20 Cdo 1050/2000
Datum rozhodnutí: 29.06.2000
Dotčené předpisy:




20 Cdo 1050/2000

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J. K. proti žalovaným 1) H. N. a 2) R. B., o vyklizení nebytových prostor, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 121/97, o dovolání žalovaných proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. ledna 1998, č. j. 29 Co 442/97-27, takto:

I. Řízení o dovolání druhého žalovaného se zastavuje.

II. Dovolání první žalované se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

V záhlaví citovaným usnesením městský soud odmítl jako nepřípustné odvolání žalovaných proti rozsudku pro zmeškání ze dne 30. června 1997, č. j. 17 C 121/97-6, jímž Obvodní soud pro Prahu 10 zavázal žalované společně a nerozdílně k vyklizení a odevzdání tam určených nebytových prostor a k náhradě nákladů řízení.

Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadli žalovaní, zastoupeni advokátem, včasným dovoláním, jímž odvolacímu soudu vytýkají, že se nezabýval otázkou, zda byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání zakotvené v ustanovení § 153b odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř."). Jestliže soud přes důvodnou a včasnou omluvu druhého žalovaného odvolání odmítl, spočívá jeho rozhodnutí podle názoru dovolatelů na nesprávném právním posouzení ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.

Protože podáním došlým Nejvyššímu soudu dne 14. března 2000 vzal druhý žalovaný své dovolání zcela zpět, bylo řízení o jeho dovolání podle ustanovení § 243b odst. 4, věty druhé, o. s. ř. zastaveno.

Dovolání první žalované je podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. e) o. s. ř. přípustné, jelikož směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odvolání odmítnuto.

Z úřední povinnosti dovolací soud posuzuje pouze vady řízení vyjmenované v ustanovení § 237 a - je-li dovolání přípustné - jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.); jinak je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Tyto vady v dovolání namítány nejsou a z obsahu spisu nevyplývají, úkolem dovolacího soudu tedy bylo posouzení případné existence dovolacího důvodu podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.

Dovolání není důvodné.

Z obsahu spisu především vyplývá, že dovolatelka (která - v dovolání ani v odvolání - netvrdí opak) se k jednání, při němž byl vyhlášen rozsudek pro zmeškání, neomluvila; podání zástupce druhého žalovaného ze dne 26. června 1997 (č. l. 9) je formulováno jako žádost o odročení jednání a omluva výlučně druhého žalovaného (stejně jako se pouze tohoto žalovaného týká potvrzení cestovní kanceláře na č. l. 26, jímž byla omluva doložena). Skutečnost, že se první žalovaná neomluvila, ostatně plyne i z jejího podání ze dne 24. července 1997 (č. l. 17), v němž vysvětluje, že se k jednání nedostavila proto, že předpokládala vyhovění žádosti druhého žalovaného o odročení jednání.

Pro posouzení otázky, zda v daném případě byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání ve vztahu k první žalované (a zda tedy bylo její odvolání proti tomuto rozsudku důvodné a tudíž ve smyslu ustanovení § 202 odst. 1 in fine o.s.ř. i přípustné) je právně významné, zda podání ze dne 26. června 1997 (č. l. 9), jímž svou neúčast u jednání nařízeného na 30. červen 1997 omluvil pobytem v zahraničí druhý žalovaný, má procesní důsledky i pro dovolatelku.

Podle ustanovení § 153b odst. 2 o.s.ř. je-li v jedné věci několik žalovaných, lze rozhodnout rozsudkem pro zmeškání jen tehdy, nedostaví-li se k jednání všichni řádně obeslaní žalovaní.

Podle ustanovení § 91 odst. 1 o.s.ř. je-li navrhovatelů nebo odpůrců v jedné věci několik, jedná v řízení každý z nich sám za sebe. Podle první věty ustanovení § 91 odst. 2 o.s.ř. jestliže však jde o taková společná práva nebo povinnosti, že se rozsudek musí vztahovat na všechny účastníky, kteří vystupují na jedné straně, platí úkony jednoho z nich i pro ostatní.

Výše citované ustanovení § 153b odst. 2 o. s. ř. nelze vykládat bez zřetele na ustanovení § 91 o. s. ř., pro zodpovězení výše naznačené otázky je tedy rozhodující, zda na žalované straně jde o společenství samostatné (§ 91 odst. 1 o.s.ř.) či nerozlučné ( § 91 odst. 2 o.s.ř.), přičemž - s ohledem na znění ustanovení § 91 odst. 1 o. s. ř. - pouze v onom posléze uvedeném případě by omluvu (byla-li by důvodná) výlučně druhého žalovaného bylo namístě považovat za nesplnění předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání (§ 153d odst. 1, 2 o.s.ř.) i ve vztahu k první žalované.

Pro posouzení, zda jde o samostatné nebo nerozlučné společenství, je rozhodná povaha předmětu řízení vyplývající z hmotného práva; o nerozlučné společenství jde přitom pouze tam, kde hmotné právo neumožňuje, aby předmět řízení byl projednán samostatně vůči každému ze společníků.

O takový případ však v souzené věci, kdy žalobce svůj nárok na vyklizení žalovaných (jak vyplývá ze smlouvy ze dne 21. prosince 1993, založené ve spise, samostatných fyzických osob sdružených na základě smlouvy podle ustanovení § 829 a násl. občanského zákoníku) odůvodňuje neplatností dohody o nájmu místností, jež podle jeho názoru nebyly v době uzavření smlouvy nebytovými prostorami, nýbrž byty, nejde. Jestliže pak z hmotněprávních předpisů ani ze smlouvy nevyplývá, že by předmět řízení nemohl být projednán vůči každému ze žalovaných samostatně, jde na jejich straně o společenství samostatné podle ustanovení § 91 odst. 1 o.s.ř. Za tohoto stavu nelze dovodit, že omluva druhého žalovaného má procesní důsledky (řečeno pojmem ustanovení § 91 odst. 2 o. s. ř. platí") i pro první žalovanou, z čehož pak dále plyne, že ve vztahu k ní - jestliže se bez omluvy k prvnímu nařízenému jednání nedostavila - (za splnění ostatních podmínek zakotvených v § 153b odst. 1 o.s.ř.) předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání splněny byly. Jestliže tedy odvolací soud odvolání jako nepřípustné podle ustanovení § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl, je jeho právní posouzení věci správné.

Protože se dovolatelce správnost napadeného usnesení zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud - aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) - dovolání jako nedůvodné usnesením zamítl (§ 243b odst. 1, věta první, odst. 5 o. s. ř.).

První žalovaná byla v dovolacím řízení procesně neúspěšná, druhý žalovaný z procesního hlediska (zpětvzetím dovolání) zavinil zastavení dovolacího řízení; u žalobce - jenž by měl právo na náhradu nákladů dovolacího řízení - však žádné prokazatelné náklady tohoto řízení (podle obsahu spisu) zjištěny nebyly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 (ve vztahu k první žalované), § 146 odst. 2 věta prvá (ve vztahu k druhému žalovanému), § 224 odst. 1 a § 243b odst. 4 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 29. června 2000

JUDr. Zdeněk K r č m á ř , v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová