1 VSPH 949/2013-B-40
KSPH 35 INS 14245/2011 1 VSPH 949/2013-B-40

USNES EN Í

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a JUDr. Ivy Novotné v insolvenčním řízení dlužníka: Otakar Vrtílek, nar. 24. ledna 1975, bytem Dolní Břežany, Ke Zlatníkům 412, zast. Mgr. MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem se sídlem Praha 1, Revoluční 1, zahájeném k návrhu: Hypoteční banka, a.s., identifikační číslo osoby 13584324, sídlem Praha 5, Radlická 333/150, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 35 INS 14245/2011-B-31 ze dne 9. dubna 2013,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 35 INS 14245/2011-B-31 ze dne 9. dubna 2013 se v bodech I. a II. výroku zruš uje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Od ůvo d ně n í:

Krajský soud v Praze jako soud insolvenční nadepsaným usnesením v bodě I. výroku neschválil oddlužení dlužníka, na jeho majetek prohlásil nepatrný konkurs (body II. a III. výroku) a rozhodl, že účinky prohlášení konkursu nastávají okamžikem zveřejnění usnesení v insolvenčním rejstříku (bod IV. výroku).

V odůvodnění svého rozhodnutí insolvenční soud vysvětlil, že institut oddlužení je s ohledem na znění § 389 insolvenčního zákona č. 182/2006 Sb. (dále též IZ) určen výhradně pro spotřebitele, u podnikatelů je v zásadě vyloučen. Dlužník sice svou osobní podnikatelskou činnost ukončil již před několika lety, v současnosti však podnikatelské aktivity vykonává prostřednictvím společnosti s ručením omezeným OVGS, ve které je jediným společníkem i jednatelem. Dlužník tak sice nenaplňuje přesnou definici podnikatele dle § 2 obchodního zákoníku, v tomto případě by se však dalo hovořit o určité formě simulovaného či zastřeného podnikání. Pokud by navíc bylo schváleno oddlužení dlužníka pomocí splátkového kalendáře, ocitlo by se uspokojení věřitelů de facto v rukou samotného dlužníka, jelikož ten si sám stanovuje výši svého příjmu a mohlo by tak z jeho vlastní vůle docházet ke krácení výše uspokojení věřitelů. Věřitelé by sice mohli být uspokojeni ve výši přesahující hranici 30 %, ovšem v rámci oddlužení by byl dlužník od zbytku svých dluhů osvobozen a tyto zbývající části dluhů, i z podnikatelské činnosti, by se staly nevymahatelnými.

Insolvenční soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. Cdo 11/98 a sp. zn. 21 Cdo 963/2002 a vyložil, že jednatelem společnosti s ručením omezeným může být i zaměstnanec společnosti, ale jen tehdy, jestliže s ním společnost uzavřela pracovní smlouvu na jiný druh práce, než je výkon funkce jednatele. Jednatel společnosti nemůže mít uzavřenou pracovní smlouvu, případně být jmenován do funkce, když nevykonává jiný druh práce, než vyplývající přímo z práv a povinností jednatele. Výkon funkce jednatele, jakožto statutárního orgánu obchodní společnosti pak svým obsahem představuje jak zastupování společnosti navenek, tak obchodní vedení společnosti. Rovněž soud zmínil závěry plynoucí z rozsudku Vrchního soudu v Praze sp.zn. 6 Cdo 108/92, totiž že činnost statutárního orgánu obchodní společnosti s ručením omezeným nevykonává fyzická osoba v pracovním poměru. V pracovněprávním vztahu může být pouze osoba, u které náplní pracovního poměru není výkon činnosti statutárního orgánu.

Dlužník ve společnosti s ručením omezeným OVGS nyní působí pouze jako jediný jednatel i společník, je tak zcela zřejmé, že svou pracovní činností naplňuje znaky především poměru jednatelského a ne zaměstnaneckého. Činnost, kterou zde dlužník vykonává, tak není druhem práce ve smyslu ustanovení § 34 odst. 1 písm. a) zákoníku práce. Uzavřením platného pracovněprávního vztahu na součást výkonu funkce by se statutární orgán obchodní společnosti mohl snažit vyhnout své odpovědnosti za její výkon. V této souvislosti insolvenční soud upozornil také na to, že pracovní smlouva dlužníka byla sjednána dne 1.12.2011, tedy ještě před účinností novely obchodního zákoníku (zákon č. 351/2011 Sb.), která tyto vztahy částečně modifikovala a která vstoupila v účinnost dne 1.1.2012.

Dále insolvenční soud objasnil, že druhý příjem dlužníka plyne z nájemného, které společnost s ručením omezeným OVGS, vlastněná dlužníkem, vyplácí dlužníkovi jakožto majiteli nemovitosti. Jelikož je však nemovitost zajištěna zástavním právem ve prospěch věřitelů, lze v insolvenčním řízení očekávat její prodej. S ohledem na skutečnost, že se v předmětné nemovitosti nachází také sídlo společnosti, je otázkou, jak bude po jejím prodeji daná společnost nadále fungovat a jak bude dlužník zajišťovat své budoucí příjmy.

Insolvenční soud v podání návrhu na povolení oddlužení spatřoval nepoctivý záměr dlužníka, a to z důvodu, že má dluhy z podnikání (pohledávky Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR, České správy sociálního zabezpečení a Československé obchodní banky, a.s.) a i jeho současná pracovní činnost naplňuje charakter podnikání či účasti na podnikání. Současně dlužník ani dostatečně nedoložil své příjmy, když uzavřená pracovní smlouva je dle názoru soudu neplatná. Nebylo zjištěno, že by aktuální funkce dlužníka ve společnosti představovala jiný druh práce, než kterou vykonává jednatel společnosti. Rovněž je nejisté, jak se bude nadále vyvíjet dlužníkův příjem z nájemní smlouvy. Dlužník tak nedoložil řádně své příjmy, ze kterých by mělo být plněno v oddlužení formou splátkového kalendáře.

Z těchto důvodů oddlužení neschválil a současně rozhodl o způsobu řešení úpadku dlužníka prohlášením konkursu.

Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal do bodů I. a II. výroku. Namítal, že závěr o přístupnosti oddlužení toliko spotřebitelům nemá oporu v zákoně, že je rozhodující, zda je dlužník podnikatelem, což není, protože nespadá pod definici uvedenou v § 2 obchodního zákoníku. Postavení společníka ani jednatele přitom nezakládá účast na podnikání. Dále odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sen.zn. 29 NSČR 9/2009 a výkladové stanovisko expertní skupiny ministerstva spravedlnosti S 22. Dlužník tvrdil, že z podnikání pochází toliko závazky ve výši asi 40.000,-Kč, což při celkovém rozsahu pohledávek ve výši 11.639.877,25 Kč činí jen 0,36 % všech přihlášených pohledávek, a tvrdil, že není zřejmé, na základě čeho soud I. stupně usoudil, že má pohledávky z podnikání vůči třem věřitelům.

Dlužník rovněž odkázal na závěry plynoucí z usnesení Nejvyššího soudu sen.zn. 29 NSČR 3/2009 a dodal, že dluhy z podnikání vznikly v roce 2006 a 2007, že podnikání ukončil v roce 2008, že jde jen o dvě pohledávky. Dále namítal, že věřitel č. 4 nesplnil povinnost uloženou správcem ve výzvě ze dne 18.3.2013, proto by se k přihlášce pohledávky nemělo přihlížet. Proto navrhoval, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl přitom k následujícím zjištěním a závěrům:

Podle § 389 odst. 1 IZ jedině dlužník, který není podnikatelem, může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo hrozící úpadek řešil oddlužením. Jiná osoba než dlužník není oprávněna návrh na oddlužení podat. Návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne (§ 390 odst. 3).

Podle § 395 odst. 1 IZ insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, a) že jím je sledován nepoctivý záměr, nebo b) že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí.

Podle odstavce druhého téhož ustanovení insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení i tehdy, jestliže a) jej znovu podala osoba, o jejímž návrhu na povolení oddlužení bylo již dříve rozhodnuto, nebo b) dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení.

Podle usnesení Nejvyššího soudu sen.zn. 29 NSČR 3/2009 ze dne 21.4.2009 platí, že dlužníkem, který není podnikatelem , se ve smyslu ustanovení § 389 odst. 1 insolvenčního zákona rozumí taková fyzická nebo právnická osoba, která není zákonem považována za podnikatele a současně nemá závazky (dluhy) vzešlé z jejího podnikání.

To, zda existuje rozumný důvod nepokládat při rozhodování o návrhu na povolení oddlužení nebo při rozhodování o tom, zda se oddlužení schvaluje, za překážku bránící uplatnění institutu oddlužení neuhrazený dluh z dlužníkova dřívějšího podnikání, insolvenční soud uváží vždy především s přihlédnutím k:

1) době vzniku konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání, 2) době ukončení dlužníkova podnikání, 3) četnosti neuhrazených dlužníkových závazků (dluhů) z podnikání, 4) výši konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání v porovnání s celkovou výší všech dlužníkových závazků, 5) tomu, zda věřitel, o jehož pohledávku jde, je srozuměn s tím, že tato pohledávka bude podrobena režimu oddlužení.

K věcnému obsahu ustanovení § 389 IZ zaujímá soudní judikatura od počátku konstantní stanovisko, potvrzené i sjednocující judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. KSOS 34 INS 625/2008, 29 NSČR 3/2009-A ze dne 21.4.2009 zveřejněné pod č. 79/2009 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Protože obsah podmínky přípustnosti oddlužení definovaný v § 389 odst. 1 IZ slovním spojením dlužník, který není podnikatelem není v insolvenčním zákoně dále vyložen, účelu sledovanému touto úpravou (záměru zákonodárce) odpovídá výklad, podle nějž se může oddlužení úspěšně domáhat jen taková fyzická či právnická osoba, která není zákonem považována za podnikatele, a která zároveň nemá závazky (dluhy) vzešlé z podnikání. Lze tedy shrnout, že řešení úpadku či hrozícího úpadku oddlužením je zapovězeno jak dlužníku, na nějž se podle norem hmotného práva stále pohlíží jako na podnikatele (srovnej např. § 2 odst. 3 obchodního zákoníku), a to i kdyby v době podání návrhu na povolení oddlužení již fakticky nepodnikal a ani neměl žádné dluhy z podnikání, tak je zapovězeno i dlužníku, který již svou podnikatelskou činnost formálně ukončil (např. bylo-li jeho živnostenské oprávnění na jeho žádost zrušeno, nebo zaniklo) nebo ji přerušil (k jeho oznámení bylo provozování jeho živnosti přerušeno), má však dluhy z podnikání.

Na druhou stranu shora citované usnesení Nejvyššího soudu připouští, že striktní uplatňování zákonného požadavku, aby do oddlužení nevstupovali ti, kdož mají dluhy ze svého podnikání, může vést v krajních případech k nepřiměřeně tvrdému dopadu do poměrů toho či onoho dlužníka. V takovýchto specifických případech je proto na uvážení insolvenčního soudu (založeném na konkrétních skutkových okolnostech případu), aby zhodnotil, zda automatickou aplikací zásady, podle které osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení není dlužník, který-ač již nepodniká-má stále dluhy ze svého podnikání, by nebyl popřen duch zákona, a zda tím ve skutečnosti není upírána možnost pokusit se o oddlužení způsobem předjímaným insolvenčním zákonem osobě, se kterou institut oddlužení v souladu s účelem, pro který byl zákonodárcem zformulován, typově počítá.

Subjektivní podmínky přípustnosti oddlužení zkoumá soud ve stadiu rozhodování o návrhu na povolení oddlužení se zřetelem ke skutečnostem, které dlužník uvedl v návrhu na povolení oddlužení (a v insolvenčním návrhu), popřípadě se zřetelem ke skutečnostem doloženým věřiteli, nebo které jinak vyšly najevo; zjištění o nesplnění těchto podmínek má za následek odmítnutí návrhu na povolení oddlužení podle § 390 odst. 3 IZ.

Podle § 396 odst. 1 IZ jestliže insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Z obsahu spisu plyne, že dlužník by měl mít příjem ze mzdy od zaměstnavatele OVGS, s.r.o. ve výši 18.000,-Kč měsíčně, dále příjem z pronájmu nemovitosti této společnosti ve výši 11.900,-Kč měsíčně. Dlužník vlastní nemovitosti-parc.č. 458, parc.č. 549, parc.č. 458/12, rodinný dům č.p. 412 na parc.č. 458 a garáž na parc.č. 549, vše v katastrálním území Dolní Břežany, zapsáno na LV č. 1227 v celkové hodnotě 9,2 mil. Kč.

Pokud jde o pracovní smlouvu uzavřenou mezi dlužníkem a OVGS, s.r.o. dne 1.12.2011, má odvolací soud za to, že otázku její platnosti by zřejmě bylo v případě potřeby takového posouzení namístě hodnotit s ohledem na změny zákoníku práce provedené k 1.1.2012, když byl sice opuštěn princip výhradní relativní neplatnosti právních úkonů, ale byl doplněn o taxativní výčet případů, ve kterých se uplatní relativní neplatnost (§ 19 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce). Mezi případy absolutní neplatnosti patří i situace uvedená v § 19 odst. 1 písm. d) zákoníku práce, podle kterého soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního úkonu, který odporuje zákonu nebo jej obchází, a zároveň nejsou naplněny základní zásady pracovněprávních vztahů. Zásady pracovněprávních vztahů jsou uvedeny v § 1a zákoníku práce a působí jako korektiv vztahů mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem tak, kde chybí výslovná právní úprava. Právní úkon odporující zákonu lze považovat za absolutně neplatný jen tehdy, pokud se příčí základním zásadám pracovněprávních vztahů.

V souzené věci, kdy se zvažuje důvodnost odvolání proti usnesení o neschválení oddlužení a prohlášení konkursu, je dle odvolacího soudu spíše namístě vycházet z toho, že pracovní smlouva je dvoustranným právním úkonem uzavíraným mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem a že posuzování jeho platnosti soudem by se mělo odehrávat především v rovině sporů z pracovněprávních vztahů. Tedy je namístě jistá zdrženlivost při výkladu sjednaného tam, kde oba smluvní partneři pokládají takovýto svůj vztah za souladný s právem a respektováníhodný. Tím samozřejmě nemá být řečeno, že soudy v insolvenčním řízení by měly bez dalšího akceptovat jakoukoli dohodu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, například jednalo-li by se o zjevně účelový úkon ve svém důsledku poškozující věřitele, nicméně i v takovém případě by se v režimu nároků kladených na institut oddlužení spíše uplatnila kriteria a požadavky plynoucí přímo z insolvenčního zákona. Odvolací soud má především na mysli skutečnosti vedoucí k zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, což převedeno na souzenou věc v prvé řadě znamená, že dlužník by svým přístupem měl utvrdit soud i věřitele v tom, že koná poctivě (§ 395 odst. 1 písm. a/ IZ), a že po případném schválení oddlužení nadále plní povinnosti z toho plynoucí, tedy především usiluje (ku prospěchu svých věřitelů) o maximální příjem od společnosti, u níž má být zaměstnán a kterou vlastní .

Skutečnost, že je dlužník jednatelem, nezakládá jeho postavení jako podnikatele podle § 2 odst. 1 a 2 obchodního zákoníku. Protože jednatel ve smyslu § 20 odst. 1 občanského zákoníku jedná jménem podnikatele, nesplňuje jednatel sám o osobě podmínku, že podnikání musí být vykonáváno vlastním jménem a na vlastní odpovědnost podnikatele, a proto jednatel sám nepodniká, nýbrž je orgánem společnosti.

Vztah společníka a obchodní společnosti je určen pojmem obchodní podíl. Pojem podíl charakterizuje právní postavení společníků ve společnosti. Svou právní povahou je to jiná majetková hodnota ve smyslu § 118 odst. 1 občanského zákoníku. Samotný fakt, že právní subjekt (dlužník) vlastní podíl na obchodní společnosti, nezakládá postavení takového vlastníka jako podnikatele ve smyslu § 2 odst. 1 a 2 obchodního zákoníku.

Z výpisu z obchodního rejstříku přitom plyne, že v době uzavření pracovní smlouvy byl jednatelem OVGS, s.r.o. Peter Svýba, dlužník se stal jednatelem k 20.1.2013. Odvolací soud proto ve smyslu výše řečeného neshledává zásadních důvodů k pochybnostem ohledně platnosti pracovní smlouvy, přičemž s ohledem na celkovou výši nezajištěných závazků ve výši 2.663.950,-Kč a výši příjmu dlužníka (23.000,-Kč hrubého měsíčně, možný příjem z pronájmu nemovitosti ve výši 11.900,-Kč) lze předpokládat uspokojení nezajištěných věřitelů v míře překračující minimální hranici 30 %.

Odvolací soud tak uzavírá, že na dlužníka jako na podnikatele nahlížet v souzeném případě nelze.

Pokud jde o charakter dlužníkových závazků co závazků z podnikání, insolvenční soud v napadeném rozhodnutí zmínil pohledávky tří věřitelů, a dlužník nerozporoval, že tak tomu skutečně je u České správy sociálního zabezpečení (pohledávky ve výši 38.053,-Kč) a v dílčím rozsahu u pohledávky Československé obchodní banky, a.s. (pohledávka č. 1 ve výši 3.189,01 Kč). U druhého ze jmenovaných věřitelů je další z uplatněných nároků (ve výši 100.852,02 Kč) prezentován co dlužníkův závazek ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, což podnikatelskému charakteru nenasvědčuje. Stejně je tomu u pohledávek

Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR, když věřitel (z celkové výše 279.387,-Kč) jen pohledávku ve výši 88.735,-Kč označuje co nárok za dlužníkem-zaměstnavatelem. S ohledem na dobu ukončení výkonu živnostenské činnosti a poměr pohledávek pocházejících z podnikání dlužníka a pohledávek z nepodnikatelské činnosti lze dospět k závěru, že uvedené pohledávky z podnikání by neměly být překážkou pro řešení úpadku oddlužením.

Dle přesvědčení odvolacího soudu dosavadní průběh insolvenčního řízení nasvědčuje spíše tomu, že dlužník svým chováním projevuje úmysl následky nezvládnutí své ekonomické situace napravit, a že lze proto očekávat, že i pro věřitele může být oddlužení výhodnějším řešením jejich úpadku. Za této situace je odvolací soud toho názoru, že řešit úpadek dlužníka již nyní konkursem by mohlo odporovat zásadám insolvenčního řízení, jež musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů (§ 5 písm. a/ IZ). Veden těmito úvahami dospěl odvolací soud k závěru, že je namístě umožnit dlužníku (nevyjdou-li najevo nové okolnosti), aby v blízkém budoucnu svým zodpovědným a seriózním přístupem přesvědčil insolvenční soud a zejména své věřitele o tom, že jeho snaha dostát v maximální možné míře svým závazkům je míněna skutečně upřímně, poctivě a se vší vážností. Ostatně kdyby se v průběhu dalšího řízení ukázalo, že odvolací soud se v tomto svém úsudku zmýlil a že dlužník by nepřistupoval k oddlužení dostatečně svědomitě nebo poctivě anebo že po ztrátě zdroje svých příjmů (zejména z pronájmu nebo od zaměstnavatele) by jej nedokázal včas nahradit a splátkový kalendář by přestal být plněn, může kdykoliv za trvání splátkového kalendáře (v příštích 5 letech) dojít ke změně způsobu řešení jejich úpadku a úpadek by pak byl definitivně řešen konkursem.

Pro tuto chvíli však není řešení úpadku dlužníků konkursem namístě. Proto postupoval odvolací soud podle § 219a odst. 1 písm. a) a odst. 2 ve spojení s § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

V této souvislosti ovšem pokládá odvolací soud za vhodné připomenout ustálenou soudní praxi, jež dlužníka zásadně zbavuje výběru forem oddlužení, tedy že je především na věřitelích, aby rozhodli, zda dlužník splňující nároky na schválení oddlužení bude podroben režimu splátkového kalendáře, nebo zpeněžení veškerého majetku (viz k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.5.2013, sen.zn. 29 NSČR 35/2013).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Praze dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 5. srpna 2013

JUDr. František Kučera, v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Borodáčová