1 VSPH 967/2015-B-129
MSPH 76 INS 10547/2014 1 VSPH 967/2015-B-129

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a JUDr. Ladislava Derky v insolvenčním řízení dlužníka: CLASIDES, a.s., IČO 24802395, sídlem Praha 3, Koněvova 2660/141, zast. Vierou Jakubčákovou, advokátkou se sídlem Praha 5, Malátova 633/12, o odvolání věřitele FINAMO, s.r.o., IČO 28123816, sídlem České Budějovice, Lannova třída 136, proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 76 INS 10547/2014-B-104 ze dne 17. dubna 2015,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 76 INS 10547/2014-B-104 ze dne 17. dubna 2015 se z r u š u j e a věc se v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze nadepsaným usnesením v bodě I. výroku schválil reorganizační plán dlužníka CLASIDES, a.s. (dále jen dlužník ), v bodě II. výroku rozhodl, že reorganizační plán je účinný nabytím právní moci rozhodnutí, v bodě III. a IV. výroku uložil insolvenčnímu správci AS ZIZLAVSKY, v.o.s. a dlužníku související povinnosti s tím, že o schválení celkové výše hotových výdajů a odměny insolvenčního správce rozhodne soud v rámci ukončení insolvenčního řízení.

Soud dospěl k závěru, že předložený reorganizační plán měl všechny obligatorní náležitosti a že nebylo zjištěno, že by jeho podáním byl sledován nepoctivý záměr, protože nebylo prokázáno, že ohledně dlužníka či jeho statutárních orgánů v posledních pěti letech probíhalo insolvenční řízení nebo že by v posledních pěti letech došlo k pravomocnému odsouzení členů statutárního orgánu pro trestný čin majetkové nebo hospodářské povahy. Spory týkající se poměrů uvnitř dlužníka, jako například spor o neplatnost valné hromady dlužníka, nemají vliv na probíhající insolvenční řízení, a to nemůže být z důvodu vedení těchto sporů přerušeno. Tyto spory nemohou ovlivnit další průběh reorganizace.

Věřitel č. 1 FINAMO (dále jen odvolatel ) s pohledávkou ve výši 2.702.040,72 Kč hlasoval proti přijetí reorganizačního plánu, ostatní věřitelé 1. skupiny hlasovali pro jeho přijetí a schůze věřitelů hlasy v rozsahu 97,48 % pohledávek přítomných a hlasujících věřitelů reorganizační plán přijala. Hlasování se zúčastnili všichni přítomní věřitelé, neboť popření pohledávky věřitele č. 11 věřitelem č. 1 nemělo s ohledem na znění § 51 odst. 2 insolvenčního zákona

č. 182/2006 Sb. (dále též IZ) vlivu na hlasovací právo věřitele, jehož pohledávka byla popřena. Soud měl veškeré zákonné podmínky pro schválení reorganizačního plánu za splněné, a proto plán ze dne 30.10.2014 ve znění ze dne 18.2.2015 schválil.

Soud I. stupně dále vysvětlil, že věřiteli, který hlasoval proti přijetí reorganizačního plánu, avšak jeho skupina věřitelů jej přijala, nepřísluší dle usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp.zn. 2 VSOL 264/2010 námitka nesplnění předpokladů podle § 348 odst. 2 IZ a že v případě, kdy existuje úplný konsenzus věřitelů s reorganizačním plánem, se insolvenční soud již nezabývá otázkou rovnosti zacházení s věřiteli, otázkou uskutečnitelnosti reorganizačního plánu ani jeho spravedlností, a odkázal v té souvislosti na usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1 VSPH 343/2009.

Proti tomuto usnesení podal odvolatel včasné odvolání, jež následně doplnil podáními ze dne 22.5.2015 (B-111) a ze dne 26.6.2015 (B-119). Namítal, že na schůzi věřitelů dne 13.4.2015 hlasoval proti přijetí reorganizačního plánu, z čehož dovozoval svoji aktivní legitimaci k podání odvolání proti usnesení o schválení reorganizačního plánu, který je dle jeho názoru v rozporu se zákonem a dlužník jím sleduje nepoctivý záměr a neplyne z něj, že by každý z věřitelů získal stejné či vyšší plnění než v konkursu.

Rozpor reorganizačního plánu se zákonem vysvětloval s odkazem na § 5 IZ tak, že za dlužníka jednají podle usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25.11.2014 o neplatnosti náhradní valné hromady nezákonně zvolené osoby, že pohledávky věřitelů byly smyšlené, že věřitelé byli propojeni s organizátorem celého nezákonného převzetí a beneficientem Tomášem Raškou vlastnicky popř. manažersky kontrolujícím skupinu NATLAND, že insolvenční správce AS ZIZLAVSKY, v.o.s. spolupracoval v minulosti s uvedenou skupinou NATLAND, že minimálně v jedné obdobné věci soud konstatoval nepoctivý záměr a rozhodl o přeměně reorganizace v konkurs (dlužník Rezidence Kavčí Hory, a.s. sp. zn. MSPH 79 INS 13739/2014), že cílem reorganizace je pokračovat v nátlaku proti původnímu akcionáři dlužníka formou vymáhání smyšlené pohledávky ve výši přes 115 mil. Kč bez nutnosti hradit soudní poplatek. Odvolatel poukázal na jiná podobná řízení a spolupráci stejného okruhu osob, a to vedle řízení ve věci dlužníka Rezidence Kavčí Hory, a.s., i na možnou podobnost s dalšími insolvenčními řízeními dlužníků WIC Praha, a.s., TecPlast CZ, s.r.o. a Jan Paukert lahůdkářství, s.r.o.

Odvolatel tvrdil neoprávněnou změnu stanov dlužníka rozhodnutím insolvenčního správce ze dne 30.6.2014. Tím byl Pavlu Sovovi (bývalému předsedovi představenstva dlužníka) znemožněn v případě potvrzení usnesení Městského soudu v Praze o neplatnosti usnesení valné hromady návrat do představenstva dlužníka, čímž by došlo k otevření cesty zbavit dlužníka vlastnického práva k akciím prostřednictvím nedobrovolné dražby cenných papírů.

Odvolatel poukázal na nejistotu ohledně uspokojení věřitelů s ohledem na úmysl dlužníka přijmout úvěr do výše 5.000.000,-Kč, čímž vznikne zapodstatová pohledávka, a že nelze ověřit, zda věřitelé v reorganizaci získají jakékoli plnění. Namítal nefunkční dohled soudu, rozpor s § 340 odst. 1 písm. c) ve vazbě na § 316 odst. 1 IZ, protože dlužník ani netvrdil, že by provozoval činnost, o jejíž zachování reorganizace usiluje a díky které by mělo dojít k zajištění výnosů, že dlužník nemá žádné zaměstnance a že zpeněžení majetku a likvidace, kterou reorganizační plán a zpráva navrhovaly, je likvidačním řešením úpadku, přičemž dovozoval spojitost celé situace s osobami Tomáše Rašky a Ivo Rittiga. Nezákonnost reorganizačního plánu spatřoval v tom, že neobsahoval jednu z náležitostí podle § 340 odst. 1 IZ, a to údaj, zda bude pokračovat provoz závodu dlužníka. Reorganizační plán nezobrazuje reálné ekonomické možnosti dlužníka, stojí jen na zpeněžení pohledávky za panem Sovou ve výši přes 115 mil. Kč s tím, že vymožení či postoupení této pohledávky by mělo zajistit prostředky pro uspokojení pohledávek věřitelů. Dále namítal nereálnost výše vymožené pohledávky a dovozoval, že její zpeněžení bylo již ve skupině NATLAND dohodnuto nebo byl odhad jediného výnosu zpeněžení stanoven bez ohledu na realitu jen za účelem formálního odůvodnění navrženého způsobu řešení úpadku reorganizací.

Odvolatel poukázal na zkreslenost některých údajů v reorganizačním plánu jako např. na bod 59 ohledně tvrzení, že náklady reorganizace budou hrazeny z poskytnutého úvěru, a že tedy nedojde k dalšímu zatížení majetkové podstaty, zatímco v bodu 106 reorganizačního plánu se konstatuje, že úvěr založí pohledávku za majetkovou podstatou opravňující NATLAND GROUP LIMITED, organizační složka, IČ 24657638 (dále též jen NATLAND), k přednostnímu uspokojení před ostatními věřiteli. Dále poukázal na body 78, 79 a 138 reorganizačního plánu a bod 11.3. zprávy o reorganizačním plánu, kde je vytvářen dojem zaručení uspokojení věřitelů, a současně zdůraznil, že rozdíl v uspokojení věřitelů v reorganizaci a v konkursu 0,29% je zanedbatelný.

Z absence provozní činnosti, propojenosti a historie nekalé spolupráce jednotlivých účastníků řízení a šikanózního charakteru vymáhání pohledávky za panem Sovou odvolatel dovozoval nepoctivost záměru a nesplnění podmínky uvedené v § 348 odst. 1 písm. b) IZ. Dodal, že postoupení pohledávek či zpeněžení pohledávek by bylo stejné i v případě řešení úpadku konkursem s tím rozdílem, že při plánovaném poskytnutí úvěru dojde ke snížení uspokojení věřitelů s ohledem na zapodstatový charakter pohledávky z úvěru, a proto měl konkurs za vhodnější řešení úpadku. Dále poukázal na to, že není jasné, z čeho vycházelo tvrzení, že věřitelé při reorganizaci dostanou minimálně 3,21 % hodnoty přihlášených pohledávek. Z důvodu financování úvěrem od NATLAND, organizační složka, bude hodnota zapodstatových pohledávek zcela záviset na dohodě mezi strategickým investorem a dlužníkem. Neurčitě byly vyčísleny i pohledávky s přednostním uspokojením (náklady na odměnu insolvenčního správce a právních zástupců). Reorganizační plán podle jeho názoru nezaručuje úhradu nikoli zapodstatových pohledávek. Proto odvolatel navrhoval, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že se reorganizační plán neschvaluje a způsob řešení úpadku se mění na konkurs.

Dlužník ve svém vyjádření k odvolání (B-115), jež následně doplnil podáním ze dne 8.10.2015 (B-124) navrhl potvrzení napadeného usnesení z důvodu jeho věcné správnosti. Poukazoval mimo jiné na to, že jediným společníkem odvolatele je Pavel Sova a že odvolatel je dceřinou společností akciové společnosti SHL A PARTNERS, která je Pavlem Sovou ovládána. Pavel Sova je přitom dlužníkem akciové společnosti CLASIDES (dlužníka), jenž vůči němu eviduje pohledávku ve výši 115.373.000,-Kč. Dlužník po dobu insolvenčního řízení pouze utlumil provoz svého závodu, a to zejména za účelem snížení nákladů, aby nedocházelo ke vzniku nových pohledávek za majetkovou podstatou. Dlužník nikdy netvrdil, že by po skončení reorganizace mělo dojít k jeho likvidaci. Utlumení provozu nepředstavuje zánik hospodářské činnosti dlužníka, který prostřednictvím svého statutárního ředitele a za pomoci zplnomocněných právních zástupců vykonává nadále jednak činnost vedoucí k naplnění cíle reorganizačního plánu-inkasa pohledávek, ale i zároveň vykazuje hospodářskou činnost, když na jednu stranu vyjednává se svými obchodními partnery budoucí spolupráci, která by měla nastat po skončení insolvenčního řízení, a nadále hradí náklady vznikající při jeho činnosti (nájem kancelářských prostor, vedení účetnictví apod.).

Záměrem dlužníka je především ozdravění hospodaření závodu dlužníka, tj. vyřešení situace, která nastala po vydání předběžných opatření iniciovaných ze strany pana Pavla Sovy. Po skončení insolvenčního řízení se dlužník chce nadále profilovat jako správce golfových hřišť, jichž se nachází v České republice celkem 96. Velká část těchto hřišť, zejména menší hřiště, bojují s ekonomickou realitou klesajícího počtu golfistů. Zamýšlený business plán dlužníka po skončení reorganizace vychází z úspor při správě jednotlivých golfových hřišť. Technickým partnerem dlužníka pro údržbu hřišť by se stala společnost Engelmann Golfplatzpflege GmbH, se kterou dlužník vede v současné době jednání. Realizace tohoto záměru je však vázána na skončení insolvenčního řízení. Důvodem tohoto postupu je očištění jména dlužníka, prokazující, že dlužník ve své předchozí činnosti nepochybil. Dlužník je toho názoru, že další zamýšlená hospodářská činnost po skončení reorganizace není obligatorní náležitostí reorganizačního plánu, když insolvenční zákon předpokládá popis hospodářské činnosti dlužníka v průběhu insolvenčního řízení. Tyto informace jsou v reorganizačním plánu dostatečně popsány.

Provoz závodu dlužníka zůstal nepřerušen, i když byl s ohledem na probíhající řízení částečně utlumen. Závěry odvolatele neodpovídají realitě, když ten si sám odporuje, na jednu stranu tvrdí, že dlužník nic nečiní, na druhou stranu konstatuje, že dlužník aktivně přistoupil k vymáhání svých pohledávek a usiluje aktivními kroky o jeho poškození, resp. poškození pana Pavla Sovy.

Dlužník dále odkázal na obsah usnesení ze dne 1.6.2015, sp.zn. 3 VSPH 789/2015-A-36, v němž se Vrchní soud v Praze zabýval posouzením definice podniku dlužníka při reorganizaci. Zde uvedl, že Podnik ve smyslu § 316 odst. 2 InsZ byl (jakožto předmět vlastnictví) do 31.12.2013 definován ustanovením § 5 z.č. 513/1991 Sb. a aktuálně, od okamžiku nabytí účinnosti nového občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. je pod novým pojmem obchodní závod, resp. pouze závod definován ustanovením § 502 této normy. Podle něj obchodní závod je organizovaný soubor jmění, který podnikatel vytvořil a který z jeho vůle slouží k provozování jeho činnosti. Má se za to, že závod tvoří vše, co zpravidla slouží k jeho provozu. Podle § 495 občanského zákoníku ve znění účinném od 1.1.2014 souhrn všeho, co osobě patří, tvoří její majetek. Jmění osoby tvoří souhrn jejího majetku a jejích dluhů. [ ] Podnik tak představuje složitý a velmi nestejnorodý předmět, dynamický uspořádaný účelově vytvořený celek tvořený různými součástmi. Jeho podstatou není jen hmotná složka podnikání, ale především podnikatelský nápad, resp. know-how či zkušenosti a informace zaměstnanců a jejich vedení umožňující dosahovat zisk, tedy nehmotné a osobní složky podnikání. Z tohoto hlediska, z pohledu nehmotných a osobních složek podniku však insolvenční soud věc dostatečně nehodnotil, a proto jeho závěr, že dlužník žádný podnik nevlastní, nemůže bez dalšího obstát.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jemu předcházející a dospěl přitom k následujícím zjištěním a závěrům:

Usnesením ze dne 3.6.2015 č.j. 4 VSPH 966/2015-B-113 Vrchní soud v Praze potvrdil usnesení ze dne 13.4.2015, č.j. MSPH 76 INS 10547/2014-B-103, jímž Městský soud v Praze zamítl návrh odvolatele na zrušení usnesení schůze věřitelů konané dne 13.4.2015 o přijetí reorganizačního plánu dlužníka.

Podle § 316 odst. 1 IZ reorganizací se rozumí zpravidla postupné uspokojování pohledávek věřitelů při zachování provozu dlužníkova podniku, zajištěné opatřeními k ozdravění hospodaření tohoto podniku podle insolvenčním soudem schváleného reorganizačního plánu s průběžnou kontrolou jeho plnění ze strany věřitelů.

Podle § 340 odstavec 1 IZ reorganizační plán obsahuje vždy: a) rozdělení věřitelů do skupin, s určením, jak bude nakládáno s pohledávkami věřitelů v jednotlivých skupinách, b) určení způsobu reorganizace, c) určení opatření k plnění reorganizačního plánu, zejména z hlediska nakládání s majetkovou podstatou, a s určením osob, které s ní mohou nakládat, včetně rozsahu jejich práv k nakládání s ní, d) údaj o tom, zda bude pokračovat provoz dlužníkova podniku nebo jeho části a za jakých podmínek, e) uvedení osob, které se budou podílet na financování reorganizačního plánu nebo převezmou některé dlužníkovy závazky anebo zajistí jejich splnění, včetně určení rozsahu, v němž jsou ochotny tak učinit, f) údaj o tom, zda a jak reorganizační plán ovlivní zaměstnanost v dlužníkově podniku, a o opatřeních, která mají být v tomto směru uskutečněna, g) údaj o tom, zda a jaké závazky vůči věřitelům bude mít dlužník po skončení reorganizace.

V reorganizačním plánu musí být též uvedeno, jak je zajištěno splnění pohledávek, ohledně kterých dosud nebyl skončen incidenční spor, a pohledávek vázaných na odkládací podmínku, jaká je výše částky určené k uspokojení těchto pohledávek pro každou skupinu věřitelů, do které byly zařazeny, a jaká je celková výše částky určené k uspokojení těchto pohledávek podle reorganizačního plánu (odstavec 2 § 340 IZ).

Reorganizační plán musí být sestaven tak, aby údaje v něm obsažené věrně zobrazovaly ekonomické a právní možnosti dlužníka. Náležitosti reorganizačního plánu stanoví prováděcí právní předpis (odstavce 3 a 4 § 340 IZ).

Podle § 341 odst. 1 IZ reorganizaci lze provést zejména prostřednictvím těchto opatření: a) restrukturalizací pohledávek věřitelů, spočívající v prominutí části dluhů dlužníka včetně jejich příslušenství nebo v odkladu jejich splatnosti, b) prodejem celé majetkové podstaty nebo její části anebo prodejem dlužníkova podniku, c) vydáním části dlužníkových aktiv věřitelům nebo převodem těchto aktiv na nově založenou právnickou osobu, ve které mají věřitelé majetkovou účast,

d) fúzí dlužníka-právnické osoby s jinou osobou nebo převodem jeho jmění na společníka se zachováním nebo změnou práv třetích osob, připouštějí-li to právní předpisy o hospodářské soutěži, e) vydáním akcií nebo jiných cenných papírů dlužníkem nebo novou právnickou osobou podle písmene c) nebo d), f) zajištěním financování provozu dlužníkova podniku nebo jeho části, g) změnou zakladatelského dokumentu nebo stanov anebo jiných dokumentů upravujících vnitřní poměry dlužníka.

V reorganizačním plánu může být uplatněno i více ze základních opatření podle odstavce 1, pokud to jejich povaha připouští (odst. 2).

U věřitelů, do jejichž práv reorganizační plán zasahuje, se v reorganizačním plánu uvede, o jakou částku je jejich pohledávka snížena nebo po jakou dobu bude trvat odklad její splatnosti nebo vykonatelnosti anebo v čem spočívají jiné zásahy do práv věřitelů. Má-li dojít ke změně údajů, které se zapisují do obchodního rejstříku, musí být z reorganizačního plánu zřejmé, jaké údaje mají být z obchodního rejstříku vymazány a jaké údaje nově zapsány (odstavce 3,4).

Podle § 348 odst. 1 IZ schválí insolvenční soud reorganizační plán, jestliže: a) je v souladu s tímto zákonem a jinými právními předpisy, b) lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že jím není sledován nepoctivý záměr, c) jej každá skupina věřitelů přijala nebo se podle § 347 odst. 4 považuje za skupinu, která jej přijala, d) každý věřitel podle něj získá plnění, jehož celková současná hodnota je ke dni účinnosti reorganizačního plánu stejná nebo vyšší než hodnota plnění, které by zřejmě obdržel, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem, ledaže přijímající věřitel souhlasí s nižším plněním, e) pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim na roveň postavené byly uhrazeny nebo mají být podle reorganizačního plánu uhrazeny ihned poté, co se reorganizační plán stane účinným, ledaže bylo mezi dlužníkem a příslušným věřitelem dohodnuto jinak.

Insolvenční soud může podle § 348 odst. 2 IZ schválit reorganizační plán, i když jej nepřijala každá skupina věřitelů, jestliže reorganizační plán přijala alespoň jedna skupina věřitelů, s výjimkou skupiny věřitelů uvedených v § 335. Učiní tak za předpokladu, že reorganizační plán zajišťuje rovné zacházení s každou zjištěnou pohledávkou v rámci každé skupiny věřitelů, která jej nepřijala, je-li ve vztahu ke každé takovéto skupině reorganizační plán spravedlivý, a lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že schválení a uskutečnění reorganizačního plánu nepovede k dalšímu úpadku dlužníka nebo k jeho likvidaci, ledaže je likvidace reorganizačním plánem předvídána.

Podle § 351 odst. 1 IZ nejsou-li splněny všechny podmínky pro schválení reorganizačního plánu, insolvenční soud jej zamítne.

Podle § 363 odst. 1 písm. c) IZ insolvenční soud rozhodne o přeměně reorganizace v konkurs, jestliže insolvenční soud neschválil reorganizační plán a oprávněným osobám uplynula lhůta k jeho předložení.

Podmínky pro schválení reorganizačního plánu jsou tedy shrnuty v § 348 a § 349 IZ. Výčet podmínek uvedený v § 348 odst. 1 IZ je kumulativní, tzn. že musí být současně splněny všechny podmínky uvedené v tomto ustanovení, jinak nemůže insolvenční soud reorganizační plán schválit. Podmínka uvedená v § 348 odst. 1 písm. c) IZ může být splněna alternativně za podmínek daných ve druhém odstavci § 348 a v § 349 IZ.

V souzené věci není sporu o tom, že žádná ze skupin věřitelů reorganizační plán neodmítla, tudíž není namístě zaobírat se podmínkami schválení reorganizace uvedenými ve druhém odstavci § 348 IZ, neboť aplikace tohoto ustanovení přichází v úvahu tam, kde alespoň jedna ze skupin věřitelů plán nepřijala. V tomto směru lze odkázat na konstantní judikaturu zmíněnou již soudem I. stupně (usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28.7.2009 sp.zn. 1 VSPH 343/2009-B-103, nebo usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4.8.2010 sp.zn. 2 VSOL 264/2010-B-175). Pro posouzení důvodnosti odvolání je tedy podstatné zabývat se především tím, zda obstojí závěry soudu I. stupně, na nichž ve své podstatě napadené usnesení stojí, tedy že všechny náležitosti vyžadované insolvenčním zákonem v prvém odstavci § 348 byly naplněny, přičemž soud především zmínil, že v řízení nevyšly najevo žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno usuzovat na nesoulad organizačního plánu s insolvenčním zákonem nebo jinými právními předpisy a že reorganizační plán splňuje všechny požadavky plynoucí z § 340 IZ.

Odvolací soud odlišně od stanoviska soudu I. stupně je toho názoru, že dlužníkem nabízené sanační řešení jeho situace, jež plyne z předloženého reorganizačního plánu, nesplňuje první dvě podmínky obsažené v prvém odstavci § 348 IZ, dle kterých insolvenční soud reorganizační plán schválí, jestliže je v souladu s insolvenčním zákonem a jinými právními předpisy (písmeno a) a lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že jím není sledován nepoctivý záměr (písmeno b).

K problematice schválení reorganizačního plánu z hlediska naplnění podmínek stanovených v § 348 odst. 1 písm. a,b/ IZ se vyjádřil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 30.6.2015, sp.zn. 29 NSCR 43/2013, kde mimo jiné vysvětlil, že předpoklady pro schválení reorganizačního plánu vypočtené v § 348 odst. 1 písm. a/ až e/ IZ se posuzují samostatně (každý z nich má jiný obsah). Naplnění jednoho z těchto předpokladů tedy nelze spatřovat v tom, že byl případně naplněn předpoklad jiný. Stejně tak platí, že z toho, že nebyl naplněn jeden z předpokladů schválení reorganizačního plánu uvedených v § 348 odst. 1 IZ, nelze činit závěr, že proto není naplněn ani jiný z tam uvedených předpokladů. Jinak řečeno, i kdyby bylo možné přijmout závěr, že reorganizačním plánem je sledován nepoctivý záměr (a není proto dodržen předpoklad uvedený v § 348 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona), nebylo by možné na tomto základě dovodit, že proto není splněn předpoklad uvedený v § 348 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona (že reorganizační plán proto není v souladu s tímto zákonem a jinými právními předpisy).

V tom, že věřitelé vyšších nebo větších pohledávek mají větší (velký, významnější) vliv na chod insolvenčního řízení než věřitelé malých nebo rozsahem menších pohledávek, žádná nepoctivost není [smysl naopak dává jen taková úprava úpadkového práva, která váhu hlasů věřitelů s rozsahem velkými (nebo i majoritními) pohledávkami jen proto nepotlačuje].

K problematice požadavku poctivého přístupu dlužníka v průběhu celého insolvenčního řízení se pak vyslovil Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 5.10.2015 sp.zn. 4 VSPH 646/2015, kde vyslovil, že vyjde-li kdykoliv po povolení reorganizace najevo, že navrhovatel navrženou reorganizací sledoval nepoctivý záměr, je to důvodem k zamítnutí reorganizačního plánu dle § 351 odst. 1 IZ, popřípadě k přeměně reorganizace v konkurs podle § 363 odst. 1 IZ, neboť reorganizace jako jeden ze dvou sanačních způsobů řešení úpadku dlužníka je na poctivosti záměru jejího předkladatele celá vystavěna (obdobně jako oddlužení § 389 IZ a násl.).

Tak např. již návrh na povolení reorganizace může podat pouze ten, kdo je v dobré víře, že jsou nebo budou splněny všechny podmínky pro schválení reorganizačního plánu (§ 317 odst. 2 IZ). Před rozhodnutím schůze věřitelů o schválení návrhu na povolení reorganizace upozorní insolvenční správce na jemu známé důvody, pro které lze pochybovat o poctivém záměru navrhujícího věřitele (§ 323 odst. 2 IZ). Insolvenční soud zamítne návrh na povolení reorganizace, a) lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že jím je sledován nepoctivý záměr (§ 326 odst. 1 písm. a) IZ). Insolvenční soud může na návrh insolvenčního správce nebo věřitelského výboru anebo i bez návrhu zakázat dlužníku s dispozičními oprávněními nakládání s majetkovou podstatou nebo může jeho oprávnění ve stanoveném rozsahu omezit; učiní tak v zájmu věřitelů zejména tehdy, vzniknou-li pochybnosti o poctivém jednání nebo odborné způsobilosti dlužníka nebo osob jednajících jeho jménem (§ 332 odst. 1 IZ). Insolvenční soud schválí reorganizační plán, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že jím není sledován nepoctivý záměr (§ 348 odst. 1 písm. b) IZ).

Při rozhodování o návrhu na povolení reorganizace zákon zdůrazňuje roli insolvenčního soudu jako strážce společného zájmu věřitelů (srov. zásady insolvenčního řízení uvedené v § 5 písm. a) IZ). Jestliže dlužník splňuje podmínky subjektivní přípustnosti reorganizace (§ 316 IZ), poskytne věřitelům ekonomicky dostatečnou nabídku uspokojení jejich pohledávek a nelze-li mu přičíst nepoctivý záměr (§ 326 odst. 1 písm. a) IZ), pak soud za podmínek stanovených v § 328 až § 329 IZ reorganizaci povolí. Rozhodnutí soudu přitom není závislé na případném odmítavém stanovisku jednotlivých věřitelů či skupin věřitelů. V jistém slova smyslu tedy může být reorganizace věřitelům vnucena; ti pak mají zásadní vliv na další průběh reorganizace až při hlasování o přijetí reorganizačního plánu (§ 344 a násl. IZ). Insolvenční soud proto nesmí připustit, aby reorganizace byla dosažena (tj. povolena či byl schválen reorganizační plán) v důsledku nepoctivého jednání dlužníka. Soud je tím, kdo věřitelům garantuje, že jim nebude vnucena reorganizace dlužníka, který sleduje nepoctivý záměr. Tato podmínka se prolíná celou zákonnou úpravou reorganizace (jak uvedeno výše) nejen ve stadiu povolování reorganizace a schvalování reorganizačního plánu, ale též v průběhu provádění reorganizačního plánu a na samotném konci procesu reorganizace při rozhodnutí, jímž soud vezme na vědomí splnění reorganizačního plánu (§ 364 IZ).

V souzené věci by dle soudem I. stupně schváleného reorganizačního plánu (B-90) a zprávy o něm ze dne 18.2.2015 (B-93) měla být reorganizace ve své podstatě provedena kontrolovaným vymožením pohledávek dlužníka a spoluprací se strategickým partnerem dlužníka NATLAND, jenž bude financující osobou v pravém slova smyslu a poskytne dlužníkovi úvěr až do výše 5.000.000,-Kč. Dlužník ke dni 15.4.2015 evidoval pohledávky za svými dlužníky ve výši 128.487.822,-Kč, které byly znaleckým posudkem ke dni 14.7.2014 oceněny částkou 3.117.000,-Kč.

Jednou z těchto pohledávek je pohledávka z titulu náhrady škody za Pavlem Sovou, kterou znalec ocenil částkou 115.373.000,-Kč. Škoda měla vzniknout v důsledku kroků Pavla Sovy, jež vedly k vydání předběžných opatření (omezujících dlužníka v nakládání s majetkem) Městským soudem v Praze, a to usnesením ze dne 29.4.2013, č.j. 75 Cm 94/2013-10, jež bylo změněno Vrchním soudem v Praze usnesením ze dne 8.7.2013 č.j. 7 Cmo 280/2013-62 tak, že návrh na předběžné opatření byl zamítnut, a usnesením ze dne 24.7.2013, č.j. 75 Cm 94/2013-79, o odvolání proti němu nebylo ke dni podání reorganizačního návrhu rozhodnuto. K úhradě škody dlužník jmenovaného vyzval 3.10.2013, Pavel Sova na výzvu nereagoval. Nedojde-li k dobrovolnému plnění či inkasu pohledávek do pěti dnů ode dne nabytí účinnosti reorganizačního plánu, přistoupí dlužník ihned k reorganizaci prodeje těchto pohledávek nejvýhodnější nabídce, dlužník očekává, že získá plnění nejméně 5.000.000,-Kč (bod 52 reorganizačního plánu).

Reorganizací se ve smyslu § 316 odst. 1 rozumí zpravidla postupné uspokojování dlužníkových závazků při zachování provozu dlužníkova podniku, zajištěné opatřeními k ozdravění hospodaření tohoto podniku podle insolvenčním soudem schváleného reorganizačního plánu s průběžnou kontrolou jeho plnění ze strany věřitelů. Z toho je zřejmé, že insolvenční zákon předpokládá nejenom to, že v rámci reorganizace bude dlužník ekonomicky fungovat způsobem reorganizačním plánem předvídaným, jenž bude z povahy věci navazovat na dosavadní dlužníkovu činnost a produkci, popřípadě z ní bude vycházet a v ní pokračovat (byť s možnou modifikací), ale zároveň se očekává, že následkem reorganizace bude dlužníkovo ekonomické přežití a nikoli jeho likvidace. To plyne i z požadavků kladených na obsah reorganizačního plánu, jenž musí obsahovat údaj o tom, zda bude pokračovat provoz dlužníkova podniku nebo jeho části a za jakých podmínek. Proto se z uvedené definice reorganizace podává nejenom to, že dlužník bude mít podnik, nýbrž zároveň i alespoň rámcové vysvětlení principů, za nichž bude dlužník v režimu reorganizace fungovat a jaké poměry lze očekávat poté, co reorganizace skončí.

Tato podmínka uvedená v § 340 odst. 1 písm. d) IZ v případě dlužníka splněna není.

Likvidaci sice insolvenční zákon co alternativní řešení úplně nevylučuje, ale jakožto výsledek s cílem reorganizace se poněkud míjející tuto umožňuje ve své podstatě jen v těch případech, kdy dlužník svůj předvídaný, předpokládaný a očekávaný zánik v reorganizačním plánu věřitelům co řešení své situace zřetelně nabídne a ti je přijmou. V tomto směru lze odkázat na výslovný text insolvenčního zákona (poslední věta druhého odstavce § 348), jenž za splnění ostatních v tomto odstavci uvedených podmínek umožňuje insolvenčnímu soudu schválit i takový reorganizační plán, v němž dlužník jasně deklaruje svůj úmysl projít procesem likvidace a svůj právní život (jde-li o právnickou osobu) uzavřít. Zmíněné ustanovení se sice vztahuje především k situaci, kdy některá ze skupin věřitelů reorganizační plán nepřijala, nicméně se jeví být samozřejmým, že stejný režim se při reorganizaci likvidací může uskutečnit i při souhlasu všech skupin věřitelů.

Jinak řečeno, insolvenční zákon sice připouští, že výsledkem reorganizace může být i dlužníkova likvidace, to ale v režimu druhého odstavce § 348 IZ nicméně podmiňuje tím, že likvidace je reorganizačním plánem předvídána, což znamená, že věřitelům o reorganizačním plánu hlasujícím je dáno jasným způsobem na srozuměnou, že přijmou-li takto koncipovaný reorganizační plán, bude reorganizační proces dlužníka završen dlužníkovou likvidací.

O takovou situaci se však v souzené věci nejedná, neboť dlužník v reorganizačním plánu svou likvidaci věřitelům nenabízí, ba dokonce ve vyjádření k odvolání výslovně píše, že nikdy netvrdil, že by po skončení reorganizace mělo dojít k jeho likvidaci . To je sice pravda, nicméně z vlastního reorganizačního plánu ale v rozporu s § 338 odst. 1 IZ neplyne, co se má v provozu jeho podniku ozdravit, jestliže dlužník nemá žádných zaměstnanců, nikterak nepodniká a jeho jedinou činností má být vymožení dlužníkem tvrzené pohledávky. Přitom podle toho, jak je dlužníkem reorganizace nastavena, je právě jeho likvidace jejím logickým a důvodně očekávaným završením, čemuž odpovídá i prohlášení dlužníka při jednání o reorganizačním plánu dne 13.4.2015, že nemá žádné zaměstnance a že reorganizační plán ani s žádnými do budoucna nepočítá. S tímto přístupem pak koresponduje i úvaha dlužníka (dle odvolacího soudu nesprávná) obsažená ve vyjádření k odvolání, že další zamýšlená hospodářská činnost po skončení reorganizace není obligatorní náležitostí reorganizačního plánu. Tak by tomu bylo ve smyslu výše řečeného jen tam, kde by reorganizace byla obsažena ve schváleném reorganizačním plánu.

Ostatně též Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí z 30.6.2015 sp. zn. 29 NSCR 50/2013 s odkazem na důvodovou zprávu k vládnímu návrhu insolvenčního zákona akcentoval, že reorganizace není obecným způsobem řešení úpadku a je přípustná jen tehdy, je-li dlužník podnikatelem, přičemž není relevantní, zda dlužník je osobou fyzickou či právnickou, zároveň však též zmínil, co plyne i z textu zákona (§ 316 odst. 3 IZ), nepřípustnost reorganizace u dlužníka v likvidaci.

Pro souzenou věc je však především podstatné, že dovolací soud vázal úspěšnost návrhu na povolení reorganizace na dlužníkovo podnikání, když vyslovil, že s přihlédnutím k takto nastavené charakteristice podnikatele na základě živnostenského oprávnění, lze uzavřít, že u dlužníka-fyzické osoby, který má živnostenské oprávnění, na jehož základě nepodniká v době, kdy insolvenční soud rozhoduje o návrhu na povolení reorganizace, je (při splnění dalších předpokladů vymezených insolvenčním zákonem může být) reorganizace přípustná, má-li dlužník podnik, jehož provoz lze reorganizací zachovat (ve smyslu pokračování v provozu podniku nebo znovuobnovení provozu podniku).

Nicméně tam, kde dlužník-fyzická osoba, který má živnostenské oprávnění, na jehož základě již nepodniká , nemá ani podnik, jenž by mohl být reorganizován (§ 316 odst. 2 insolvenčního zákona), lze vskutku uzavřít, že reorganizace je bez dalšího vyloučena (je nepřípustná). Ostatně, rozebíraná situace je srovnatelná s těmi případy nepřípustné reorganizace, jež jsou vypočteny v § 316 odst. 3 insolvenčního zákona. Právnické osobě v likvidaci nelze povolit reorganizaci proto, že její činnost směřuje k zániku (k likvidaci), takže je zde podnik , jenž není způsobilý reorganizace a obdobně se to má (co do podniku nezpůsobilého reorganizace) s nepřípustností reorganizace u dlužníka, který je obchodníkem s cennými papíry nebo osobou oprávněnou k obchodování na komoditní burze podle zvláštního právního předpisu.

Lze tedy shrnout, že reorganizace není přípustná ani tehdy, je-li dlužníkem fyzická osoba, která není podnikatelem a nemá podnik.

Právní posouzení věci odvolacím soudem je tudíž správné, když dovolatelka i dovolací argumentaci staví jen na tom, že své podnikání do budoucna nevylučuje a jí předložený reorganizační plán s provozem podniku (ve smyslu pokračování v provozu podniku nebo znovuobnovení provozu podniku) ani nepočítá.

Při takto nastavených pravidlech je ovšem zjevné, že požadavek pokračování v podnikání se připíná ke každému reorganizace se dovolávajícímu dlužníku, tedy osobě fyzické i právnické.

Vzhledem k tomu, že reorganizační plán neuvažuje s jakýmkoliv pokračováním činnosti dlužníkova podniku a reorganizace je tak de facto toliko způsobem jeho likvidace a výmazu z obchodního rejstříku, je namístě závěr, že se navržená reorganizace dlužníkova závodu nesouzní s cílem reorganizace (§ 316 IZ), jímž je postupné uspokojování pohledávek věřitelů při zachování provozu dlužníkova podniku, zajištěné opatřeními k ozdravění hospodaření tohoto podniku podle insolvenčním soudem schváleného reorganizačního plánu s průběžnou kontrolou jeho plnění ze strany věřitelů. Tímto provozem ovšem není to, co dlužník pokládá za svou hospodářskou činnost-vyjednávání se svými obchodními partnery o budoucí spolupráci, která by měla nastat po skončení insolvenčního řízení, a dále již jen úhrada nákladů vznikajících při jeho činnosti (nájem kancelářských prostor, vedení účetnictví apod.). Dlužníku přitom v aktivním hospodářském životě již dlouho nebrání žádné z předběžných opatření (zmíněných v reorganizačním plánu) nařízených soudem k návrhům Pavla Sovy, neboť obě byla odvolacím soudem změněna tak, že se návrh zamítá, první v červenci 2013, druhé v březnu 2014 (č.j. 7 Cmo 399/2013-101). Tvrzení dlužníka obsažené v reorganizačním plánu, že o odvolání proti jednomu z nich ke dni podání reorganizačního plánu (19.2.2015) nebylo rozhodnuto, proto není pravdivé.

Navržená reorganizace tedy z hlediska svého účelu nesměřuje k ozdravění závodu dlužníka ani k dalšímu pokračování ekonomické činnosti závodu dlužníka, jejím jediným obsahem je vymáhání pohledávek, což však lze učinit i v rámci konkursu. Dlužníkova argumentace, že oproti insolvenčnímu správci on disponuje informacemi, které mohou vést k úspěšnému vymožení pohledávek, nemůže obstát, neboť není jasné, proč by insolvenční správce nemohl být při vymáhání pohledávek stejně úspěšný, pokud dlužník má zákonnou povinnost poskytnout mu veškerou potřebnou součinnost (§ 210 IZ).

Pokud se týká v reorganizačním plánu toliko spíše naznačené budoucí činnosti dlužníka spočívající ve správě golfových hřišť, pokládá odvolací soud za potřebné uvést, že dlužník v tomto směru nic konkrétního svým věřitelům ani soudu nesdělil, toliko označil osobu, s níž vyjednává. Dlužník, jak se podává z výpisu z obchodního rejstříku vedeného Městským soudem v Praze, má od 2.11.2011 co předmět podnikání dosud zapsán jen pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor, tedy činnost odlišnou od zamýšlené. Pokud zároveň nepočítá s dalšími zaměstnanci ani nemá uzavřenou příslušnou smlouvu takového zamýšleného podnikání se týkající, lze uzavřít, že tomuto dlužníkovu tvrzení nelze přiznat žádnou relevanci a že jím podmínka uvedené v § 340 odst. 1 písm. d) IZ splněna není.

Závěr odvolacího soudu o nepoctivém záměru dlužníka vychází z toho, že dlužník v reorganizačním plánu nekonkretizoval věřitele s pohledávkami za majetkovou podstatou a s pohledávkami jim na roveň postavenými, toliko uvedl jejich celkovou výši (108.882.148,60 Kč), nespecifikoval, jakým způsobem je uhradí, ani v něm nekonkretizoval pohledávky nezajištěných věřitelů, toliko odkázal na spis.

Nedůvěra v poctivost dlužníkova přístupu a jím předloženého reorganizačního plánu plyne i z toho, že na straně 12 plánu se tvrdí, že dlužník si vezme od strategického partnera NATLAND, úvěr do výše 5 mil. Kč, avšak úvěr má sloužit jen k úhradě nákladů spojených s provozem závodu, odměně za činnost správce a nákladů právního zastoupení blíže nespecifikovaných, ačkoli reorganizační plán na straně 24 uvádí, že dlužník nemá zaměstnance ani nepředpokládá uzavření pracovního poměru. Z toho plyne, že fakticky o žádný další aktivní ekonomický život dlužníka v rámci reorganizace nepůjde a v důsledku dalšího úvěru vznikne zapodstatová pohledávka, která z důvodu přednostního uspokojení snižuje uspokojení ostatních, zákonem nepreferovaných, pohledávek.

Na straně 13 reorganizačního plánu se předvídají náklady právního zastoupení ve výši 336.000,-Kč, aniž by bylo specifikováno, jaká činnost se od právního zástupce za tuto cenu očekává a zda jsou vůbec tyto náklady nezbytné, protože opět půjdou k tíži majetkové podstaty, když není jisté, v jakém bude vlastně pohledávka za třetími osobami vymožena, neboť na straně 23 (bod 107) reorganizačního plánu je uvedeno, že úvěr zajistí provoz závodu, zejména náklady na vedení sporů k vymožení pohledávek. V rozporu s tím se ale na straně 18 (bod 78) tvrdí, že nedojde-li k vymožení dlužných pohledávek do pěti dnů ode dne nabytí účinnosti plánu, dlužník očekává výnos z prodeje pohledávek ve výši asi 5 mil. Kč. Náklady na vedení sporů se proto v reorganizačním plánu na straně 18 ani nepředpokládají. Podobného charakteru je též rozpor na straně 12 (bod 52), kde dlužník v případě neúspěchu s inkasem pohledávek předvídá prodej pohledávek.

Nahlížeje na souzenou věc i prizmatem závěrů plynoucích z výše zmíněných rozhodnutí dovolacího soudu lze uzavřít, že v souzené věci se popsané okolnosti případu z hlediska podmínek uvedených v § 348 odst. 1 písm. a, b) IZ svým způsobem v dílčím rozsahu prolínají, tedy například skutečnost, že z reorganizačního plánu není zřejmé, co je cílem reorganizace, zda oživení provozu dlužníkova podniku (míněno tím v poměrech občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. jeho obchodního závodu-viz § 502), nebo jeho likvidace, vykazuje znaky jak rozporu s insolvenčním zákonem (§ 316 odst. 1, § 341 odst. 1 a § 340 odst. 1 písm. d), tak i ve vztahu k věřitelům znaky nepoctivého jednání.

Dovolává-li se dlužník v této souvislosti závěrů plynoucích z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1.6.2015, sp.zn. 3 VSPH 789/2015 (ve věci dlužníka HAGIBOR OFFICE BUILDING, a.s.), lze k tomu uvést, že cituje toliko část rozhodnutí a přehlíží, k jakým závěrům odvolací soud vskutku dospěl a v jakém rozsahu tímto svým kasačním rozhodnutím jen zavázal soud I. stupně k další procesní aktivitě. Vrchní soud zde vysvětlil, že podnik ve smyslu § 316 odst. 2 IZ byl (jakožto předmět vlastnictví) do 31.12.2013 definován ustanovením § 5 z.č. 513/1991 Sb. a aktuálně, od okamžiku nabytí účinnosti nového občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., je pod novým pojmem obchodní závod, resp. pouze závod definován ustanovením § 502 této normy. Podle něj obchodní závod je organizovaný soubor jmění, který podnikatel vytvořil a který z jeho vůle slouží k provozování jeho činnosti. Má se za to, že závod tvoří vše, co zpravidla slouží k jeho provozu. Podle § 495 občanského zákoníku ve znění účinném od 1.1.2014 souhrn všeho, co osobě patří, tvoří její majetek. Jmění osoby tvoří souhrn jejího majetku a jejích dluhů. Podnik tak představuje složitý a velmi nestejnorodý předmět, dynamický uspořádaný účelově vytvořený celek tvořený různými součástmi. Jeho podstatou není jen hmotná složka podnikání, ale především podnikatelský nápad, resp. know-how či zkušenosti a informace zaměstnanců a jejich vedení umožňující dosahovat zisk, tedy nehmotné a osobní složky podnikání. Z tohoto hlediska, z pohledu nehmotných a osobních složek podniku však insolvenční soud věc dostatečně nehodnotil, a proto jeho závěr, že dlužník žádný podnik nevlastní, v očích odvolacího soudu neobstál.

K problematice reorganizace spočívající ve vymáhání pohledávky v tomto zrušujícím rozhodnutí pak odvolací soud uvedl, že Argumentuje-li insolvenční soud na podporu svého závěru o nepřípustnosti reorganizace také tím, že návrhem na povolení reorganizace sleduje dlužník pouze vypořádání své jediné pohledávky, konkrétně pak získání možnosti vymáhat svoji pohledávku za společností L88 Investments Prague 1 s.r.o. bez nutnosti platit náklady s tímto vymáháním spojené, nelze než konstatovat, že takový argument není ve smyslu přiměřeného použití ustanovení § 157 odst. 2 z.č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o.s.ř.), podle § 167 odst. 2 o.s.ř. či obecně v zájmu zajištění transparentnosti výkonu soudnictví a ochrany práva na spravedlivý proces (§ 1 o.s.ř.) dostatečně odůvodněný .

Z uvedeného je zřejmé, že oním kasačním rozhodnutím vedle definice toho, co v nových poměrech režimu občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. znamená podnik, resp. závod, odvolací soud zavázal soud I. stupně především k dovysvětlení skutkových okolností případu a opětovnému posouzení věci, aniž by bylo možno dovodit, že se snad odvolací soud nějak zásadně odchýlil od výkladové praxe nastíněné později Nejvyšším soudem ve shora zmíněném usnesení ze dne 30.6.2015 sp.zn. 29 NSCR 50/2015. Ostatně tentýž senát odvolacího soudu v jiném svém rozhodnutí, a to v usnesení z 12.3.2015, sp.zn. 3 VSPH 890/2015, zaujal stanovisko, k němuž se hlásí i senát 1 VSPH rozhodující nyní o odvolání ve věci dlužníka CLASIDES, a.s., totiž že neuvažuje-li reorganizační plán s jakýmkoliv pokračováním činnosti dlužníkova podniku a reorganizace je toliko způsobem jeho likvidace a výmazu z obchodního rejstříku, je namístě závěr, že se navržená reorganizace dlužníkova podniku míjí s cílem reorganizace (§ 316 IZ) . Takto zjevně na věc nahlížel při svém rozhodování i Městský soud v Praze, když návrh dlužníka HAGIBOR OFFICE BUILDING, a.s. na povolení reorganizace opětovně zamítl (usnesením ze dne 28.7.2015), mimo jiné na základě argumentace, že reorganizace je přípustná pouze u subjektu-podnikatele,který reálně provozuje podnik (nebo obchodní závod), tj. vykonává na vlastní účet a odpovědnost soustavnou činnost za účelem dosažení zisku a má k dispozici složky (aktiva, zaměstnance, know-how apod.), jejichž prostřednictvím tuto činnost vykonává Subjekt bez majetku, který by mohl sloužit k podnikání, a zaměstnanců nemůže provozovat podnik. Na základě právního názoru Vrchního soudu v Praze insolvenční soud konstatuje, že dlužník nedisponuje ani žádným podnikatelským nápadem a know-how, neboť je již tři roky pouhou prázdnou schránkou vlastnící jednu pohledávku (nebo Směnku), přičemž nemá ani žádné kvalifikované zaměstnance, kteří by mohli svými nápady a zkušenostmi přispět k podnikání dlužníka a vytváření zisku. Je naprosto zřejmé a zpráva insolvenčního správce tento závěr jen potvrzuje, že dlužník za poslední tři roky měl pouze jednu pohledávku (Směnku) a pět závazků, jakékoliv jiné složky (zaměstnance-tedy ani jejich zkušenosti a informace, podnikatelský nápad, know-how) dlužník neměl a jeho jediné příjmy plynuly z pasivního vlastnictví pohledávky (Směnky). Na základě shora uvedených zjištění dospěl soud k závěru, že dlužník nemá žádný podnik, jehož by se mohla reorganizace týkat, a tudíž dlužníkův úpadek nelze řešit reorganizací. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1.6.2015 sp.zn. 3 VSPH 789/2015 tedy jako argument pro potvrzení napadeného usnesení ze dne 17.4.2015 sloužit nemůže.

Zbývá vysvětlit, že odvolací soud takto nikterak nemíní zpochybňovat oprávnění věřitelů s vyššími pohledávkami ovlivňovat chod insolvenčního řízení, tedy i způsob řešení dlužníkova úpadku, nicméně pokud projevem jejich většinové vůle je schválení zákonu odporujícího reorganizačního plánu dlužníka, jehož jednání vykazuje znaky nepoctivosti, dávají tím ve své podstatě najevo, že je jim další osud dlužníka do jisté míry lhostejný. Za takového stavu věci je dle odvolacího soudu namístě poskytnout ochranu tomu věřiteli, který o dlužníkově budoucnosti smýšlí jinak, zákonem předvídanými prostředky proti nekorektnímu postupu brojí a projevuje kvalifikovaný zájem o vyřešení celkové situace dlužníka, míněno tím, toliko pro úplnost bez přímé vazby na projednávanou věc to budiž uvedeno, vedle řešení úpadku též vyjasnění otázek týkajících se vnitřního uspořádání dlužníka (především spor o vyslovení neplatnosti valné hromady konané dne 19.4.2013, jenž je k odvolání dlužníka proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25.11.2014 sp.zn. 75 Cm 94/2013 projednáván Vrchním soudem v Praze pod sp.zn. 7 Cmo 59/2015).

Ze shora uvedených důvodů maje za to, že jsou dány podmínky pro řešení dlužníkova úpadku toliko konkursem, neboť navržený reorganizační plán není v souladu s insolvenčním zákonem ani poctivý vůči věřitelům, postupoval odvolací soud podle § 219a odst. 1 písm. a) o.s.ř. ve spojení s § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a napadené usnesení zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení soudu I. stupně.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 6. listopadu 2015

JUDr. František K u č e r a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Helena Kavčiaková