1 VSPH 995/2012-A-22
KSPL 56 INS 10719/2012 1 VSPH 995/2012-A-22

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a Mgr. Luboše Dörfla v insolvenčním řízení dlužníka: Peter Dávid, nar. 7. června 1977, bytem Nýřany, Havířská 1127, zahájeném k návrhu věřitele: Česká spořitelna, a.s., identifikační číslo osoby 45244782, sídlem Praha 4, Olbrachtova 1929/62, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 56 INS 10719/2012-A-12 ze dne 20. června 2012,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 56 INS 10719/2012-A-12 ze dne 20. června 2012 se v bodech III. a IV. výroku z r u š u j e a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Plzni nadepsaným usnesením zjistil úpadek dlužníka (bod I. výroku), na jeho majetek prohlásil konkurs (bod III. výroku), o němž zároveň rozhodl, že bude projednáván jako nepatrný (bod IV. výroku), insolvenčním správcem ustanovil MBA Miroslavu Šafránkovou (bod II. výroku), účinky rozhodnutí o úpadku a prohlášení konkursu stanovil k okamžiku zveřejnění usnesení v insolvenčním rejstříku (bod V. výroku), věřitele vyzval k přihlašování pohledávek a ke sdělení práv váznoucích na dlužníkově majetku (body VI. a VIII. výroku), dlužníky dlužníka vyzval k plnění k rukám insolvenčního správce (bod VII. výroku), nařídil konání přezkumného jednání a schůze věřitelů na 13.8.2012 (body IX. A X. výroku), dlužníku uložil povinnost zhotovit seznamy majetku a závazků a neuložil mu povinnost hradit náklady řízení navrhovateli (body XI. a XIV. výroku), insolvenčnímu správci uložil předložit soudu zpracovaný seznam přihlášených pohledávek a zprávu o hospodářské situaci dlužníka (bod XII. výroku), konstatoval, že rozhodnutí soudu budou zveřejněna v insolvenčním rejstříku a na úřední desce soudu (bod XIII. výroku) a navrhovateli uložil povinnost uhradit soudní poplatek ve výši 2.000,-Kč (bod XV. výroku).

V odůvodnění usnesení soud zejména uvedl, že dne 2.5.2012 mu byl doručen insolvenční návrh věřitele, který měl za dlužníkem splatnou pohledávku z titulu úvěru, který se zavázal poskytnout až do výše 450.000,-Kč na základě úvěrové smlouvy č. 4127151883 ze dne 8.12.2008 uzavřené mezi věřitelem na straně jedné a dlužníkem a Margitou Jónaiovou na straně druhé. Úvěr byl zesplatněn k 20.3.2011 z důvodu porušování splátkového kalendáře. Věřitel má dále za dlužníkem a Margitou Jónaiovou pohledávku z titulu smlouvy o úvěru č. 0292245199 ze dne 11.4.2007, na základě které se věřitel zavázal k poskytnutí prostředků ke koupi bytu č. 1127/1 v budově č.p. 1127, 1128. Tento úvěr byl zesplatněn k 27.2.2011. Výše této pohledávky činí 1.087.748,12 Kč. Úvěry byly zajištěny smlouvami o zřízení zástavního práva k nemovitosti, jejichž předmětem je byt č. 1127/1.

Soud zjistil, že dlužník je státním občanem Slovenské republiky, má uzavřen pracovní poměr u DHL SOLUTION v Nýřanech, žije v České republice dlouhodobě se svojí družkou Margitou Jónaiovou. Z toho soud dovodil, že místem hlavních zájmů dlužníka ve smyslu čl. 3 nařízení Rady ES č. 1346/2000 je Česká republika, a je proto dána příslušnost českých soudů k projednání věci.

K výzvě soudu dlužník (podáním z 18.5.2012) vyslovil souhlas s podaným návrhem, tvrdil, že závazky není schopen plnit, označil dalších 15 věřitelů, návrh na povolení oddlužení nepodal. Protože lhůta 30 dnů od doručení insolvenčního návrhu k podání návrhu na povolení oddlužení marně dlužníku uplynula, rozhodl soud o řešení úpadku konkursem.

Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal do bodu III. výroku. Namítal, že od věřitele dostal mylné informace o tom, že návrh na povolení oddlužení postačuje napsat formou dopisu, což učinil. Dlužník má měsíční příjem asi 17.000,-Kč a domníval se, že by na oddlužení mohl dosáhnout. Namítal, že neznal místní podmínky a formu návrhu na povolení oddlužení. Dlužník má maďarskou národnost a český jazyk špatně ovládá. Navrhoval, aby odvolací soud zrušil výrok o řešení úpadku konkursem a povolil dlužníku podat návrh na povolení oddlužení.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání (ustanovení § 94 odst. 2 písm. c) insolvenčního zákona-dále též IZ), přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl přitom k následujícím zjištěním a závěrům:

Podle § 133 odst. 1 IZ o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka lze rozhodnout bez jednání jen tehdy, jestliže a) insolvenční soud plně vyhoví návrhu, kterému nikdo neodporoval, nebo b) o něm lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Insolvenční soud vždy nařídí jednání o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka, závisí-li rozhodnutí na zjištění sporných skutečností o tom, zda dlužník je v úpadku. Provádí-li dokazování ke zjištění dlužníkova úpadku nebo jeho hrozícího úpadku nad rámec důkazních návrhů účastníků, nařídí jednání i v případě insolvenčního návrhu dlužníka (odst. 2). Dlužníku musí být vždy dána možnost, aby se k insolvenčnímu návrhu před rozhodnutím o úpadku vyjádřil (odst. 3).

Podle § 389 odst. 1 IZ dlužník, který není podnikatelem, může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením.

Podle § 390 odst. 1 IZ návrh na povolení oddlužení musí dlužník podat spolu s insolvenčním návrhem. Podá-li insolvenční návrh jiná osoba, lze návrh na povolení oddlužení podat nejpozději do 30 dnů od doručení insolvenčního návrhu dlužníku; o tom musí být dlužník při doručení insolvenčního návrhu poučen.

Odvolací soud má za to, že problematiku posuzování včasnosti návrhu dlužníka na povolení oddlužení ve vztahu k rozhodování soudu o způsobu řešení úpadku je třeba posuzovat ve světle aktuálního vývoje judikatury. Tak Nejvyšší soud ve svém usnesení č.j. KSPL 27 INS 5504/2011, 29 NSČR 39/2012-B-27 ze dne 26.6.2012 (tedy vydaném až poté, kdy insolvenční soud v souzené věci napadeným usnesením rozhodl) vyslovil, že smysl poučení o možnosti podat návrh na povolení oddlužení, k němuž je insolvenční soud povinen při doručení věřitelského insolvenčního návrhu dlužníku, tkví v tom, aby dlužník, jenž splňuje zákonné předpoklady tohoto sanačního způsobu řešení svého úpadku, měl možnost uplatnit jej i tehdy, je-li insolvenční řízení zahájeno insolvenčním návrhem věřitele. Veden tímto náhledem dovodil, že povinnost insolvenčního soudu poskytnout dlužníku, který není insolvenčním navrhovatelem, při doručení věřitelského insolvenčního návrhu poučení o možnosti podat v zákonem stanovené lhůtě návrh na povolení oddlužení, není splněna pouhou citací ustanovení § 390 odst. 1 IZ, obsaženou mezi jinými ustanoveními insolvenčního zákona v odůvodnění výzvy k předložení seznamů dle § 104 odst. 1 IZ a k vyjádření k insolvenčnímu návrhu. Tuto povinnost poskytnout dlužníku, který není insolvenčním navrhovatelem, lze dle dovolacího soudu splnit např. poučením, podle kterého: Dlužník, který není podnikatelem a který má za to, že splňuje podmínky pro řešení svého úpadku oddlužením ve smyslu ustanovení § 389 a násl. IZ, může podat do 30 dnů od doručení insolvenčního návrhu na předepsaném formuláři, jenž je k dispozici na webových stránkách Ministerstva spravedlnosti ČR, návrh na povolení oddlužení. Později podaný návrh na povolení oddlužení insolvenční soud odmítne .

Jakkoli je žádoucí, aby soud dbal i na předepsanou formu poučení, podstatné dle dovolacího soudu je, zda se v dané procesní situaci, v době, kdy je toho podle stavu řízení pro účastníka zapotřebí, účastníku dostalo náležitě konkrétního poučení o jeho procesních právech nebo povinnostech (podstatný je obsah poučení).

Insolvenční zákon výslovně nestanoví požadavek, aby poučení dlužníka o možnosti podat návrh na povolení oddlužení bylo součástí usnesení, jímž insolvenční soud vyzývá dlužníka, aby se vyjádřil k insolvenčnímu návrhu nebo součástí usnesení, jímž insolvenční soud ukládá dlužníku, který není insolvenčním navrhovatelem, povinnost předložit mu seznamy uvedené v § 104 odst. 1 IZ (§ 128 odst. 3 IZ).

Rozhodující tedy není forma takového poučení, tedy to, že šlo o poučení poskytnuté dlužníku (jen) jako součást odůvodnění usnesení, jímž ho insolvenční soud vyzval, aby v určené lhůtě předložil seznamy uvedené v § 104 odst. 1 IZ a aby se vyjádřil k insolvenčnímu návrhu a k možnosti rozhodnout o insolvenčním návrhu bez nařízení jednání, nýbrž (především) jeho obsah, tedy to, zda poskytnuté poučení bylo náležitě konkrétní (zda dlužník obdržel podstatné informace, na jejichž základě se vskutku mohl rozhodnout, zda navrhne řešení svého úpadku /bude-li zjištěn/ oddlužením).

V případech, kdy soud neposkytuje účastníku poučení o jeho procesních právech při jednání, při jiném soudním roku nebo do protokolu, nýbrž jako součást písemného vyhotovení soudního rozhodnutí, účastník zpravidla očekává, že se mu poučení o jeho procesních právech dostane v závěrečné části tohoto rozhodnutí, označené jako poučení, což je dáno obecně nastavenou strukturou soudních rozhodnutí (srov. ustanovení § 157 odst. 1 o.s.ř. a § 169 odst. 1 o.s.ř.). U těch soudních rozhodnutí (usnesení), jejichž prostřednictvím soud plní právě svou poučovací povinnost a mezi něž se řadí i usnesení o výzvě k vyjádření k insolvenčnímu návrhu, je pak povahou věci dáno, že příslušné poučení (výzva) je obsaženo ve výrokové části usnesení. To však ještě neznamená, že požadavku na řádné poučení nedostojí usnesení, které obsahuje příslušné procesní poučení v jiné své části (v odůvodnění).

Z výše podaného výkladu plyne, že potřeba poučit dlužníka při doručení věřitelského insolvenčního návrhu o možnosti podat návrh na povolení oddlužení nebude dána tam, kde insolvenčnímu soudu bude známo, že dlužník je podnikatelem (a jako takový je z tohoto způsobu řešení svého úpadku vyloučen). Jestliže otázka, zda dlužník je podnikatelem, není podstavena najisto v době doručování věřitelského insolvenčního návrhu dlužníku (což je situace typická zejména v případech, kdy insolvenční návrh věřitele směřuje proti dlužníku-fyzické osobě), lze mít poučení dlužníka o možnosti podat návrh na povolení oddlužení za náležitě konkrétní, jen obsahuje-li současně (nejméně) předpoklad vyjádřený ustanovením § 389 odst. 1 IZ (že dlužník není podnikatelem).

Z obsahu usnesení ze dne 9.5.2012 (A-8) plyne, že jej soud v bodech I. až IV. výroku vyzval k předložení seznamů uvedených v § 104 odst. 1 IZ, k písemnému vyjádření k insolvenčnímu návrhu, k vyjádření, zda se vzdává práva účasti na projednání věci a v případě, že je podnikatelem, zda jeho obrat za poslední předcházející účetní období přesahoval 2.000.000,-Kč. V odůvodnění soud I. stupně zejména odkázal na příslušná ustanovení insolvenčního zákona, včetně citace § 390 odst. 1 týkajícího se možnosti podat návrh na oddlužení.

Dlužník na shora uvedené usnesení reagoval podáním ze dne 17.5.2012, ve kterém vyslovil souhlas s podaným insolvenčním návrhem, žádal soud o možnost doplnění ostatních věřitelů a závazků, které není schopen hradit, uvedl, že má vyživovací povinnost vůči dvěma dětem, pracuje jako skladník u DHL SOLUTION v Nýřanech a uvedl své další věřitele. Dále dlužník uvedl, že je spoluvlastníkem bytu č. 1127 v Nýřanech, v současnosti bydlí v pronajatém bytě, vybavení bytu má ve spoluvlastnictví s družkou Margitou Jónaiovou. Dlužník výslovně uvedl, že se nevzdává práva na projednání. Žádal soud o zjištění úpadku, vyjádřil přání zůstat v Čechách s tím, že disponuje měsíčním příjmem a chce plnit tímto způsobem.

Odvolací soud má ve smyslu výše zmíněného rozhodnutí Nejvyššího soudu za to, že pouhá citace ustanovení § 390 odst. 1 insolvenčního zákona, obsažená v odůvodnění zkoumaného usnesení (výzvy) z 9.5.2012 nebyla dostatečným poučením dlužníka o možnosti podat návrh na povolení oddlužení. Již proto ne, že obsahem ustanovení § 390 odst. 1 IZ se podoba požadovaného poučení nevyčerpává a toto ustanovení samo zahrnuje (ve větě první) i eventualitu, jež v dané věci nepřicházela v úvahu.

Jakkoli lze dovodit, že s ohledem na znění § 133 IZ (dlužník ve svém vyjádření s insolvenčním návrhem souhlasil) nebylo pro rozhodnutí o úpadku ústní jednání nutné, má odvolací soud za to, že výhoda jednání se zde nabízela pro potřebu zodpovědného rozhodnutí o způsobu řešení úpadku za situace, kdy vzhledem k absenci významnějšího majetku dlužníka bylo lze očekávat, že konkurs nepovede k hodnotnému uspokojení věřitelů, kdy tuto likvidační formu řešení úpadku nepožadoval navrhovatel ani žádný z věřitelů a kdy dlužník zjevně obsah soudem zasílané písemnosti (usnesení ze dne 9.5.2012) ne zcela pochopil a i s ohledem na jazykovou bariéru si nebyl s to uvědomit následky plynoucí z nekvalifikovaného přístupu k věci. Jinak řečeno, bylo-li z dlužníkovy reakce (míněno tím jeho vyjádření z 17.5.2012) patrné, že v dané problematice není dostatečně orientován, bylo spíše namístě respektovat jeho přání, nařídit jednání a při něm dlužníkovi všechna potřebná poučení poskytnout tak, aby byla naplněna zásada obsažená v § 5 písm. a/ IZ (insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů).

Ze shora uvedených důvodů má odvolací soud za to, že napadené usnesení je předčasné (dlužníku dosud neuplynula lhůta k podání návrhu na povolení oddlužení), proto je v napadeném rozsahu (včetně závislého výroku pod bodem IV.) podle § 219a odst. 1 písm. a) o.s.ř. zrušil a věc vrátil podle § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. soudu I. stupně k dalšímu řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 21. srpna 2012

JUDr. František K u č e r a, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Brožová Eva