1 VSPH 998/2013-A-12
KSHK 40 INS 13110/2013 1 VSPH 998/2013-A-12

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a soudců Mgr. Luboše Dörfla a JUDr. Ivy Novotné v insolvenčním řízení dlužníka: ATP building, s.r.o., IČO 25998145, Vážní 460, 503 41 Hradec Králové, Pouchov, zast. Mgr. Jiřím Křížem, advokátem se sídlem v Praze 2, Polská 1282/16, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č.j. KSHK 40 INS 13110/2013-A-5, ze dne 24. května 2013,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č.j. KSHK 40 INS 13110/2013-A-5, ze dne 24. května 2013, se mění tak, že se dlužníku ukládá povinnost uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 30.000,-Kč ve lhůtě 15 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové nadepsaným usnesením uložil dlužníku povinnost hradit zálohu ve výši 45.000,-Kč ve lhůtě 5 dnů ode dne právní moci usnesení.

V odůvodnění usnesení soud zejména odkázal na § 108 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen IZ ) s tím, že dlužník nemá žádný zpeněžitelný majetek. Protože majetek dlužníka nebyl dostačující ke krytí nákladů na insolvenční řízení, rozhodl insolvenční soud o uložení povinnosti dlužníku zaplatit zálohu v uvedené výši, neboť usoudil, že v situaci, kdy úpadek dlužníka bude zřejmě řešen konkursem, nesmí v počáteční fázi insolvenčního řízení chybět finanční prostředky potřebné k prvotním úkonům insolvenčního správce. Kromě toho soud I. stupně při stanovení výše zálohy přihlédl i k očekávané výši odměny a náhrady nákladů insolvenčního správce (§ 1 odst. 5 vyhl. č. 313/2007 Sb.), která činí nejméně 45.000,-Kč.

Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal, namítal, že je schopen uhradit zálohu do výše 20.000,-Kč, která bývá v obdobných případech společnostem bez majetku ukládána. Poukázal na to, že dlužník nemá krom hotovosti 20.000,-Kč, kterou poukázal soudu k úhradě zálohy (kterou mu zapůjčil jeho právní zástupce), žádné finanční prostředky nebo další movitý ani nemovitý majetek. Proto žádal, aby odvolací soud napadené usnesení změnil a výši zálohy přiměřeně snížil do částky 20.000,-Kč, a umožnil tak dlužníku právní možnost řešení jeho úpadku.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 IZ), přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl přitom k závěru, že odvolání není ve své podstatě důvodné.

Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 až 3 IZ, podle kterého insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků, umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů a odměny insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Zálohu na náklady insolvenčního řízení soud nepožaduje po insolvenčním navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka (§ 108 odst. 1 věta druhá IZ).

Podle § 144 IZ insolvenční soud zamítne insolvenční návrh pro nedostatek majetku, jestliže: a) dlužník je obchodní společností, která byla zrušena rozhodnutím soudu, b) jménem dlužníka podal návrh likvidátor, který byl jmenován soudem ze seznamu insolvenčních správců, c) likvidátor dlužníka předloží insolvenčnímu soudu zprávu o tom, že prověřil možnost uplatnit v insolvenčním řízení neplatnost nebo neúčinnost právních úkonů dlužníka, d) ze seznamu majetku dlužníka a šetření insolvenčního soudu vyplývá, že majetek dlužníka nebude postačovat k úhradě nákladů insolvenčního řízení, a e) věřitelé dlužníka byli vyhláškou vyzváni ke sdělení údajů o majetku dlužníka a údajů o právních úkonech dlužníka, u kterých by bylo možno uplatnit neplatnost nebo neúčinnost, a žádný majetek ani úkony dlužníka nebyly zjištěny.

Odvolací soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny podmínky pro zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku podle § 144 IZ, neboť pro tento případ insolvenční soud zálohu neukládá. V případech, kdy tomu tak je, insolvenční soud k zaplacení zálohy vyzývat nebude (k tomu viz např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSCB 28 INS 2072/2008, 1 VSPH 254/2008 ze dne 21.11.2008). Naopak, nebude-li možný postup dle § 144 IZ, výzva k zaplacení zálohy je při splnění podmínek obsažených v § 108 IZ namístě. Jinými slovy, insolvenční soud nemusí požadovat složení zálohy na náklady insolvenčního řízení za situace, kdy dosavadní výsledky řízení nasvědčují tomu, že mohou být splněny podmínky § 144 IZ, a současně nelze předpokládat, že dlužník disponuje finančními prostředky potřebnými na úhradu zálohy, a podáním insolvenčního návrhu plní povinnost vyplývající pro něj z § 98 odst. 2 IZ a z § 72 odst. 2 obchodního zákoníku.

Jak vyplývá z ustanovení § 1 IZ, insolvenční zákon sleduje řešením úpadku a hrozícího úpadku dlužníka uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem s cílem dosáhnout co nejvyššího a zásadně poměrného uspokojení dlužníkových věřitelů. Z této výchozí koncepce zákona se podává, že insolvenční řízení může mít smysl jedině za předpokladu, že v majetkové podstatě existuje majetek, z něhož by mohly být-v závislosti na způsobu řešení úpadku dlužníka-alespoň částečně uspokojeny pohledávky věřitelů. Není-li tu takového majetku, nemá insolvenční řízení smyslu.

Jedinou výjimkou-byť nesystémovou-z této koncepce je již citované ustanovení § 144 IZ, které připouští, aby právní prostředí insolvenčního zákona bylo využito k zamítnutí návrhu pro nedostatek majetku, třebaže v takovém řízení k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem dojít zjevně nemůže.

Z dlužníkova insolvenčního návrhu a jeho příloh vyplývá, že společnost dlužníka není v likvidaci, nemá žádné zaměstnance, má závazky v celkové výši přesahující 50.000,-Kč a 18.600 EUR vůči 4 věřitelům, nemá žádný finanční, movitý či nemovitý majetek.

Z výše uvedeného plyne, že podmínky § 144 odst. 1 nebyly splněny, a proto použití § 144 IZ nepřipadá v úvahu.

Odvolací soud však nesdílí soudem I. stupně prezentovaný názor, že v konkursu činí odměna insolvenčního správce vždy minimálně 45.000,-Kč (§ 1 vyhlášky č. 313/2007 Sb.), neboť v případě, že by výtěžku připadajícího na zajištěného věřitele anebo určeného k rozdělení mezi nezajištěné věřitele v konkursu dosaženo žádného nebylo (což je reálné i v této věci vzhledem k nemajetnosti dlužníka), určí se odměna insolvenčního správce podle ustanovení § 5 cit. vyhlášky, a to podle kritérií v něm stanovených, tj. zpravidla v nižší výši, než soudem zvažovaných 45.000,-Kč (blíže k tomu viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19.10.2010, sp.zn. MSPH 59 INS 8470/2009, 3 VSPH 317/2010-B, ze dne 5.10.2009, sp.zn. MSPH 91 INS 1160/2009, 2 VSPH 551/2009-B, ze dne 26.8.2010, sp.zn. MSPH 99 INS 5341/2009, 3 VSPH 542/2010-B nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.9.2010, sp.zn. MSPH 59 INS 3/2010, 29 NSČR 27/2010-B).

S ohledem na majetkové poměry dlužníka, kdy lze očekávat zrušení konkursu dle § 308 odst. 1 písm. d) IZ, zastává odvolací soud názor, že v prvotní fázi insolvenčního řízení bude ke krytí výdajů spojených s výkonem funkce insolvenčního správce postačovat záloha ve výši 30.000,-Kč.

Dlužno též dodat, že dlužník podnikatel je podle § 98 insolvenčního zákona povinen podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku ve formě platební neschopnosti. Pokud dlužník prostředky použil k jinému účelu a v důsledku toho nyní není schopen požadovanou zálohu na náklady tohoto řízení zaplatit, je nutno přičíst tuto okolnost jedině k jeho tíži.

Z výše uvedených důvodů postupoval odvolací soud podle § 220 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) ve spojení s § 167 odst. 2 o.s.ř. a napadené usnesení změnil, jak je ve výroku uvedeno, a současně prodloužil lhůtu k uhrazení zálohy.

Pouče ní: Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 10. července 2013

JUDr. Ing. Jaroslav Zelenka, Ph.D., v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová