1 VSPH 999/2010-A-16
KSCB 25 INS 9873/2010 1 VSPH 999/2010-A-16

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a JUDr. Jiřího Goldsteina v insolvenční věci dlužníka Jana anonymizovano , anonymizovano , bytem Borek, U Školky 169, zahájené na návrh věřitele Ladislava Psohlavce, bytem České Budějovice, Hlinecká 1, o odvolání věřitele proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. října 2010, č.j. KSCB 25 INS 9873/2010-A-11,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. října 2010, č.j. KSCB 25 INS 9873/2010-A-11, se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným usnesením Krajský soud v Českých Budějovicích uložil věřiteli Ladislavu Psohlavci (dále jen navrhovatel), aby ve lhůtě 7 dnů od právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 40.000,-Kč, odkazuje přitom na ustanovení § 108 odst. 1 a 2 zák.č. 182/2006 Sb. v platném znění (dále jen IZ).

Proti tomuto usnesení se navrhovatel včas odvolal a namítal, že dlužník Jan Pešel (dále jen dlužník) vlastní se svojí manželkou nemovitosti v hodnotě 4.680.000,-Kč, ohledně nichž je vedena exekuce. Z toho dovozoval, že dlužník má majetek, jenž umožní plné uspokojení nákladů insolvenčního řízení a uložení povinnosti uhradit zálohu je proto zcela zbytečné.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 IZ), přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 až 3 IZ, podle kterého insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit. Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků, umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce po rozhodnutí o úpadku a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů a odměny insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ).

Z obsahu spisu se podává, že se navrhovatel v insolvenčním návrhu ze dne 30.8.2010 domáhal rozhodnutí o zjištění úpadku dlužníka. Tvrdil, že má za dlužníkem vykonatelnou pohledávku splatnou déle než 30 dní ve výši 480.000,-Kč s příslušenstvím, současně označil další věřitele, vůči nimž má dlužník závazky, a že dlužník má ve spoluvlastnictví s manželkou zastavené nemovitosti, ohledně nichž již probíhá exekuce.

Soud I. stupně usnesením ze dne 31.8.2010 (A-6) dlužníka vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil k insolvenčnímu návrhu a též předložil seznamy závazků, majetku a zaměstnanců. Z podání dlužníka ze dne 17.9.2010 (A-10) vyplývá, že v roce 2008 proběhla exekuce jeho movitých věcí a kromě rodinného domu, na nějž je vedena další exekuce, jiný majetek nemá. Dlužník uvedl, že má 3 věřitele, jimž dluží celkem cca 3,9 milionů Kč bez příslušenství.

Se zřetelem k tomu soud I. stupně při rozhodování o uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení postupoval správně. Mezi náklady insolvenčního řízení totiž náleží mimo jiné vždy i odměna a hotové výdaje insolvenčního správce; v případě konkursu činí odměna insolvenčního správce dle vyhlášky č. 313/2007 Sb. minimálně 45.000,-Kč a je spolu s jeho nárokem na náhradu vzniklých hotových výdajů hrazena z výtěžku zpeněžení majetkové podstaty.

Za předpokladu, že by byl zjištěn úpadek dlužníka a ten by nebylo možné řešit jiným způsobem, než konkursem, složená záloha umožní insolvenčnímu správci výkon jeho funkce bezprostředně poté, kdy bude do ní ustanoven. Prostředky, které získá později-např. zpeněžením majetkové podstaty-v počáteční fázi řízení k dispozici nemá a použít je nemůže.

Soud I. stupně správně posoudil podmínky pro uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení, včetně určení její výše. Zákonná úprava neskýtá podklad pro konstrukci, kterou uplatňuje navrhovatel, totiž že prodej nemovitého majetku dlužníka umožní plné uspokojení všech nákladů insolvenčního řízení, neboť v případě zpeněžení zajišťovacích instrumentů (v daném případě zastavených nemovitostí, jež zřejmě jako jediné budou tvořit majetkovou podstatu dlužníka) lze z jejich výtěžku odečíst (bez souhlasu zajištěného věřitele) nejvýše 5 % na náklady spojené s jejich zpeněžením a 4 % na náklady spojené s jejich správou (§ 298 odst. 3 IZ). Insolvenční návrh není standardním nástrojem k vymáhání pohledávek za dlužníkem (slouží ke zjištění úpadku dlužníka); věřitel proto není nucen-ochrana jeho práv to nevyžaduje-aby nad rámec svého práva vymáhat pohledávku suploval povinnosti dlužníka, který neřeší svůj úpadek sám. Jestliže věřitel podává insolvenční návrh, pak je srozuměn se všemi podmínkami insolvenčního řízení včetně případné povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Odvolací soud proto usnesení soudu I. stupně podle § 219 o.s.ř. potvrdil jako věcně správné.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 5. listopadu 2010 JUDr. František Kučera, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: V. Chalupová