1 VSPH 979/2014-A-14
KSLB 82 INS 8183/2014 1 VSPH 979/2014-A-14

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a ze soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. ve věci dlužníků Pavla Vavřína a Lucie Vavřínové, oba bytem U Školky 560, Tanvald, zahájené na návrh dlužníků, o odvolání dlužníků proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, č.j. KSLB 82 INS 8183/2014-A-7 ze dne 14. dubna 2014

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci č.j. KSLB 82 INS 8183/2014-A-7 ze dne 14. dubna 2014 se mění tak, že se dlužníkům ukládá povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 3.000,-Kč ve lhůtě deseti dnů ode dne právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ve výroku označeným usnesením uložil Pavlovi Vavřínovi a Lucii Vavřínové (dále jen dlužníci), kteří se insolvenčním návrhem ze dne 21.3.2014 domáhali vydání rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení, aby do sedmi dnů od právní moci usnesení zaplatili společně a nerozdílně zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 10.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud poukázal na ust. § 108 insolvenčního zákona a dále konstatoval, že účelem zálohy je umožnit insolvenčnímu (předběžnému) správci výkon jeho funkce s tím, že pokud by záloha nebyla zaplacena, musely by být náklady správce hrazeny ze státního rozpočtu. Podle soudu prvního stupně je možné, že návrh na povolení oddlužení bude odmítnut a jejich úpadek bude řešen konkursem, neboť dlužníci na výzvu soudu, aby u závazků pocházejících z podnikání sdělili soudu, zda věřitelé, o jejichž pohledávku jde, souhlasí s řešením jejich úpadku oddlužením, nereflektovali a svůj návrh požadovaným způsobem ve lhůtě nedoplnili, když pouze sdělili, že souhlas věřitelů s řešením úpadku oddlužením není třeba k insolvenčnímu návrhu dokládat. Podle soudu prvního stupně dlužníci nesplňují podmínky subjektivní přípustnosti oddlužení podle ust. § 389 odst. 2 písm. a) insolvenčního zákona ve znění od 1.1.2014 a podle něhož nebrání dluh z podnikání

řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde. Dlužníci totiž v insolvenčním návrhu spojeném s návrhem na povolení oddlužení, v přílohách k těmto návrhům ani v doplnění těchto návrhů netvrdí skutečnosti, z nichž by bylo možno usuzovat na to, že se věřitelé, vůči nimž mají dluhy z podnikání, řešení jejich úpadku oddlužením nebrání, resp. že s oddlužením souhlasí.

Vzhledem k tomu, že majetek dlužníků tvoří osobní automobil, který je předmětem zajištění a jehož zpeněžení je časově náročné, a dále běžné vybavení domácnosti a věci osobní potřeby a výtěžek ze zpeněžení lze v tomto směru očekávat pouze v nepatrné výši, přistoupil insolvenční soud k uložení zálohy v dolní hranici zákonného rozpětí, když tato bude sloužit k úhradě nákladů insolvenčního řízení po prohlášení konkursu.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, dlužníci podali včasné odvolání a požadovali, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že se povinnost zaplatit zálohu neukládá. Argumentovali zejména tím, že insolvenční zákon v žádném případě nevyžaduje, aby dlužníci spolu s návrhem na povolení oddlužení předkládali zároveň souhlas věřitelů s tím, že podnikatelské závazky dlužníka budou řešeny formou oddlužení. Naopak insolvenční zákon ve znění účinném od 1.1.2014 vyžaduje aktivní projev vůle věřitelů, jejichž pohledávky pocházejí z podnikatelské činnosti dlužníka, že s oddlužením nesouhlasí. Není účelem insolvenčního zákona neopodstatněně zatížit věřitele, kteří by museli v každém konkrétním insolvenčním řízení svého dlužníka vždy vyjadřovat aktivní souhlas.

Vrchní soud v Praze dle ust. § 212 a § 212a o.s.ř. přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a aniž podle ust. § 94 odst. 2 písm. c) IZ nařizoval jednání, dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 108 odst. 1 až 3 insolvenčního zákona může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit. Povinnost hradit zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, jenž je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. S účinností od 1.1.2014 bylo toto ustanovení kromě jiného doplněno v odstavci 1 úpravou, podle níž není důvodem, pro který by bylo možné upustit od požadavku na uhrazení zálohy, skutečnost, že dlužník nemá žádný (zpeněžitelný) majetek.

Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků, umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů a odměny insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty.

V daném případě dlužníci podali dne 21.3.2014 na předepsaném formuláři insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení. Z insolvenčního návrhu a jejich příloh vyplývá, že dlužníci jsou manželé, mají jednu vyživovací povinnost. Dlužník Pavel Vavřín ukončil provozování svých živnostenských oprávnění ke dni 1.6.2014. Vlastní obvyklé vybavení domácnosti, osobní automobil Renault Laguna v ceně cca 30.000,-Kč. Má příjem ze zaměstnání ve výši 9.412,-Kč a dále má zajištěn příjem na základě smlouvy o důchodu ve výši 4.550,-Kč, dlužnice má příjem ze zaměstnání ve výši 7.375,-Kč představující rodičovský příspěvek.

Vůči deseti věřitelům mají devět splatných nezajištěných závazků v celkové výši 511.980,-Kč. Když výše podnikatelských závazků činí 38.848,-Kč, což je asi 6% všech závazků dlužníků.

Při vydání napadeného usnesení vycházel soud prvního stupně z toho, že dlužník nemůže se svým návrhem na povolení oddlužení uspět, a tudíž že jeho úpadek bude třeba řešit konkursem dle ust. § 396 odst. 1 insolvenčního zákona, neboť -i když již není podnikatelem-k návrhu na oddlužení není podle ust. § 389 odst. 1 insolvenčního zákona oprávněn z toho důvodu, že část jeho závazků pochází z podnikání a že by schválené oddlužení nevedlo k plnému uspokojení věřitelů (čímž by odpadl důvod, pro který je uplatnění institutu oddlužení pro dlužníky s dluhy vzešlými z podnikání zákonem vyloučeno-nedošlo by k přenesení podnikatelského rizika krácením míry uspokojení jejich pohledávek na věřitele).

Podle platné úpravy insolvenčního zákona již dluhy z podnikání obecně nebrání oddlužení a zákonodárce ponechává na věřitelích takových pohledávek, aby svým hlasováním na schůzi věřitelů spojeným s podáním námitek podle ust. § 403 insolvenčního zákona definitivně rozhodli, zda má být úpadek dlužníka řešen oddlužením. Při rozhodování o povolení oddlužení je nutné vzít rovněž v úvahu znění ust. § 397 insolvenčního zákona v pochybnostech o tom, zda je namístě návrh na povolení oddlužení odmítnout, ponechat definitivní závěr o této otázce až na pořad schůze věřitelů. Pokud jsou ustanovení hlavy páté insolvenčního zákona vnímána ve vzájemných souvislostech, je vyloučeno interpretovat ust. § 389 odst. 2 tohoto zákona tak, že by předpokladem soudem akceptovatelného návrhu na povolení oddlužení bylo doložení výslovného souhlasu všech věřitelů (s pohledávkami z podnikání dlužníka) s řešením úpadku či hrozícího úpadku oddlužením. V obecné rovině by požadavek aktivního souhlasu takových věřitelů měl v praxi za následek faktickou nemožnost oddlužení u naprosté většiny subjektů, jež mají závazky z podnikání. V kontextu citovaných ustanovení se úvaha soudu prvého stupně o tom, že dlužnici nebyli (jako osoby mající závazky z podnikání) oprávněni návrh na povolení oddlužení podat, jeví jako předčasná.

Z výše uvedeného vyplývá, že o tom, zda bude úpadek dlužníků řešen oddlužením, bude rozhodnuto až hlasováním na schůzi věřitelů spojeným s podáním námitek podle ust. § 403 insolvenčního zákona. Z tohoto důvodu nemůže soud napřed usuzovat jaký způsob řešení úpadku dlužníků bude věřiteli zvolen. Je proto povinen zajistit pro počáteční fázi insolvenčního řízení odpovídající finanční prostředky. Odvolací soud shodně jako soud prvního stupně z výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že je nutné uložit dlužníkům povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, vzhledem k tomu, že není zřejmé, jaký způsob řešení úpadku bude věřiteli zvolen.

Oproti názoru soudu prvního stupně je dle názoru odvolacího soudu třeba vzít při stanovení výše zálohy v úvahu konkrétní okolnosti věci, jimiž jsou majetkové poměry dlužníků a jejich sociální poměry. S ohledem na uvedené okolnosti odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že přiměřená výše zálohy činí 3.000,-Kč.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné (§ 238 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).

V Praze dne 18. srpna 2014

JUDr. František K u č e r a , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková