1 VSPH 919/2013-A-13
MSPH 76 INS 6650/2013 1 VSPH 919/2013-A-13

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a JUDr. Ivy Novotné v insolvenčním řízení dlužníka: Obuv Essi, s.r.o., identifikační číslo osoby 27182738, sídlem Praha 4, Na Pankráci 553/55, zastoupeného JUDr. Janem Röslerem, advokátem se sídlem Praha 5, Malátova 17, zahájeném k insolvenčnímu návrhu insolvenčních věřitelů: a) Martin Savčenko, nar. 31. srpna 1981, bytem Nová Ves 6, Lešany, a b) Jill Cowan, nar. 28. října 1976, bytem Praha 3, Bořivojova 2420/19, o odvolání dlužníka proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 76 INS 6650/2013-A-8 ze dne 7. května 2013,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 76 INS 6650/2013-A-8 ze dne 7. května 2013 se mění jen tak, že se dlužníkovi ukládá povinnost uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 25.000,-Kč ve lhůtě 15 dnů ode dne právní moci usnesení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze nadepsaným usnesením uložil dlužníkovi povinnost uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 25.000,-Kč ve lhůtě 5 dnů ode dne právní moci usnesení.

V odůvodnění usnesení soud zejména vyložil § 108 IZ a účel zálohy s tím, že se dlužník k insolvenčnímu návrhu věřitelů-bývalých zaměstnanců připojil, dlužník má majetek v hodnotě asi 8.000,-Kč a pohledávky ve výši 285.977,65 Kč.

Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal a namítal, že nemá okamžitě zpeněžitelný majetek, proto se k podanému insolvenčnímu návrhu připojil a proto navrhoval, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 IZ), přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl přitom k následujícím zjištěním a závěrům:

Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 až 3 IZ, podle kterého insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků, umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů a odměny insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Zálohu na náklady insolvenčního řízení soud nepožaduje po insolvenčním navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka (§ 108 odst. 1 věta druhá IZ).

Podle § 144 odst. 1 IZ insolvenční soud zamítne insolvenční návrh pro nedostatek majetku, jestliže: a) dlužník je obchodní společností nebo družstvem a byl zrušen rozhodnutím soudu, b) jménem dlužníka podal návrh likvidátor, který byl jmenován soudem ze seznamu insolvenčních správců a který v insolvenčním návrhu o vydání takového rozhodnutí požádá, c) likvidátor dlužníka předloží insolvenčnímu soudu zprávu o tom, že prověřil možnost uplatnit v insolvenčním řízení neplatnost nebo neúčinnost právních úkonů dlužníka, d) ze seznamu majetku dlužníka a šetření insolvenčního soudu vyplývá, že majetek dlužníka nebude postačovat k úhradě nákladů insolvenčního řízení, a e) věřitelé dlužníka byli vyhláškou vyzváni ke sdělení údajů o majetku dlužníka a údajů o právních úkonech dlužníka, u kterých by bylo možno uplatnit neplatnost nebo neúčinnost, a žádný majetek ani úkony dlužníka nebyly zjištěny.

Usnesení o zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku je podkladem pro výmaz dlužníka z obchodního rejstříku, nejde-li o právnickou osobu zřízenou zákonem (odst. 2 IZ).

Odvolací soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny podmínky pro zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku podle § 144 IZ, neboť pro tento případ insolvenční soud zálohu neukládá. V případech, kdy tomu tak je, insolvenční soud k zaplacení zálohy vyzývat nebude (k tomu viz např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSCB 28 INS 2072/2008, 1 VSPH 254/2008-A ze dne 21.11.2008). Naopak, nebude-li možný postup dle § 144 IZ, výzva k zaplacení zálohy je při splnění podmínek obsažených v § 108 IZ namístě. Jinými slovy, insolvenční soud nemusí požadovat složení zálohy na náklady insolvenčního řízení za situace, kdy dosavadní výsledky řízení nasvědčují tomu, že mohou být splněny podmínky § 144 IZ, a současně nelze předpokládat, že dlužník disponuje finančními prostředky potřebnými na úhradu zálohy, a podáním insolvenčního návrhu plní povinnost vyplývající pro něj z § 98 odst. 2 IZ a z § 72 odst. 2 obchodního zákoníku.

Účelem insolvenčního zákona a insolvenčního řízení není vytváření podmínek pro zánik nefunkčních obchodních společností, ale řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka některým ze zákonem stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů. Z hlediska takto vymezeného účelu insolvenčního řízení není zásadně dán důvod pro přenesení povinnosti hradit zálohu z insolvenčního navrhovatele na stát. Jestliže dlužník nesplnil svou povinnost plynoucí z § 98 IZ

(před 1. lednem 2008 z § 3 ZKV) podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku, nemá na rozhodnutí o povinnosti zaplatit zálohu zásadního vlivu okolnost, že dlužník v době zahájení insolvenčního řízení již potřebnými prostředky nedisponuje a nemá žádný majetek, z jehož prodeje by zálohu mohl uhradit (blíže k tomu viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15.7.2009, sp.zn. KSUL 45 INS 3601/2009, 1 VSPH 364/2009-A).

Z obsahu spisu plyne, že dne 11.3.2013 byl soudu doručen insolvenční návrh navrhovatelů-věřitelů, kteří jsou bývalými zaměstnanci dlužníka a kteří měli pohledávky ze mzdových nároků. Dlužník se v rámci vyjádření k návrhu podáním doručeným soudu dne 24.4.2013 k insolvenčnímu návrhu připojil s tím, že má závazky ve výši asi 6,8 mil. Kč, majetek v hodnotě asi 8.000,-Kč (technické zhodnocení cizí nemovitosti) a pohledávky ve výši 285.977,65 Kč.

Z výše uvedeného plyne, že podmínky § 144 odst. 1 IZ nebyly splněny, když především dlužník nebyl zrušen rozhodnutím soudu a nebyl mu ustanoven likvidátor ze seznamu insolvenčních správců.

S ohledem na předpokládané řešení úpadku dlužníka konkursem je třeba vycházet z toho, že náklady insolvenčního řízení tvoří mimo jiné vždy i hotové výdaje a odměna insolvenčního správce, která-jestliže bylo dosaženo relevantního výtěžku dle § 1 vyhlášky č. 313/2007 Sb.-dosahuje nejméně 45.000,-Kč.

Dlužno též dodat, že dlužník podnikatel je podle § 98 IZ povinen podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku ve formě platební neschopnosti, do 20. července 2009 tak byl povinen učinit i v případě předlužení (obdobnou povinnost zakotvoval i zákon o konkursu a vyrovnání v § 3). Z obsahu příloh lze dovodit, že splatnost některých závazků dlužníka nastala minimálně již v roce 2004, z čehož lze usuzovat, že povinnost podat insolvenční návrh nesplnil dlužník bezodkladně poté, co se stal jeho úpadek zjevným, a kdy ovšem ještě disponoval finančními prostředky, jež by k zajištění úhrady nákladů insolvenčního řízení postačovaly. Pokud dlužník prostředky použil k jinému účelu a v důsledku toho nyní není schopen požadovanou zálohu na náklady tohoto řízení zaplatit, je nutno přičíst tuto okolnost jedině k jeho tíži.

S přihlédnutím k nemožnosti uložit povinnost zaplatit zálohu insolvenčním navrhovatelům-bývalým zaměstnancům dlužníka, k neexistenci zpeněžitelného majetku dlužníka, souhrnné výši závazků je odvolací soud toho názoru, že soud prvního stupně nepochybil, když mu povinnost uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení uložil, a to včetně její výše.

Pro úplnost odvolací soud uvádí, že záloha na náklady insolvenčního řízení podle § 108 IZ není soudním poplatkem, proto ustanovení o soudním poplatku obsažená v o.s.ř. ani zákon o soudních poplatcích nelze na tuto zálohu ani přiměřeně použít. To platí jak pro postup soudu při ukládání povinnosti zálohu zaplatit, tak pro případ požadavku na osvobození od placení zálohy. Ustanovení § 138 o.s.ř. o osvobození od povinnosti hradit soudní poplatek se vzhledem ke specialitě IZ (§ 7) neužije ani přiměřeně.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora odvolací soud odvoláním napadené usnesení podle § 220 odst. 1 ve spojení s § 167 odst. 2 o.s.ř. změnil jen tak, že prodloužil lhůtu ke splnění uložené povinnosti.

Pouče ní: Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 3. července 2013

JUDr. František K u č e r a , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová