vady vyjmenované v ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) - c) a e) - g) o. s. ř. v dovolání namítány nejsou a z obsahu spisu nevyplývají.

Řízení netrpí ani vadou podle § 237 odst. 1 písm. d) o. s. ř., již dovolatelka spojuje jednak s (ukončeným) nalézacím řízením sp. zn. ML 56/94 vedeným Tribunálem civil du district de Boudry ve Švýcarsku a jednak s exekučním (v době podání dovolání - dle povinné - neskončeným) řízením vedeným Úřadem soudního stíhání v Boudry.

Pokud jde o namítnutou překážku věci rozsouzené, ta je ve vztahu mezi nalézacím a vykonávacím řízením pojmově vyloučena, jelikož předmětem exekuce je právě vykonatelné - většinou pravomocné - rozhodnutí soudu, případně jiného orgánu vydané v nalézacím řízení.

Vadou podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. d) o. s. ř. není dané řízení postiženo ani ve vztahu k výkonu rozhodnutí vedenému příslušným orgánem ve Švýcarsku. Překážka tzv. litispendence (v téže věci již dříve zahájeného řízení) namítnutá dovolatelkou v této souvislosti totiž předpokládá - kromě jiného - totožnost předmětu řízení, ve vykonávacím řízení tudíž totožnost exekučního titulu.Ta však v souzené věci dána není, jelikož předmětnou exekucí je vykonáváno rozhodnutí soudu nikoli cizozemského, nýbrž zdejšího (ostatně překážku litispendence by nezakládala ani okolnost titulu totožného, byl-li by výkonem rozhodnutí postižen jiný majetek povinného).

Dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a) o. s. ř., jelikož napadené rozhodnutí - v části, jíž bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno - není usnesením měnícím; nepřípustnost dovolání proti výroku usnesení krajského soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí okresního soudu ve výroku o nákladech řízení, pak vyplývá z ustanovení § 238a odst. 1 písm. a) věty za středníkem o. s. ř. Napadené usnesení konečně nelze podřadit ani případům vyjmenovaným v odstavci 1 pod písmeny b) - f) tohoto ustanovení.

Přípustnost dovolání není dána ani podle ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř., a to proto, že ji odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí výslovně nezaložil a založit ani nemohl - jak se mylně domnívá dovolatelka - pouhým poučením připojeným na závěr svého rozhodnutí, jímž jsou toliko obecně vymezeny podmínky (předpoklady), za nichž je možno dovolání podat; je-li odvolací soud názoru, že je třeba vyslovit přípustnost dovolání, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, může tak učinit jedině ve výroku svého rozhodnutí; v souzené věci však o takový případ nejde.

Podle druhého odstavce § 239 o. s. ř. pak není dovolání přípustné proto, že jím předpokládaný návrh na vyslovení přípustnosti dovolání povinná nevznesla.

Povinná z procesního hlediska zavinila zastavení řízení a odmítnutí dovolání, u oprávněného, jenž by měl právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, však žádné prokazatelné náklady tohoto řízení (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 146 odst. 2 věty prvé (ve vztahu k odmítnutí dovolání užitého per analogiam), § 224 odst. 1 a § 243b odst. 4 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 14. prosince 2000

JUDr. Vladimír M i k u š e k, v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Romana Říčková