1 VSPH 943/2014-A-26
MSPH 60 INS 26171/2013 1 VSPH 943/2014-A-26

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a JUDr. Františka Kučery v insolvenčním řízení dlužníka Romana Svobody, bytem Českobrodská 219, Praha 9, o odvolání dlužníka proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 60 INS 26171/2013-A-21 ze dne 31. března 2014,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 60 INS 26171/2013-A-21 ze dne 31. března 2014 se zr u š u j e a věc se vr a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným usnesením Městský soud v Praze uložil Romanovi Svobodovi (dále jen dlužník), aby ve lhůtě deseti dnů od právní moci usnesení zaplatil na uvedený účet soudu zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč.

V odůvodnění usnesení soud prvního stupně uvedl, že dne 20.9.2013 byl doručen soudu insolvenční návrh, jímž se dlužník domáhal vydání rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení. Usnesením č.j. MSPH 60 INS 26171/2013-A-19 ze dne 7.3.2014 vyzval dlužníka k doplnění o přílohy, z nichž vyplývají závazky vůči věřitelům. Zároveň dlužníka poučil, že nebude-li insolvenční návrh požadovaným způsobem doplněn, insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne a současně insolvenční soud rozhodne o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem. Dlužník zatím návrh na povolení oddlužení nedoplnil. Dále soud prvního stupně v odůvodnění uvedl, že v insolvenčním řízení je nutné zajistit prostředky na odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce. Proto zálohu stanovil ve výši 50.000,-Kč, neboť je pravděpodobné, že soud oddlužení nepovolí a bude nucen úpadek dlužníka řešit konkursem-v tom případě by odměna správce dle vyhlášky č. 313/2007 Sb. v minimální výši 45.000,-Kč (bez DPH) představovala podstatnou část nákladů insolvenčního řízení.

Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal a požadoval, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Argumentoval zejména tím, že v současné době nemá dostatek finančních prostředku na úhradu zálohy na náklady insolvenčního řízení ve vyměřené výši. Soud nemusí mít obavu, že nebudou náklady insolvenčního řízení uhrazeny, neboť vlastní podíl v rozsahu tří čtvrtin na nemovitosti v Běchovicích, jejíž tržní cena je cca 4.000.000,-Kč. Z výtěžku z prodeje uvedeného vlastnického podílu bude množné uhradit veškeré závazky dlužníka.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům:

Podle § 108 odst. 1 insolvenčního zákona (ve znění účinném od 1.1.2014) může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Podle § 136 odst. 4 insolvenčního zákona (ve znění účinném od 1.1.2014) v rozhodnutí o úpadku rozhodne insolvenční soud také o žádosti dlužníka o prodloužení lhůty k předložení reorganizačního plánu (§ 316 odst. 5 a 6). V rozhodnutí o úpadku, s nímž je spojeno rozhodnutí o povolení oddlužení, uloží insolvenční soud dále dlužníku, aby platil zálohy na odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce.

Z citovaných ustanovení vyplývá, že lze-li bez zbytečného odkladu očekávat vydání rozhodnutí o úpadku, s nímž bude spojeno též rozhodnutí o povolení oddlužení, nelze dlužníkovi uložit povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení před vydáním takového rozhodnutí, ale až v takovém rozhodnutí samém, a to jen ve formě záloh.

Podle § 169 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) není-li stanoveno jinak, ve vyhotovení usnesení se uvede, který soud je vydal, jména a příjmení soudců a přísedících, označení účastníků, jejich zástupců a věci, výrok, odůvodnění, poučení o tom, zda je přípustný opravný prostředek nepočítaje v to žalobu na obnovu řízení a pro zmatečnost, a o lhůtě a místu k jeho podání, a den a místo vydání usnesení.

Podle odstavce druhého téhož ustanovení vyhotovení každého usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu na předběžné opatření, návrhu na zajištění důkazu, návrhu na zajištění předmětu důkazního prostředku ve věcech týkajících se práv z duševního vlastnictví nebo jinému návrhu, jemuž nikdo neodporoval, nebo usnesení, které se týká vedení řízení, anebo usnesení podle § 104a, nemusí obsahovat odůvodnění. Odůvodnění nemusí obsahovat rovněž usnesení, kterým bylo rozhodnuto nikoli ve věci samé, připouští-li to povaha této věci a je-li z obsahu spisu zřejmé, na základě jakých skutečností bylo rozhodnuto; v tomto případě se ve výroku usnesení uvedou zákonná ustanovení, jichž bylo použito, a důvod rozhodnutí.

Ačkoli je usnesení o uložení povinnosti hradit zálohu na náklady insolvenčního řízení rozhodnutím nemeritorním, nejde o usnesení, jímž by se upravovalo řízení, ani o usnesení vydávané v rámci dohlédací činnosti insolvenčního soudu dle § 11 insolvenčního zákona. Tímto usnesením soud ve smyslu § 10 písm. a) insolvenčního zákona rozhoduje o povinnosti insolvenčního navrhovatele zaplatit zálohu (ukládá mu platební povinnost a rozhoduje o její výši v mezích zákonného limitu), pokud jsou k tomu vzhledem k okolnostem věci splněny podmínky vymezené v § 108 odst. 1 insolvenčního zákona. Odtud plyne, že proti tomuto rozhodnutí je přípustné odvolání a že ovšem také-s ohledem na povahu věci-nelze dovodit, že jde o rozhodnutí, jež by nebylo nutno odůvodnit.

Nutno vyjít z toho, že povinnost k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení lze uložit insolvenčnímu navrhovateli (který není osobou uvedenou v poslední větě § 108 odst. 1 insolvenčního zákona, či v § 368 odst. 1 insolvenčního zákona), anebo solidárně všem navrhovatelům, jedině pokud v daném případě nelze předpokládat, že budoucí náklady insolvenčního řízení bude možno zcela uhradit z majetkové podstaty (tj. prostředky k jejich krytí nelze zajistit jinak než zálohou). Pro posouzení, zda je namístě zaplacení zálohy po navrhovateli požadovat a v jaké výši, je tudíž nutné vzít v úvahu skutkové a právní okolnosti dané věci, jež jsou podstatné především pro úsudek o tom, jaký způsob řešení dlužníkova úpadku či hrozícího úpadku lze očekávat, jaké náklady, k jejichž krytí záloha slouží, si tento způsob pravděpodobně vyžádá, a zda či do jaké míry lze předpokládat uspokojení těchto nákladů z majetkové podstaty. Je přitom zřejmé, že výše nákladů insolvenčního řízení se odvíjí nejen od samotné povahy konkrétního způsobu řešení dlužníkova úpadku (konkursu, reorganizace nebo zvolené formy oddlužení), ale i v rámci téhož způsobu řešení úpadku je navíc ještě ovlivněna specifickými poměry dané věci. To platí i pro hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce, které vždy patří mezi náklady insolvenčního řízení a jejichž výše je pro jednotlivé způsoby řešení úpadku upravena ve vyhlášce č. 313/2007 Sb. odlišně.

Z uvedených důvodů je namístě závěr, že rozhodnutí o povinnosti k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení dle § 108 insolvenčního zákona musí být odůvodněno, a to způsobem zákonem předepsaným (dle § 157 odst. 2 ve spojení s § 167 odst. 2 o.s.ř.) tak, aby z něj bylo patrné, z jakých konkrétních skutkových a právních závěrů soud při svém závěru o důvodech k zaplacení zálohy a o její potřebné výši vycházel, a na jakém podkladě tyto závěry učinil.

Těmto požadavkům však soud prvního stupně v napadeném usnesení zjevně nedostál. V odůvodnění, jež odvolací soud takřka celé citoval, neuvedl ničeho o rozsahu předpokládaných (prvotních) nákladů insolvenčního řízení a o rozsahu majetkové podstaty a rovnou dospěl k nezdůvodněnému závěru, že je třeba po dlužnici požadovat zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč. Zálohy lze užít (již v průběhu insolvenčního řízení) jen na placení těch výdajů (pohledávek za majetkovou podstatou), jež představují náklady insolvenčního řízení; k těm se ovšem soud nijak nevyslovil a patřičně nevysvětlil, na základě jakých konkrétních skutečností učinil nevyslovený závěr o nedostatečnosti majetku dlužníka (o výši jeho příjmů a hodnotě jeho majetku) co zdroje průběžného placení nákladů insolvenčního řízení.

Pokud jde o závěr soudu prvního stupně, o nějž opřel napadené usnesení, že pokud návrh na povolení oddlužení odmítne, bude úpadek dlužníka řešen konkursem , je takový závěr předčasný, vzhledem k tomu, že dosud o odmítnutí návrhu dlužníka na povolení oddlužení nebylo soudem prvního stupně rozhodnuto a nelze na základě tohoto závěru učinit žádné rozhodnutí o uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení.

Z uvedených důvodů odvolací soud napadené usnesení jako nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů podle § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. zrušil a věc dle § 221 odst. 1 písm. a) téhož zákona vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 4. srpna 2014

JUDr. Ing. Jaroslav Z e l e n k a , Ph.D., v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Kateřina Vaněčková