1 VSPH 918/2013-A-45
MSPH 96 INS 10286/2012 1 VSPH 918/2013-A-45

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a Mgr. Luboše Dörfla v insolvenčním řízení dlužníka: Ing. Igor Jagodnik, nar. 6. června 1957, bytem Praha 4, Terasovitá 956, za účasti státního zastupitelství, o odvolání dlužníka proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 96 INS 10286/2012-A-33 ze dne 18. dubna 2013,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 96 INS 10286/2012-A-33 ze dne 18. dubna 2013 se v bodech II. a III. výroku potvrzuje.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze nadepsaným usnesením v bodě I. výroku zjistil úpadek dlužníka, v bodě II. výroku zamítl návrh na povolení oddlužení, v bodě III. výroku prohlásil na majetek dlužníka konkurs, v bodě IV. výroku insolvenčním správcem ustanovil GERENTEA, v.o.s., v bodě V. výroku rozhodl, že účinky rozhodnutí o úpadku a prohlášení konkursu nastávají dne 18.4.2013, v bodech VI. a VII. výroku vyzval věřitele k přihlašování pohledávek a ke sdělení práv váznoucích na majetku dlužníka, v bodě VI. výroku vyzval dlužníky dlužníka k plnění k rukám insolvenčního správce, na 20.6.2013 nařídil konání přezkumného jednání a schůze věřitelů (body VIII. a IX. výroku), dlužníkovi uložil povinnost odevzdat seznamy majetku a závazků (bod X. výroku), správci uložil povinnost předložit soudu seznam přihlášených pohledávek a aby předložil zprávu o hospodářské situaci dlužníka (body XI. a XIII. výroku) a rozhodl, že insolvenční rozhodnutí budou zveřejňována v insolvenčním rejstříku (bod XII. výroku).

K odvoláním napadeným výrokům II. a III. usnesení insolvenční soud zejména uvedl, že pokládal z dále uvedených důvodů za nepoctivý a povolení oddlužení bránící jednotný postup dlužníka a jeho manželky Vesny Jelinkové, jejíž zjištěný úpadek byl rovněž řešen konkursem v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp.zn. MSPH 96 INS 10287/2012.

Insolvenční soud vysvětlil, že dlužník s manželkou v roce 1995 založili společnost s ručením omezeným Jelinek-Jagodnik (nyní Betta Plus Praha, s.r.o.). Od počátku byli jednateli, jako společníci byli zapsáni v roce 1998 poté, co splatili základní kapitál. Obrat této společnosti s ručením omezeným měl být 128.000.000,-Kč v roce 2007, 114.000.000,-Kč v roce 2008, 102.000.000,-Kč v roce 2009 a cca 30.000.000,-Kč v roce 2010. Dne 25. května 2010 byly obchodní podíly dlužníka a jeho manželky převedeny na Vietnamce Nguyena Vy Duc. Na uvedenou společnost byl dne 27. dubna 2011 podán insolvenční návrh, usnesením ze dne 13. ledna 2012 č.j. MSPH 96 INS 7061/2011-A-31 byl zjištěn její úpadek a na její majetek prohlášen konkurs.

V roce 2009 byla založena společnost s ručením omezeným Van Tillburg (dále též Van Tillburg). Zakladatelem byl dlužník, poté byl obchodní podíl převeden na jeho syna

(8. března 2010), následně na jeho dceru (30. prosince 2010), která byla společníkem i ke dni vyhotovení napadeného rozhodnutí. S podílem přecházelo i jednatelské oprávnění.

Od roku 2002 do roku 2009 si dlužník s manželkou půjčovali peněžní prostředky od pana Petričeviče. V roce 2007 dlužník s manželkou čerpali spotřebitelský úvěr od věřitele ČSOB, a.s. (dále též ČSOB). V témže roce od téhož věřitele čerpala úvěr ve výši 5.000.000,-Kč také společnost s ručením omezeným Jelinek-Jagodnik. Úvěr měl být zajištěn ručitelským prohlášením dlužníka a jeho manželky jako fyzických osob. Pravost podpisu na ručitelských prohlášeních byla předmětem sporu vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp.zn. 25 C 217/2010, kde znalecký posudek soudem jmenovaným znalcem potvrdil pravost podpisu dlužníka, pravost podpisu jeho manželky potvrzena nebyla. V onom nalézacím řízení bylo nepravomocně rozhodnuto o povinnosti všech žalovaných (Betta Plus Praha, s.r.o., dlužníka i jeho manželky) zaplatit věřiteli žalovanou částku.

Když byl v roce 2010 podíl dlužníka a jeho manželky ve společnosti s ručením omezeným Jelinek-Jagodnik převeden na třetí osobu, stalo se tak s tím, že společnost má prostředky v oběhu, avšak nemá hotovost k úhradě závazku vůči ČSOB. V době převodu měla mít společnost majetek ve výši více než 9.000.000,-Kč (hotovost + dýha v Mníšku pod Brdy). Dlužník již neměl prostředky k úhradě závazků vůči panu Petričevičovi a za účelem jeho vyplacení si vzal půjčku od paní Dagmar Teufel. Finanční situace ho donutila prodat byt, avšak ani poté neměl prostředky k úhradě všech závazků. Dne 15. září 2010 si půjčil částku 65.000,-Kč od pana Lazarovského. Dne 26. dubna 2012 dlužník podal insolvenční návrh.

Pan Petričevič (v průběhu let 2002 až 2009) dotoval jak domácnost dlužníků, tak chod společnosti s ručením omezeným Jelinek-Jagodnik. V roce 2004 dlužníci obdrželi půjčku od paní Dagmar Teufel (9.500.000,-Kč). V roce 2007 čerpali spotřebitelský úvěr a jako ručitelé (přinejmenším dlužník) zajistili úvěr právnické osoby, kterou vlastnili a za kterou jednali. V roce 2010 zřídili zástavní právo k nemovitosti a tuto následně prodali (tedy v okamžiku, kdy měli minimálně tři věřitele, čtvrtým se stal správce daně) a z tohoto prodeje uspokojili toliko zástavního věřitele. Je tedy možné, že oba dlužníci byli v úpadku již v roce 2010.

Insolvenční soud poukázal na to, že v okamžiku, kdy dlužníci vlastnili prosperující společnost (vycházel z dlužníkova tvrzení, protože účetnictví Jelinek-Jagodnik spol. s r.o. není k dispozici), uzavírali další smlouvy o půjčkách. Vyjádřil zároveň pochybnost, zda v okamžiku, kdy náklady dlužníků zčásti hradí třetí osoby (pan Petričevič, paní Teufel), lze jako pečlivou a poctivou hodnotit skutečnost, že tito uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru za účelem rekonstrukce bytu.

Pokud je zřejmé, že dlužníci se zadlužovali dalšími půjčkami, jež přesáhly jejich platební možnosti, nikoli ve snaze umořit jimi předchozí dluhy, ale čerpat další finanční prostředky v zásadě jen pro svoji spotřebu (rekonstrukce bytu), bylo lze dle insolvenčního soudu uzavřít, že se dlužníci k řešení své majetkové situace nestavěli poctivým způsobem, a právo na dobrodiní oddlužení jim přiznat nelze.

K úvěrové smlouvě insolvenční soud uvedl, že tato je zajištěna ručením dlužníka (ve znaleckém posudku je potvrzena pravost podpisu dlužníka), tedy že dlužníkův podpis na ručitelském prohlášení je pravý a že dlužník se jako ručitel zavázal k úhradě závazků společnosti s ručením omezeným Betta Plus Praha (dříve Jelinek-Jagodnik, s.r.o.) v případě, že tato společnost nebude schopna svůj závazek splnit řádně a včas.

Soud se dále zabýval otázkou, zda se dlužník takto mohl osobně účastnit podnikání jiného podnikajícího dlužníka, zde společnosti, ve které byl dlužník jednatelem i společníkem, a shledal, že tento závazek má podnikatelský charakter. Tento závazek (v případě, že bude insolvenčním správcem uznán, resp. že bude určena jeho oprávněnost) přitom představuje hlavní podíl na celkových závazcích.

Insolvenční soud poukázal dále na to, že v případě zjištění nároku ČSOB by hlavní část závazků dlužníka byla uhrazena třetí osobou (darem od dlužníkova bratra Slavko Jagodnika ve výši 1.998.000,-Kč). Dlužník i jeho manželka by tak (v případě schválení společného oddlužení) v uhrazování svých závazků pokračovali obdobným způsobem jako od roku 2002 (opakované půjčky od pana Petričeviče, půjčka od paní Dagmar Teufel). Zákon sice nezakazuje, aby byly příjmy dlužníků navyšovány prostřednictvím darů od třetích osob, avšak v daném případě a s ohledem na výši a okolnosti vzniku a trvání závazkových vztahů dlužníků není možné jejich závazky uspokojovat tak, jak navrhují; vše s ohledem na účel a podmínky povolení oddlužení.

Insolvenční soud vzal dále v potaz, že od počátku pracovních poměrů dlužníka a jeho manželky u Van Tillburg činila jejich hrubá mzda 8.000,-Kč měsíčně a od 1. března 2012, tedy jeden měsíc před podáním insolvenčního návrhu, se tato zvýšila na 29.100,-Kč u dlužníka a 26.200,-Kč u jeho manželky. Tato společnost byla založena dlužníkem, poté byl obchodní podíl převeden na jeho syna, poté na jeho dceru. Pracovní smlouvu dlužníka podepisoval za obě strany dlužník. Soud tak došel k závěru, že dlužník sobě i své manželce záměrně zvýšil příjem takovým způsobem, aby po podání insolvenčního návrhu dosáhli na 30% hranici stanovenou zákonem pro povolení oddlužení.

Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal do bodů II. a III. výroku. Namítal, že půjčky získal během osmi let, za účelem jejich úhrady prodal byt, že úvěr na rekonstrukci bytu byl čerpán v době, kdy Jelinek-Jagodnik, s.r.o. měl obrat přes 100 mil. Kč, že o osobním ručení nevěděl a při podpisu listin u věřitele ČSOB, a.s. si toho nevšiml a že proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 sp.zn. 25 C 217/2010 se odvolal.

Dlužník připustil, že převážná část dlužné částky bude uhrazena darem od bratra, avšak zákon to nezakazuje. Popřel, že by mzda dlužníka byla stanovena za účelem dosažení hranice 30% uspokojení pohledávek za účelem povolení oddlužení a že k navýšení příjmu dlužníka došlo z důvodu zlepšení hospodářských výsledků zaměstnavatele. Dlužník si byl od počátku vědom nedostatečnosti příjmu, proto dříve návrh nepodal. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 29 NSČR 32/2011-B-37 ze dne 28.3.2012, dodal, že ve svém návrhu sporný ručitelský závazek neopomenul, z čehož dovozoval neexistenci svého nepoctivého záměru. Proto navrhoval, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

Městské státní zastupitelství v Praze navrhlo, aby odvolací soud usnesení soudu insolvenčního v napadeném rozsahu jako věcně správné potvrdil.

Vrchní soud v Praze přezkoumal rozhodnutí v napadeném rozsahu i řízení jemu předcházející a dospěl k těmto závěrům:

Protože podle § 389 odst. 1 IZ může řešení úpadku oddlužením navrhnout jen dlužník, který není podnikatelem ani nemá závazků z podnikání (v podrobnostech lze odkázat na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.4.2009, sen.zn. 29 NSČR 3/2009, jež bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 79/2010), zabýval se odvolací soud nejprve povahou dlužníkova závazku vůči ČSOB z titulu ručení, a uzavřel, že se o závazek z dlužníkova podnikání nejedná. Při posuzování charakteru této pohledávky ČSOB vycházel z ustálené soudní praxe, přičemž v obdobné situaci Nejvyšší soud v usnesení ze dne 23.2.2011, sen.zn. 29 NSČR 9/2009 (publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 112/2011) dovodil, že podmínka, že dlužník nemá dluhy z podnikání, je pro účely posouzení, zda návrh na povolení oddlužení podala k tomu oprávněná osoba, splněna i tehdy, jestliže návrh na povolení oddlužení podal dlužník, který svým majetkem pouze zajistil jako směnečný rukojmí dluh jiné osoby z jejího podnikání. Obdobně Vrchní soud v Olomouci má za to, že dlužník, který nebyl a není podnikatelem, se nestane podnikatelem ve smyslu ustanovení § 389 IZ tím, že podle ustanovení § 533 ObčZ přistoupí k závazku, který vzešel z podnikání jiného subjektu, neboť tímto přistoupením neprojevuje vůli osobně se účastnit na podnikání, pouze se jako nový dlužník zavazuje, že dluh věřiteli zaplatí společně a nerozdílně s původním dlužníkem (viz usnesení ze dne 19.12.2012, č.j. 1 VSOL 920/2012-B-38). Existence takovéto pohledávky ČSOB vůči dlužníku by jej tedy nestavěla do pozice podnikatele, jemuž je institut oddlužení zapovězen.

Pokud odvolací soud přesto dovodil, že je napadené usnesení ve výroku pod body II. a III., jimiž byl zamítnut návrh na povolení oddlužení a prohlášen konkurs na dlužníkův majetek, věcně správné, je tomu tak z toho důvodu, že se ztotožňuje s náhledem insolvenčního soudu, který pokládal dlužníkovo jednání předcházející insolvenčnímu návrhu za nepoctivé ve smyslu § 395 odst. 1 písm. a) IZ.

Podle § 395 odst. 1 IZ insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, a) že je jím sledován nepoctivý záměr, nebo b) že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí. Podle odstavce 3 téhož ustanovení lze na nepoctivý záměr sledovaný návrhem na povolení oddlužení usuzovat zejména tehdy, jestliže ohledně dlužníka, jeho zákonného zástupce, jeho statutárního orgánu nebo člena jeho kolektivního statutárního orgánu a) v posledních 5 letech probíhalo insolvenční řízení nebo jiné řízení řešící úpadek takové osoby, a to v závislosti na výsledku takového řízení, nebo b) podle výpisu z rejstříku trestů v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení proběhlo trestní řízení, které skončilo pravomocným odsouzením pro trestný čin majetkové nebo hospodářské povahy.

Ustanovení § 395 odst. 1 písm. a) IZ patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Vedle okolností příkladmo vypočtených (jako ty, z nichž lze usuzovat na dlužníkův nepoctivý záměr při podání návrhu na povolení oddlužení) v ustanovení § 395 odst. 3 IZ, s nimiž je soud povinen se vypořádat (vyjdou-li v insolvenčním řízení najevo) vždy, tak bude závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, závislý vždy na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení (blíže k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.7.2011, sen.zn. 29 NSČR 14/2009, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 14/2012).

Insolvenční soud má při zkoumání zákonné podmínky poctivého záměru vždy nejen právo, ale i povinnost úvahy a posouzení všech významných okolností.

Odvolací soud je přesvědčen o tom, že dobrodiní institutu oddlužení náleží především čestnému a poctivému dlužníkovi, tedy dlužníkovi, který projevuje zřetelně patrnou snahu dostát svým splatným závazkům tak, aby žádný z jeho věřitelů nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo jejich rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení (srov. § 5 písm. a/ IZ). Pokud dlužník takový úmysl nesleduje, nelze oddlužení povolit ani schválit. Jinými slovy řečeno, i kdyby dlužník jinak splňoval minimální kvantitativní kritéria oddlužení (§ 395 odst. 1 písm. b/ IZ), nemá na oddlužení automaticky nárok, lze-li s přihlédnutím ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že jím dlužník sleduje nepoctivý záměr.

Požadavek dlužníkova poctivého záměru a požadavek minimální třicetiprocentní míry uspokojení pohledávek jeho nezajištěných věřitelů pojatých do oddlužení (§ 395 odst. 1 písm. a/ a b/ IZ) představují esenciální podmínky přípustnosti oddlužení, které jsou (při řádném a včasném splnění všech dlužníkových povinností podle schváleného způsobu oddlužení) předpokladem naplnění účelu oddlužení-osvobození dlužníka od placení zbytku jeho dluhů dle § 414 a násl. IZ.

Odvolací soud bere v potaz, že není insolvenčním zákonem zakázáno, aby k úhradě zjištěných závazků v rámci oddlužení přispěl svým darem někdo jiný, tedy zásadně lze akceptovat, aby i třetí osoba, pokud se k tomu dobrovolně zaváže, fakticky nesla břemeno oddlužení vedle dlužníka, proto pokud dlužníkův bratr přislíbil dar přibližně ve výši dvou milionů korun, není to nic proti principu oddlužení, byť by to měl být samozřejmě především dlužník, který by se měl snažit vlastní aktivitou napravit svoji dluhovou situaci. Rovněž tak nespatřuje odvolací soud za oddlužení se protivící skutečnost, že dlužníka v současné době zaměstnává společnost jeho dcery a že mzda dlužníka byla během posledních let několikanásobně zvýšena krátce před podáním insolvenčního návrhu. Lze sice spekulovat o důvodu zvýšení mzdy dlužníka o několik násobků původní mzdy ve výši asi 8.000,-Kč, nicméně toto samo o sobě pro závěr o absenci poctivého záměru nepostačuje.

Pro výsledek odvolacího řízení je ovšem podstatné, že v zásadě shodně se soudem prvního stupně je též odvolací soud přesvědčen o tom, že dlužník v roce 2010 jednal nekale a ke škodě některých svých věřitelů, když se zbavoval svého majetku, ač měl povědomost o svém závazku vůči ČSOB na základě ručitelského prohlášení.

Odvolací soud totiž (ve shodě se soudem insolvenčním i Obvodním soudem pro Prahu 4) má za to, že dlužník listinu ze dne 11. května 2007 vskutku podepsal, jak vyplývá ze znaleckého posudku provedeného v řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp.zn. 25 C 217/2010. Insolvenční soud důvodně vycházel ze závěrů znalkyně Mgr. Jiřiny Strakové, jejichž správnost ostatně dlužník sám opakovaně připouštěl, když ve svém vyjádření z 22. října 2012 (A-18) uvedl, že z provedeného důkazu písmoznaleckým posudkem vyplývá, že podpis dlužníka na předmětném ručitelském prohlášení je jeho pravým podpisem , popř. při podávání vysvětlení před Policií České republiky dne 26. ledna 2012 ke smlouvě o úvěru a prohlášení ručitele sdělil, že si nepamatuje, že by ho podepsal, ale je to možné (viz Úřední záznam o podaném vysvětlení Obvodního ředitelství policie Praha IV, služba kriminální policie a vyšetřování, 1. oddělení hospodářské kriminality, č.j. ORIV-11812-41/TČ-2011-001491, z něhož vycházel též insolvenční soud). Ostatně i v odvolání ze dne 3. května 2013 (A-37) dlužník napsal, že je však bohužel pravdou, že dlužník s největší pravděpodobností podepsal veškeré věřitelem předložené dokumenty, aniž by zaznamenal, že podepisuje i osobní ručitelský závazek .

Podle odvolacího soudu si tedy dlužník při řádné pečlivosti, již lze důvodně předpokládat u člověka vedoucího společnost s obratem v desítkách milionů korun (míněno zde především to, že nepodepisuje listiny, s jejichž obsahem se předtím neseznámil), tohoto svého závazku musel být vědom a že při absenci důkazů jeho tvrzení dokládajících neobstojí jeho výmluvy o tom, že o tomto nároku ČSOB se dozvěděl až v souvislosti se zahájením zmiňovaného nalézacího řízení před Obvodním soudem pro Prahu 4. Dlužníkovo vysvětlení, že ručitelské prohlášení podepsal bezděky, popř. že mu je snad věřitel ČSOB podstrčil, tak vyznívá za zjištěného skutkového stavu věci nepřesvědčivě a nepodloženě.

Úkony směřujícími ke zmenšení dlužníkova majetku přitom odvolací soud míní převody obchodních podílů ve společnosti s ručením omezeným Jelinek-Jagodnik na Nguyena Vy Duc v květnu 2010, ve společnosti s ručením omezeným Van Tillburg na dlužníkova syna Borise Jagodnika v březnu 2010, zřízení zástavního práva k bytu ve společném vlastnictví dlužníka a jeho manželky ve prospěch Dagmar Teufel k zajištění její pohledávky a následný převod vlastnického práva k tomuto bytu na společnost s ručením omezeným TORALIUM za cenu 8.000.000,-Kč, jež byla uhrazena převzetím dlužníkova závazku (a jeho manželky) vůči Dagmar Teufel. Tyto dlužníkovy úkony, vedle účelového zapírání podpisu na ručitelském prohlášení, vykazují dle odvolacího soudu znaky chování nemravného, neboť se jimi zcela jistě snížila míra uspokojení nároků věřitelů jiných (především ČSOB), zatímco věřitelé jiní (především Dagmar Teufel) byli zvýhodněni.

Argumentuje-li dlužník v odvolání tím, že o vyřešení své situace přemýšlel již dlouho před podáním insolvenčního návrhu, tedy dlouho před dubnem 2012, tak k tomu se sluší uvést, že pokud takovéto jeho úvahy vyústily v jednání popsané v předchozím odstavci (včetně soudem zmíněného zadlužování dalšími půjčkami, jež neměly sloužit a nesloužily k úhradě předchozích závazků), vůbec to nesvědčí o jeho čestném a poctivém přístupu k plnění svých závazkových povinností. Insolvenční zákon (viz § 5 IZ) stojí mimo jiné na zásadě rovného a spravedlivého vypořádání se dlužníka s věřiteli, což zapovídá některé z nich preferovat jiným než zákonem dovoleným způsobem. Zjednodušeně pro potřeby tohoto řízení lze říci, že nezajištění věřitelé se uspokojují ve stejném poměru bez ohledu na datum vzniku či splatnosti zjištěné pohledávky, a právě tomu konání dlužníka v roce 2010 odporovalo. Zatímco nárok ČSOB z dlužníkova ručení by byl v insolvenčním řízení uspokojován zásadně stejně jako nároky jiných věřitelů, dlužník popsaným způsobem nejprve postavení jednoho z věřitelů (Dagmar Teufel) vylepšil tím, že souhlasil se zajištěním jeho pohledávky, a pak se tohoto majetku zbavil tak, že toliko tento věřitel z prodeje profitoval (tím, že kupující převzal právě jen tento jeden dlužníkův závazek). Pokud se týká výtěžku zpeněžení podílů v obou společnostech s ručením omezeným, i zde dlužník věřitele ČSOB pominul (jeho pohledávku z ručení) a hradil snad jen závazky jiné. Následným zahájením insolvenčního řízení pak věřitele ČSOB vlastně dostal do situace, kdy zdrojem k alespoň částečnému zapravení jeho nároku by měl být toliko dar od dlužníkova bratra Slavko Jagodnika (podmíněný ovšem tím, že dlužníkův úpadek bude řešen oddlužením) a dlužníkova mzda od organizace (majetkového podílu na ní se dlužník včas zbavil).

Pro úplnost je potřebné v této souvislosti poukázat na to, že následek popsaného dlužníkova jednání spočívá zároveň i v tom, že věřitelé (pokud by došlo k povolení a následnému schválení oddlužení) by byli zbaveni zákonem dané možnosti (viz § 402 IZ) rozhodnout o tom, který ze způsobů oddlužení (splátkový kalendář, nebo zpeněžení majetkové podstaty) upřednostní. V případě dlužníka bez majetku totiž zásadně jiné oddlužení než splátkovým kalendářem z povahy věci nemůže přicházet v úvahu.

Závěr o nečestném jednání dlužníka je potvrzován i okolnostmi vyšlými najevo v insolvenčním řízení Městského soudu v Praze sp.zn. MSPH 96 INS 7061/2011 v insolvenční věci dlužníka Betta Plus Praha, s.r.o. (dříve Jelinek-Jagodnik, s.r.o.), IČO 63989298, jehož úpadek byl zjištěn pravomocným usnesením ze dne 13. ledna 2012 (A-31) a zároveň byl na jeho majetek prohlášen konkurs, a které byly ovšem známy insolvenčnímu soudu v této věci, jenž při svém rozhodování též vycházel. Ze sdělení insolvenčního správce dlužníka Betta Plus Praha, s.r.o. plyne, že mu nebylo předáno účetnictví dlužníka, jenž od roku 2010 do rozhodnutí o úpadku nepodával daňová přiznání, přičemž lze předpokládat, že dlužník Betta Plus Praha, s.r.o. již od konce roku 2010 aktivně nepodnikal, neboť jeho současný jednatel Nguyen Vy Duc měl povolen pobyt za účelem podnikání na území České republiky pouze do 31. srpna 2010 a dle sdělení Policie není v České republice hlášen k pobytu. Nesvědčí tedy o dlužníkově poctivém a zodpovědném přístupu k věřitelům a ke společnosti s ručením omezeným Betta Plus Praha, pokud ten v první polovině roku 2010 prodal svůj obchodní podíl cizinci, jehož dle svých slov nikdy neviděl a jemuž v srpnu téhož roku končil pobyt na území České republiky.

Veden těmito úvahami dospěl odvolací soud k názoru, že závěr soudu I. stupně o nepoctivém záměru dlužníka učiněný s přihlédnutím ke všem rozhodným skutečnostem je naprosto správný a že dlužník v odvolání neuvedl ničeho, co by bylo způsobilé ho zvrátit. Ve světle již řečeného pak pro zaujetí stanoviska opačného neshledává odvolací soud dostatečně závažnou ani dlužníkovu odvolací argumentaci spočívající v poukazu na to, že dlužník v insolvenčním návrhu jako svého věřitele označil ČSOB i v rozsahu jeho pohledávky z titulu ručení, byť tuto neuznává. Je tomu tak proto, že dlužník je povinen takto postupovat (v podrobnostech viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.4.2013 sen.zn. 29 NSČR 45/2010) a respektování formálních požadavků kladených na náležitosti návrhu a jeho příloh, jež plynou z § 391 a 392 IZ, samo o sobě následky dřívějšího problematického dlužníkova jednání nikterak nenapravuje. Proto postupoval podle § 219 o.s.ř. a usnesení v napadených bodech II. a III. výroku potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 11. září 2013

JUDr. František K u č e r a , v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Borodáčová