1 VSPH 958/2016-P5-10
KSPH 60 INS 22570/2015 1 VSPH 958/2016-P5-10

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a JUDr. Ladislava Derky v insolvenční věci dlužníka: Veronika Medunová, nar. 16. dubna 1982, bytem Hostivice, Mládežnická 737, o odvolání věřitele Hlavní město Praha, IČO 00064581, sídlem Praha 1, Mariánské nám. 2, proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 60 INS 22570/2015-P5-2 ze dne 11. února 2016,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 60 INS 22570/2015-P5-2 ze dne 11. února 2016 se v bodě I. a II. výroku m ě n í jen tak, že se přihláška pohledávky věřitele č. 5 Hlavní město Praha ohledně částky 1.000,-Kč neodmítá a účast věřitele v insolvenčním řízení v tomto rozsahu nekončí.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze nadepsaným usnesením v bodě I. výroku odmítl přihlášku č. 5 věřitele č. 5 Hlavního města Prahy (dále jen odvolatel ) a v bodě II. výroku rozhodl, že právní mocí usnesení účast odvolatele v řízení končí.

V odůvodnění usnesení soud uvedl, že odvolatel do insolvenčního řízení přihlásil pohledávku za dlužnicí z titulu přestupku a náhrady nákladů řízení podle § 79 odst. 1 z.č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále též ZOP).

Soud dovodil, že podle § 170 písm. d) insolvenčního zákona č. 182/2006 Sb. (dále též IZ) se v insolvenčním řízení neuspokojují mimosmluvní sankce ani jejich příslušenství, které sdílí osud hlavního závazku.

Soud odkázal na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22.9.2015 sen.zn. 3 VSPH 2019/2014, ze dne 23.7.2015 sen.zn. 1 VSPH 92/2015 a ze dne 21.9.2015 sen.zn. 3 VSPH 1789/2015, dovodil, že pohledávka odvolatele je mimosmluvní sankcí, proto přihlášku nepřezkoumával a podle § 185 IZ ji odmítl.

Proti tomuto usnesení podal odvolatel včasné odvolání a namítal, že sice souhlasí s tím, že částku 35.000,-Kč (pokutu uloženou rozhodnutím č.j. MHMP 302757/2012/Hnm ze dne 21.3.2012) nelze v insolvenčním řízení uplatňovat s ohledem na § 170 IZ, avšak nesouhlasil isir.justi ce.cz s odmítnutím přihlášky pohledávky co do nákladů přestupkového řízení ve výši 1.000,-Kč a odkázal na opačný názor vyslovený např. v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21.1.2016 č.j. 102 VSPH 616/2015-55, ze dne 11.1.2016 č.j. 2 VSPH 317/2015-P14-7, ze dne 19.10.2015 č.j. 4 VSPH 1499/2015-P8-7, ze dne 21.10.2015 č.j. 4 VSPH 1619/2015-P7-7, ze dne 21.1.2015 č.j. 4 VSPH 1620/2015-P5-7, ze dne 21.10.2015 č.j. 2 VSPH 2332/2014-P1-7 a ze dne 26.11.2015 č.j. 4 VSPH 2140/2015-P13-12. Odvolatel tvrdil, že § 170 IZ se na náklady přestupkového řízení nevztahuje. Proto navrhoval, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil, uznal pohledávku ve výši 1.000,-Kč a uložil soudu I. stupně zařadit odvolatele do seznamu věřitelů ohledně této pohledávky.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení v rozsahu napadeném odvoláním, tj. v rozsahu pohledávky ve výši 1.000,-Kč, ohledně níž odvolatel požaduje její neodmítnutí, jakož i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání odvolatele je opodstatněno.

Podle § 170 IZ se v insolvenčním řízení neuspokojují žádným ze způsobů řešení úpadku, není-li dále stanoveno jinak, a) úroky, úroky z prodlení a poplatek z prodlení z pohledávek přihlášených věřitelů, vzniklých před rozhodnutím o úpadku, pokud přirostly až v době po tomto rozhodnutí, b) úroky, úroky z prodlení a poplatek z prodlení z pohledávek věřitelů, které se staly splatné až po rozhodnutí o úpadku, c) pohledávky věřitelů z darovacích smluv, d) mimosmluvní sankce postihující majetek dlužníka, s výjimkou penále za nezaplacení daní, poplatků, a jiných obdobných peněžitých plnění, pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného za veřejné zdravotní pojištění, pokud povinnost zaplatit toto penále vznikla před rozhodnutím o úpadku, e) smluvní pokuty, pokud právo na jejich uplatnění vzniklo až po rozhodnutí o úpadku, f) náklady účastníků řízení vzniklé jim účastí v insolvenčním řízení.

Podle § 203a IZ v pochybnostech o tom, zda pohledávka uplatněná věřitelem podle § 203 je pohledávkou za majetkovou podstatou nebo pohledávkou postavenou jí na roveň anebo pohledávkou, která se v insolvenčním řízení neuspokojuje (§ 170), uloží insolvenční soud i bez návrhu věřiteli, který ji uplatnil, aby do 30 dnů podal u insolvenčního soudu žalobu na určení pořadí uplatněné pohledávky; na návrh insolvenčního správce tak učiní vždy. Žaloba musí být vždy podána proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba o určení pořadí pohledávky uplatněné jako pohledávka za majetkovou podstatou nebo jako pohledávka postavená na roveň pohledávce za majetkovou podstatou ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu nebo není-li žalobě vyhověno, považuje se podání, jímž věřitel takovou pohledávku uplatnil, za přihlášku pohledávky a uspokojení pohledávky jako pohledávky za majetkovou podstatou nebo pohledávky postavené jí na roveň, je v insolvenčním řízení vyloučeno. Nedojde-li žaloba o určení pořadí pohledávky, která se v insolvenčním řízení neuspokojuje, ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu nebo není-li žalobě vyhověno, je uspokojení takové pohledávky v insolvenčním řízení vyloučeno (odstavec 1). Řízení o žalobě podle odstavce 1 je incidenčním sporem podle § 159 odst. 1 písm. a); ustanovení o popření pořadí přihlášené pohledávky platí obdobně (odstavec 2).

Podle § 185 IZ, jestliže v průběhu insolvenčního řízení nastala skutečnost, na základě které se podle tohoto zákona k přihlášce pohledávky nebo k přihlášené pohledávce nepřihlíží, insolvenční soud odmítne přihlášku rozhodnutím, proti kterému je odvolání přípustné a které se doručuje zvlášť přihlášenému věřiteli, dlužníku a insolvenčnímu správci; odvolání proti němu může podat jen přihlášený věřitel. Právní mocí takového rozhodnutí účast tohoto věřitele v insolvenčním řízení končí; o tom insolvenční soud přihlášeného věřitele uvědomí ve výroku rozhodnutí.

Z § 170 IZ plyne, že v něm taxativně uvedené přihlášené pohledávky nelze v insolvenčním řízení nikdy uspokojit; s tím koresponduje též § 189 odst. 1 IZ, dle něhož se do seznamu přihlášených pohledávek nezařazují pohledávky, ke kterým se nepřihlíží, pohledávky vyloučené z uspokojení a další pohledávky, u kterých to stanoví zákon. Nastanou-li pochybnosti, zda se jedná o pohledávku, k níž se v insolvenčním řízení nepřihlíží, je namístě postup soudu podle § 203a IZ. S nepodáním žaloby o určení pořadí ve lhůtě nebo s neúspěchem věřitele v takovém incidenčním sporu pak insolvenční zákon spojuje důsledek, že je uspokojení pohledávky v insolvenčním řízení vyloučeno. Jinak řečeno pokud zde není jiný důvod, s nímž insolvenční zákon spojuje ten důsledek, že se k pohledávce nepřihlíží, není sama o sobě skutečnost, že se jedná o některou z pohledávek vyjmenovaných v § 170 IZ, důvodem k odmítnutí přihlášky, resp. pohledávky postupem podle § 185 IZ.

Podle § 79 odst. 1 ZoP platí, že občanovi, který byl uznán vinným z přestupku, jakož i navrhovateli, bylo-li řízení zahájené na jeho návrh zastaveno podle § 76 odst. 1 písm. a), b), c) nebo j), se uloží povinnost nahradit státu náklady spojené s projednáváním přestupku. Náklady řízení se hradí paušální částkou, kterou stanoví ministerstvo vnitra České republiky v dohodě s ministerstvem financí České republiky zvláštním právním předpisem.

Odvolací soud ze spisu zjistil, že odvolatel přihlásil do insolvenčního řízení pohledávku v celkové výši 36.000,-Kč skládající se z pohledávky ve výši 35.000,-Kč z titulu rozhodnutí č.j. MHMP 302757/2012/Hnm ze dne 21.3.2012 a z pohledávky ve výši 1.000,-Kč jako náhrady nákladů řízení podle § 79 odst. 1 zákona o přestupcích.

Odvolací soud je v zásadě shodně se stanovisky vyjádřenými v jeho usnesení ze dne 18.5.2016, č.j. 3 VSPH 373/2016-P18-7, ale zejména v jeho rozsudku ze dne 21.1.2016, sen.zn. 102 VSPH 616/2015, toho názoru, že z § 79 ZoP vyplývá, že povinnost zaplatit paušální náhradu nákladů přestupkového řízení nevzniká až po uložení pokuty za projednávaný přestupek v souvislosti s vymáháním této pokuty, nýbrž jde o samostatný nárok, jehož účelem je nahradit státu (nebo jinému subjektu projednávajícímu přestupek) náklady, které mu vznikly při projednávání přestupkového jednání osoby, která přestupek spáchala (jde zejména o náklady, které vznikly dříve, než byla pokuta uložena).

Paušální náhrada přestupkového řízení tedy nemůže být příslušenstvím pohledávky (pokuty), neboť nesouvisí s náklady spojenými s jejím uplatněním, kterými se rozumí zejména vymáhání již existující pohledávky. Neuplatní se proto ani závěry plynoucí z usnesení Vrchního soudu v Praze sen.zn. 1 VSPH 1159/2012 ze dne 7. 9. 2012, uveřejněného pod č. 44/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, neboť v tam posuzovaném případě šlo o exekuční náklady, tj. náklady spojené s vymáháním (uplatněním) pohledávky, které naopak příslušenstvím pohledávky jsou.

V případě paušální náhrady nákladů přestupkového řízení jde o druh správního poplatku, jenž by se dal přirovnat k soudnímu poplatku, jehož účelem není potrestat osobu, která přestupek spáchala. Tento poplatek nespadá ani pod žádnou ze zbývajících taxativně vypočtených pohledávek vyloučených z uspokojení v insolvenčním řízení uvedených v § 170 písm. d) IZ (nejde o úrok či poplatek z prodlení, pohledávku věřitelů z darovací smlouvy, smluvní pokutu ani o náklad účastníka řízení vzniklý jeho účastí v insolvenčním řízení).

Pohledávka z titulu paušální náhrady nákladů přestupkového řízení tedy není příslušenstvím pokuty uložené dlužníkovi za spáchání přestupku ve smyslu § 121 odst. 3 ObčZ, neboť se nejedná o náklad spojený s uplatněním této pokuty (nejedná se např. o situaci, kdy žalobce pokutu vůči dlužníkovi vymáhá (uplatňuje) např. v exekučním řízení, nýbrž o situaci, kdy žalobce jako příslušný správní orgán rozhodl v nalézacím (správním) řízení o povinnosti dlužníka nahradit státu (resp. obci) náklady spojené s projednáváním přestupku.

ZoP ani správní řád přitom-na rozdíl od § 2 odst. 5 daňového řádu č. 280/2009 Sb. (podle něhož se příslušenstvím daně rozumějí úroky, penále, pokuty a náklady řízení, jsou-li ukládány nebo vznikají-li podle daňového zákona)-nestanoví, že by náhrada nákladů přestupkového řízení byla příslušenstvím uložené sankce-pokuty.

Odvolací soud proto opakovaně (vedle již zmíněných rozhodnutí lze zmínit např. též usnesení sen.zn. 4 VSPH 1499/2015 ze dne 19. 10. 2015) dospívá k závěru, že náhrada nákladů přestupkového řízení dle § 79 odst. 1 ZoP není příslušenstvím uložené sankce-pokuty dle § 11 odst. 1 písm. b) téhož zákona, a jelikož pohledávku z titulu nákladů přestupkového řízení nelze podřadit pod žádný z dalších případů taxativního výčtu pohledávek vyloučených z uspokojení v insolvenčním řízení obsažených v § 170 IZ, pohledávkou vyloučenou z uspokojení v insolvenčním řízení není.

Na tom nic nemění ani skutečnost, že odvolatel přihlásil pohledávku jako příslušenství pokuty v situaci, kdy mu předepsaný formulář přihlášky pohledávek (§ 176 IZ), jehož podoba je bezplatně zveřejněna Ministerstvem spravedlnosti na adrese www.insolvencni-zakon.cz, umožňuje (umožňoval) uvést jednotlivě své pohledávky na vložených listech toliko jedné přihlášky. Z toho, že dle formuláře je třeba uvést celkovou výši (v Kč) všech pohledávek přihlášených přihláškou, nelze dovozovat, že suma všech přihlášených pohledávek představuje v insolvenčním řízení pohledávku jedinou, neboť závěr, že se jedná o pohledávku podle § 170 IZ, nelze vztáhnout na přihlášku pohledávek jako celek, tedy i ohledně pohledávek, na něž toto ustanovení nedopadá (k tomu srov. usnesení Vrchního soudu v Praze sen.zn. 1 VSPH 788/2011 ze dne 8. 9. 2011 nebo sen.zn. 1 VSPH 892/2010 ze dne 15. 10. 2010).

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora dospěl odvolací soud k opačnému závěru než soud prvního stupně, totiž že nebylo namístě odmítat přihlášku jako celek podle § 185 IZ, neboť ohledně nákladů přestupkového řízení ve výši 1.000,-Kč nebyl dán zákonný důvod k jejich odmítnutí a k ukončení účasti odvolatele v insolvenčním řízení.

Proto odvolací soud postupoval podle § 220 odst. 1 písm. a) za použití § 167 odst. 2 o.s.ř. a usnesení soudu prvního stupně v napadeném rozsahu změnil způsobem shora uvedeným.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Praze.

Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku (§ 71 odst. 2 insolvenčního zákona); lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne, kdy bylo rozhodnutí doručeno adresátu zvláštním způsobem (§ 74 odst. 2 insolvenčního zákona).

V Praze dne 1. prosince 2016

JUDr. František K u č e r a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Bc. Jiří Slavík