1 VSPH 988/2016-A-15
KSUL 69 INS 6548/2016 1 VSPH 988/2016-A-15

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátu složeném z předsedy JUDr. Ladislava Derky a soudců JUDr. Františka Kučery a JUDr. Jiřího Goldsteina v insolvenční věci dlužníka: DOOSA DUO, s. r. o., IČO 27284581, se sídlem Polská 1426/13, 405 02 Děčín VI-Letná, o odvolání věřitele: Věroslav Dvořák, IČO 12253341, se sídlem Pražská 398, 274 01 Slaný, zast.: JUDr. Vladimír Linhart, advokát, se sídlem AK Louny, Mírové náměstí 48, 440 01 Louny, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. KSUL 69 INS 6548/2016-A-10 ze dne 27. dubna 2016,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. KSUL 69 INS 6548/2016-A-10

ze dne 27. dubna 2016 se z r u š u j e a věc se v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením z 27. 4. 2016 odmítl insolvenční návrh věřitele Věroslava Dvořáka. Rozhodnutí bylo odůvodněno tím, že dne 18. 3. 2016 bylo zahájeno na základě tohoto návrhu insolvenční řízení. Soud odkázal na § 103 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen insolvenčního zákona) a učinil závěr, že navrhovatel nevylíčil v návrhu všechny zákonem vyžadované náležitosti, když jako dalšího věřitele uvedl Jaroslava Kratochvíla. Ten však na výzvu soudu, aby sdělil, zda skutečně je věřitelem dlužníka, neodpověděl. Navrhovatel tedy dostatečně neprokázal, že dlužník má i další věřitele. Navrhovatel tedy nedoložil existenci minimálně jednoho dalšího věřitele dlužníka. Soud proto v souladu s § 128 odst. 1 insolvenčního zákona insolvenční návrh věřitele odmítl.

Navrhovatel napadl usnesení včas podaným odvoláním, ve kterém navrhl rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit. Odvolání odůvodnil tím, že toto rozhodnutí je zmatečné a obsahuje tvrzení, které nemají oporu ve spise, především pak zmiňuje návrh na povolení oddlužení dlužníka, které z povahy věci není možné. Dále navrhovatel uvádí, že věřitel Jaroslav Kratochvíl podal přihlášku pohledávky za dlužníkem ze dne 21. 3. 2016 isir.justi ce.cz dříve, než ho soud vyzval k vyjádření se o její existenci. Soud proto věděl, že dlužník má více věřitelů, navíc je věřitelem dlužníka i sám soud. Navrhovatel v návrhu uvedl kromě své pohledávky i pohledávku dalšího věřitele, její výši, to že je tato pohledávka vykonatelná a nelze ji exekučně vymoci a spisové značky řízení, které byly o této pohledávce vedeny. Navrhovatel má tedy za to, že dostatečně osvědčil úpadek dlužníka.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ insolvenčního zákona), přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně podle § 212 o. s. ř. a shledal odvolání navrhovatele důvodným.

Podle § 3 odst. 1 insolvenčního zákona Dlužník je v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen "platební neschopnost").

Podle § 128 odst. 1 insolvenčního zákona Insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, insolvenční soud odmítne, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 občanského soudního řádu se nepoužije.

Náležitosti insolvenčního návrhu vymezuje ustanovení § 103 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona. Kromě požadavku, aby obsahoval obecné náležitosti podání, musí insolvenční návrh obsahovat označení insolvenčního navrhovatele a dlužníka, musí v něm být uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, musí být označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá.

Nutno dále zdůraznit, že již se zahájením insolvenčního řízení (§ 101 odst. 1 věta první insolvenčního zákona) se pojí účinky vymezené v § 109 až § 111 insolvenčního zákona, které mají závažný dopad do poměrů dlužníka i třetích osob. S ohledem na tyto okolnosti soudní praxe důsledně trvá na tom, aby insolvenční navrhovatel-lhostejno, zda je jím dlužník či věřitel-řádně splnil zákonem předepsanou povinnost skutkových tvrzení, jež jsou dle § 103 odst. 2 insolvenčního zákona povinnými obsahovými náležitostmi insolvenčního návrhu, tj. aby vylíčil rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek. Jde-li o návrh podaný věřitelem, musí tento navrhovatel navíc řádně vylíčit skutečnosti, ze kterých vyplývá jeho oprávnění podat návrh, tj. skutečnosti svědčící o tom, že má proti dlužníku splatnou pohledávku (§ 105 insolvenčního zákona).

Vzhledem k popsané závažnosti dopadů, jež může i vadný insolvenční návrh vyvolat v poměrech dlužníka nebo třetích osob, není důvodu formulovat rozdílně požadavky na kvalitu jednotlivých skutkových tvrzení, z nichž se odvíjí posouzení úpadku dlužníka. To mimo jiné znamená, že při tvrzeném úpadku dlužníka insolvencí není zásadního rozdílu v požadavku na náležitou identifikaci splatné pohledávky insolvenčního navrhovatele za dlužníkem a na kvalitu údajů, jejichž prostřednictvím musí být v insolvenčním návrhu identifikován další věřitel (věřitelé) se splatnou pohledávkou za dlužníkem.

Tyto závěry jsou zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, např. usnesením ze dne 20. 5. 2010, sen. zn. 29 NSČR 22/2009 (publikovaným pod zn. R 26/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), podle něhož v insolvenčním návrhu musí být tvrzeny takové okolnosti, z nichž závěr o úpadku dlužníka nebo o hrozícím úpadku dlužníka logicky vzato vyplývá. Shodně již v usnesení ze dne 27. 1. 2010, sen. zn. 29 NSČR 1/2008 (publikovaném pod zn. R 88/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) Nejvyšší soud vysvětlil, že rozhodujícími skutečnostmi, které osvědčují úpadek dlužníka ve formě insolvence, se rozumí vylíčení konkrétních okolností, z nichž insolvenční soud (shledá-li je pravdivými) bude moci uzavřít, že dlužník má více věřitelů (nejméně dva), kteří vůči němu mají pohledávky (vůči nimž má peněžité závazky), jež jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit. Z toho plyne, že osoba či osoby dalšího věřitele dlužníka musí být v návrhu přesně označeny, jejich pohledávky musí být co do svého důvodu a splatnosti náležitě identifikovány.

Odvolací soud z obsahu spisu zjistil, že navrhovatel se v insolvenčním návrhu domáhá vydání rozhodnutí o zjištění úpadku dlužníka. V něm tvrdí, že má za dlužníkem splatnou pohledávku ve výši 91.900 Kč s příslušenstvím, která mu byla přiznána vykonatelným rozsudkem Okresního soudu v Děčíně č. j. 19 C 99/2013 ze dne 29. 10. 2013 a která nebyla dlužníkem ani přes probíhající exekuční řízení uhrazena. Jako dalšího věřitele dlužníka označil Jaroslava Kratochvíla, uvedl výši jeho pohledávky za dlužníkem, to, že je pohledávka vykonatelná a kterým rozhodnutím byla věřiteli přiznána. Navrhovatel dále uvedl, že ani tato pohledávka nebyla i přes probíhající exekuční řízení ani zčásti uhrazena. Soud prvního stupně následně usnesením ze dne 1. 4. 2016 vyzval věřitele Jaroslava Kratochvíla, aby se vyjádřil, zda skutečně má, jak tvrdí navrhovatel, za dlužníkem pohledávku. Odvolací soud dále zjistil, že dne 30. 3. 2016 přihlásil do insolvenčního řízení tento věřitel své pohledávky ve výši 49.860 Kč s příslušenstvím z důvodu neuhrazené kupní ceny a 9.300 Kč z důvodu neuhrazených nákladů nalézacího řízení.

Jak vyplývá z výše uvedených skutečností, bylo v dané věci insolvenční řízení zahájeno na návrh věřitele a tento návrh neobsahuje žádnou zmínku o návrhu na povolení oddlužení. Není tedy zřejmé, z jakých skutečností soud prvního stupně vychází, když v napadeném usnesení tvrdí, že navrhovatel podal insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení. Stejně tak není jasné, pro jaké nedostatky soud prvního stupně odmítl insolvenční návrh, když v napadeném usnesení pouze uvádí, že vyzval dalšího věřitele k potvrzení toho, zda má za dlužníkem pohledávku, a když tento neodpověděl, považoval soud pluralitu věřitelů dlužníka za neprokázanou. K prověřování skutečností tvrzených navrhovatelem v insolvenčním návrhu však neslouží tato fáze insolvenčního řízení. K takovému prověřování uvedených tvrzení totiž může soud přistoupit až poté, co zhodnotí předložený insolvenční návrh jako bezvadný. Pro toto posuzování je pak relevantní to, zda navrhovatel tvrdí takové skutečnosti, ze kterých lze na dlužníkův úpadek usuzovat (viz cit. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2010, sen. zn. 29 NSČR 1/2008). Povinnost navrhovatele na vylíčení rozhodujících skutečností v návrhu na zahájení insolvenčního řízení proto nelze nikterak směšovat s pravidly důkazního řízení.

Rozhodnutí soudu prvního stupně tak bylo založeno na předpokladu, že navrhovatel je povinen ve svém insolvenčním návrhu nejen identifikovat další věřitele a jejich pohledávky, ale i prokázat jejich existenci. Z výše uvedených důvodů se však nemůže odvolací soud s tímto závěrem ztotožnit, a protože krom poukázání na tuto skutečnost soud prvního stupně odmítnutí insolvenčního návrhu nijak nezdůvodnil, odvolací soud v souladu s § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. zrušil napadené usnesení a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Poučení: Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné k Nejvyššímu soudu, jestliže Nejvyšší soud jako soud dovolací dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání se podává u soudu, který rozhodoval v prvním stupni, a to do dvou měsíců od doručení usnesení odvolacího soudu.

V Praze dne 11. října 2016

JUDr. Ladislav D e r k a, v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Bc. Jiří Slavík