20 Cdo 1022/2017
Datum rozhodnutí: 23.03.2017
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř., § 112 obč. zák., § 16 odst. 2 předpisu č. 592/1992Sb.



20 Cdo 1022/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Vladimírem Kůrkou v exekuční věci oprávněné Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky , sídlem Orlická 4/2020, 130 00 Praha 3, identifikační číslo osoby 41197518, zastoupené JUDr. Richardem Šindlarem, právníkem Oddělení všeobecně právního, Regionální pobočka VZP ČR Hradec Králové, proti povinnému J. Š. , zastoupenému JUDr. Mgr. Vladimírem Severinem, advokátem, sídlem Poličská 149, 539 01 Hlinsko, pro 76 089,- Kč s příslušenstvím , vedené u soudního exekutora JUDr. Ladislava Navrátila, Exekutorský úřad Pardubice, pod sp. zn. 052 EX 1267/2014, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové pobočka v Pardubicích ze dne 25. 1. 2016, č. j. 22 Co 487/2015-139, takto:

Dovolání se odmítá.
O d ů v o d n ě n í (s t r u č n é d l e u s t a n o v e n í § 243f o d s t. 3 o. s. ř.) :
Krajský soud v Hradci Králové pobočka v Pardubicích potvrdil napadeným rozhodnutím, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 3. 2016, č. j. 22 Co 487/2015-144, usnesení Okresního soudu v Chrudimi ze dne 4. 11. 2015, č. j. 21 E 46/2010-125, kterým zamítl návrh povinného na zastavení exekuce; odvolací soud dospěl k závěru, že provedení exekuce překážka věci rozsouzené nebrání, pakliže dřívější výkon rozhodnutí, vedený nadto způsobem odlišným, byl pravomocně zastaven.

Ve včasném dovolání, které posléze doplnil soudem ustanovený advokát, JUDr. Mgr. Vladimír Severin, povinný namítá, že právo vymáhat pojistné na základě platebních výměrů VZP ČR č. 4240800461 a č. 2140800460, pravomocných ke dni 19. 1. 2009, je promlčeno, neboť exekuční příkazy č. j. 052 EX 1267/2014-35 a č. j. 052 EX 1267/2014-82 soudní exekutor vydal až dne 30. 7. 2014, tj. po uplynutí pětileté lhůty podle ustanovení § 16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, ve znění účinném do 30. 11. 2011. Oba soudy nadto nesprávně aplikovaly ustanovení § 112 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, neboť jeho účinky je možno vztáhnout pouze k pohledávkám přiznaným soudním rozhodnutím, popř. k pohledávkám uvedeným v ustanovení § 274 o. s. ř. , a nikoli k pohledávkám vyplývajícím z platebních výměrů VZP ČR; běh promlčecí lhůty se tudíž po dobu předchozího vykonávacího řízení nestavil.

Oprávněná se vyjádřila k původnímu dovolání, podaného dovolatelem bez právního zastoupení, odkázala v něm na svá dřívější písemná podání, a navrhla, aby dovolací soud dovolání povinného odmítl.

Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 404/2012 Sb. (čl. II. bod 1, a contr. bod 7., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř. , jestliže napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 25. 1. 2016, a odmítl je podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť nesplňuje obligatorní náležitosti uvedené v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., jestliže mimo jiné, resp. zde především neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. se totiž podává, že v dovolání musí být uvedeno krom obecných náležitostí (§ 42 odst. 4), proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) také to, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) .

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, judikoval, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, pak z dovolání musí být nejen zjevné, při řešení kterých otázek hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, se odvolací soud měl od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlit, nýbrž musí být rovněž identifikováno, od které ustálené rozhodovací praxe se tak mělo stát.

Řečené je podstatné právě v nyní posuzovaném případě.

Dovolatel totiž takovou judikaturu Nejvyššího soudu, od níž se měl soud odvolací při svém rozhodování odchýlit, nikterak nespecifikoval, a dovolání tudíž nelze považovat za projednatelné vzhledem k těm procesním nárokům, na nichž právní úprava dovolání, ustavená zákonem č. 404/2012 Sb., spočívá coby koncepčně zásadních, což se zjevuje v tom, že s jejich nerespektováním spojuje nedostatek náležitostí dovolání v takové míře, že je fixuje jako podání vadné, a po uplynutí stanovené doby coby vadné neodstranitelně (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).

Nad tento rozhodný rámec stojí za to poznamenat, že povinný v dovolání vznáší námitku promlčení práva vymáhat pojistné (s níž se již vypořádal soud prvního stupně), která však nebyla učiněna předmětem přezkumu v řízení před soudem odvolacím, v důsledku čehož jím vydané rozhodnutí vzdor ustanovení § 237 o. s. ř. na jejím posouzení nespočívá.

Stejně tak a jen na vysvětlenou dovolateli co do jeho námitky ohledně nesprávné aplikace ustanovení § 112 obč. zák. postačí poukázat na usnesení ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 867/2012, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že při absenci bližší úpravy promlčení v ustanovení § 16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb., je třeba obsah tohoto pojmu vykládat analogicky podle ustanovení § 100 až 114 obč. zák. jakožto obecného předpisu upravujícího institut promlčení, což platí i ohledně běhu promlčecí doby; proto je v takovém případě třeba vycházet z § 112 věty druhé obč. zák. Dovolatelův názor, že výsledek řízení o zastavení exekuce je v kolizi s rozhodovací praxí dovolacího soudu je proto mylný.

Ostatně o promlčení práva exekvovat pohledávku vyplývající z platebních výměrů VZP ČR pravomocných ke dni 19. 1. 2009 nemůže být za daných skutkových okolností řeč, pakliže návrh na nařízení výkonu rozhodnutí oprávněný podal dne 20. 1. 2010 (č. l. 1), čímž nepochybně dostál své povinnosti pravomocně přiznané právo u soudu uplatnit v pětileté promlčecí lhůtě od právní moci platebního výměru; samotný okamžik vydání exekučních příkazů není z pohledu ustanovení § 16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb., ve znění rozhodném, významný.
Jelikož jak bylo shora konstatováno má dovolání vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243c odst. 1 odmítl.

Učinil tak rozhodnutím předsedy senátu podle ustanovení § 243f odst. 2 o. s. ř., a jen se stručným odůvodněním ve smyslu ustanovení § 243f odst. 3 o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. exekučního řádu).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. března 2017

JUDr. Vladimír Kůrka
předseda senátu