20 Cdo 1026/2006
Datum rozhodnutí: 14.06.2006
Dotčené předpisy: § 24 předpisu č. 99/1963Sb., § 204 předpisu č. 99/1963Sb., § 206 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb.




20 Cdo 1026/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Marie Vokřinkové v exekuční věci oprávněného M. M., zastoupeného advokátem, proti povinnému M. H., zastoupenému M. H., o nařízení exekuce, pro 500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 12 Nc 9959/2003, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové pobočky v Pardubicích ze dne 1. prosince 2005, č. j. 22 Co 675/2005-88, takto:

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové pobočky v Pardubicích ze dne 1. prosince 2005, č. j. 22 Co 675/2005-88 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že návrh oprávněného na nařízení exekuce na majetek povinného zamítl. Je toho názoru, že vykonávaný exekuční titul nebyl povinnému, který se v rozhodné době v místě doručování nezdržoval, řádně doručen, a nestal se proto vykonatelným.

Oprávněný v dovolání namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále také jen o.s.ř. )], a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Zpochybňuje zejména závěr odvolacího soudu o tom, že se povinný v rozhodném období v místě svého bydliště nezdržoval, přičemž poukazuje na okolnosti v neprospěch uvedeného závěru svědčící a současně namítá, že všechny relevantní skutečnosti nebyly odvolacím soudem řádně prověřeny. Odvolacímu soudu také vytýká, že se nezabýval otázkou včasnosti podaného odvolání, jelikož to je podle jeho názoru podáno až po uplynutí zákonné lhůty.

Dovolání je přípustné (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), jelikož směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně ve věci samé, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení exekuce (§ 237 odst. 1 písm. a/, § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).

Dovolání nelze upřít opodstatnění.

Podle § 130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 120/2001 Sb. ), platí, že tam, kde se ve zvláštních právních předpisech hovoří o soudním výkonu rozhodnutí nebo výkonu rozhodnutí, rozumí se tím také nařízení a provádění exekuce podle tohoto zákona.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání jako v projednávaném případě přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout také k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) (dle nějž zmatečnostní důvod zakládá to, že v téže věci bylo dříve pravomocně rozhodnuto) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

Takovou jinou vadou řízení, kterou dovolatel obsahem svého podání také výslovně namítá (§ 41 odst. 2 o.s.ř.), dané řízení vskutku trpí.

Podle § 167 odst. 2 a § 159 o.s.ř. je doručené usnesení, které již nelze napadnout odvoláním, v právní moci.

Dle § 159a odst. 5 o.s.ř. jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozhodnutí pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.

Podá-li ten, kdo je k tomu oprávněn, včas přípustné odvolání, nenabývá podle § 206 odst. 1 o.s.ř. rozhodnutí právní moci, dokud o odvolání pravomocně nerozhodne odvolací soud.

Podle § 211 o.s.ř. pro řízení u odvolacího soudu platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, pokud není stanoveno něco jiného.

Podle ustanovení § 204 o.s.ř. se odvolání podává do patnácti dnů od doručení rozhodnutí u soudu, proti jehož rozhodnutí směřuje. Bylo-li vydáno opravné usnesení týkající se výroku rozhodnutí, běží tato lhůta znovu od právní moci rozhodnutí (odstavec 1). Odvolání je podáno včas také tehdy, jestliže bylo podáno po uplynutí patnáctidenní lhůty proto, že se odvolatel řídil nesprávným poučením soudu o odvolání. Neobsahuje-li rozhodnutí poučení o odvolání, o lhůtě k odvolání nebo o soudu, u něhož se podává, nebo obsahuje-li nesprávné poučení o tom, že odvolání není přípustné, lze podat odvolání do tří měsíců od doručení (odstavec 2). Za podmínek daných ustanovením § 58 odst. 1 o.s.ř. může soud prvního stupně usnesením prominout zmeškání lhůty k podání odvolání, pokud je k žádosti připojeno i samo odvolání.

Podle ustanovení § 208 odst. 1 o.s.ř. opožděně podané odvolání předseda senátu soudu prvního stupně usnesením odmítne. Podle ustanovení § 218a o.s.ř. nerozhodl-li předseda senátu soudu prvního stupně podle § 208 odst. 1 o.s.ř., ačkoliv odvolání bylo podáno opožděně, rozhodne o odmítnutí odvolání pro opožděnost odvolací soud. Je-li to třeba, provede potřebná šetření buď sám nebo prostřednictvím soudu prvního stupně anebo soudu dožádaného.

Z obsahu spisu v dané věci se podává, že usnesení soudu prvního stupně ze dne 10. dubna 2003, č. j. 12 Nc 9959/2003-7, kterým byla nařízena exekuce na majetek povinného, bylo prostřednictvím soudního exekutora doručováno povinnému, a to k rukám pana M. H., který předložil generální plnou moc prokazující jeho oprávnění k zastupování povinného (viz č. l. 52 spisu); soudem prvního stupně byla na předmětném rozhodnutí vyznačena doložka právní moci dne 19. června 2003. Následně byla tato doložka právní moci dne 30. června 2005 soudem prvního stupně přeškrtnuta (s doložkou cessat ), neboť soud došel k závěru, že byla chybně vyznačena, když usnesení bylo doručeno matce (otci) povinného a nikoliv povinnému do vlastních rukou ; usnesení o nařízení o exekuce bylo posléze soudem prvního stupně adresováno a doručováno po 30. září 2005 M. H., který dne 14. října 2005 podal proti němu odvolání (č. l. 83 spisu), o němž odvolací soud rozhodl dovoláním napadeným rozhodnutím.

Postup soudu v občanském soudním řízení (včetně řízení odvolacího) je upraven tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků (§ 1 o.s.ř.) a aby ochrana práv byla rychlá a účinná (§ 6 o.s.ř.). Součástí práva na soudní ochranu (§ 3 o.s.ř.) je právo podat za stanovených podmínek proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání a požadovat, aby odvolací soud v jeho rámci rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumal. Právní praxe je zajedno v tom, že jen řádné a předpisům vyhovující doručení rozhodnutí má ten důsledek, že odvolací lhůta počne běžet osobě, které je doručováno.

Odvolací soud své rozhodnutí zjevně postavil na předpokladu, že usnesení soudu prvního stupně ze dne 10. dubna 2003, č. j. 12 Nc 9959/2003-7, bylo povinnému řádně doručeno prostřednictvím zmocněnce až dne 4. října 2005, a že tudíž odvolání proti němu bylo včas podané . Přes uvedený závěr však již nikterak a to v rozporu s tím, jak vyhodnotil doručování dne 4. října 2005 na základě zjevně téže plné moci - nezohlednil skutečnost, že osobě, jež v zastoupení povinného opravný prostředek podala, již usnesení doručováno (oproti předání - zatím v originálu nedoložené - plné moci) bylo (viz doručenky připojené k č. l. 8 spisu). Pokud se odvolací soud s uvedenou skutečností při svém rozhodování nijak nevypořádal, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci, neboť se nezabýval otázkou, zda jeho odvolacímu přezkumu nebránila opožděnost odvolání. Je to důsledek skutečnosti, že odvolací soud není oprávněn zkoumat věcnou stránku napadeného rozhodnutí, pokud bylo odvolání podáno opožděně, popř. nenastaly-li účinky předpokládané § 58 odst. 1 o.s.ř. Okolnost, že témuž zmocněnci byla případně dne 2. května 2003 doručena písemnost adresovaná povinnému a dne 4. října 2005 totožná písemnost adresovaná již zmocněnci nehraje žádnou roli písemnost v prvém případě doručoval exekutor v souladu s požadavkem § 45 o.s.ř. a § 76 odst. 1 zák. č. 120/2001Sb. a zjistil-li existenci procesní plné moci až při doručování povinnému, mělo doručování vyústit v postup předepsaný v § 49 odst. 1 o.s.ř., tedy v doručení zástupci zastoupeného účastníka.

Soudní praxe se ustálila v názoru (viz usnesení Nejvyššího soudu z 31. července 2000 ve věci sp. zn. 20 Cdo 188/98), že podání a jiné úkony toho, kdo vystupuje jako zástupce účastníka, aniž by tímto způsobem (§ 28 odst. 1 o.s.ř.) oprávnění k zastupování bylo doloženo, nelze pojímat jakožto úkony - ve smyslu příslušných procesních ustanovení - osoby neoprávněné. Není totiž významné jen to, kdo úkon učinil; podstatné je, zda sám hodlá vstoupit do procesněprávního vztahu, anebo zda procesněprávní úkon činí za jiného (coby jeho zástupce). Jestliže taková osoba učinila úkon, z něhož je zjevné, že tak činí za jiného jako zástupce, neuplatňuje logicky procesní práva vlastní, nýbrž toho, koho zastupuje. Okolnost, zda M. H. vskutku při převzetí písemnosti adresované povinnému dne 2. května 2003 v souvislosti s předložením plné moci doručujícímu exekutorovi takto již nevykonal úkon spočívající převzetí doručované písemnosti za povinného, zde není možno přehlížet.

Nejvyšší soud již ve svém usnesení ze dne 31. července 2002, sp. zn. 31 Cdo 1488/2000, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek v č. sešitu 6/2001 pod č. 39 dovodil, že opětovné (nesprávné) doručení téhož rozhodnutí pak sice účastníku novou (další) lhůtu k podání odvolání nezakládá (srov. mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. 2 Cdon 1154/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 1998, pod číslem 5), na další průběh odvolacího řízení však vliv má. Na jedné straně tak totiž byla v účastníku řízení (odvolateli), mylně vyvolána představa, že všem svým procesním povinnostem (co do doložení, že jeho odvolání je včasné) dostojí, podá-li odvolání ve lhůtě počítané od onoho nového (dalšího) doručení, na druhé straně soud prvního stupně tímto chybným krokem předurčil i rozsah šetření o včasnosti opravného prostředku, k němuž je povolán v intencích § 209 a § 210 o. s. ř., včetně případné účasti odvolatele na tomto šetření.

Z uvedeného plyne, že v případě opětovného doručování rozhodnutí nelze upřít odvolání proti němu podanému ten účinek, že je zapotřebí zkoumat otázku včasnosti podaného odvolání ať již prvostupňovým či odvolacím soudem; jde-li však o doručování nesprávné, neboť již předchozí založilo právní moc rozhodnutí, nelze s takovým opětovným doručením spojovat tzv. odkladný (suspenzivní) účinek ve vztahu k jeho již dosažené právní moci, a protože zpravidla půjde o odvolání opožděné, je třeba je odmítnout. Zda ovšem šlo v prvém případě o doručení řádné, zakládající marný průběh odvolací lhůty, je třeba vyšetřit a zjistit.

Poněvadž odvolací soud v dané věci možnost, že odvoláním napadené rozhodnutí již mohlo být v důsledku doručení zástupci vybavenému procesní plnou mocí pravomocné, pominul a s odvoláním podaným až po opětovném doručení rozhodnutí téže osobě, byť z jiného důvodu zastupování, zacházel bez dalšího přezkumu jako s včasným, Nejvyšší soud bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) podle § 243b odst. 2, věty za středníkem, o.s.ř. zrušil a věc podle ustanovení § 243b odst. 3, věty prvé, o.s.ř. vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Ostatními námitkami obsaženými v dovolání, podřaditelnými pod dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., se dovolací soud se zřetelem k výsledku řízení již nezabýval.

V dalším řízení odvolací soud posoudí, kdy bylo povinnému usnesení soudu prvního stupně o nařízení exekuce řádně doručeno, a zda-li lze (z tohoto důvodu) považovat odvolání za včasné. Pokud by opožděnost odvolání dovozena nebyla, odvolacímu soudu nic nebrání rozhodnout ve věci samé. Stranou pozornosti odvolacího soudu by ovšem neměla zůstat ani okolnost, že odvolání ze dne 11. října 2005 nepodává zmocněnec povinného osobně, nýbrž jím podle plné moci ze dne 5. října 2005 zmocněný advokát. Podle § 24 odst. 1 věty druhé o.s.ř. může mít účastník v téže věci současně jen jednoho zvoleného zástupce. Zvolil-li si povinný zástupcem podle plné moci z 18. června 1997 zmocněnce, nemůže jej již zastupovat jiný zvolený zástupce. Ustanovení § 25 odst. 2 o.s.ř. pak umožňuje obecně ze zvolených zástupců toliko advokátu dát se zastupovat jiným advokátem, z čehož plyne, že zmocněnec, nikoliv advokát, se nemůže nechat v řízení zastoupit.

Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§ 243d odst. 1 věta za středníkem a § 226 o.s.ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne podle výsledku řízení buď soud v novém rozhodnutí ve věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.), případně bude rozhodováno v poměrech hlavy VI. zákona č. 120/2001 Sb.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. června 2006

JUDr. František I š t v á n e k , v. r.

předseda senátu