1 VSPH 907/2013-A-14
MSPH 77 INS 923/2013 1 VSPH 907/2013-A-14

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a Mgr. Luboše Dörfla v insolvenční věci dlužníka VAN VLIET TRUCKS TRADE, s.r.o. se sídlem Plzeňská 1270, Praha 5-Košíře, IČO 28361482, zahájené na návrh věřitele Sberbank CZ, a.s. se sídlem Na Pankráci 1724/129, Praha 4-Nusle, IČO 25083325, zast. Mgr. Alešem Vymazalem, advokátem se sídlem Dřevařská 855/12, Brno, o odvolání věřitele proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 77 INS 923/2013-A-7 ze dne 8. dubna 2013,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 77 INS 923/2013-A-7 ze dne 8. dubna 2013 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze nadepsaným usnesením v bodě I. výroku zamítl insolvenční návrh věřitele uvedeného v záhlaví (dále též navrhovatel), rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku) a rozhodl, že navrhovateli se ukládá zaplatit soudní poplatek ve výši 2.000,-Kč (bod III. výroku).

V odůvodnění usnesení soud uvedl, že navrhovatel se domáhal vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka a prohlášení konkursu na jeho majetek s tím, že má za dlužníkem splatnou peněžitou pohledávku z titulu úvěrové smlouvy KA 0804193 ze dne 27.5.2008 v celkové výši 74.862.712,92 Kč splatnou od 13.8.2009. Navrhovatel jako další věřitele dlužníka označil Finanční úřad v Kladně a Mgr. Romana Chaloupku, soudního exekutora v Mělníku. Na základě listin předložených navrhovatelem a z vyjádření dalšího věřitele dlužníka, Finančního úřadu v Kladně, měl soud I. stupně za osvědčené, že navrhovatel a nejméně jeden další věřitel mají vůči dlužníku peněžitou pohledávku po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti. Soud však přesto neshledal za splněnou podmínku jeho platební neschopnosti, jak je stanovena v § 3 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona, neboť zjistil, že dlužník disponuje nemovitým majetkem takové hodnoty, že může beze zbytku uspokojit pohledávku navrhovatele, jakož i ostatních věřitelů dlužníka. Proto dospěl soud I. stupně k závěru, že úpadkový stav dlužníka není dán a bylo povinností věřitele domáhat se uspokojení své pohledávky primárně v řízení exekučním. Soud I. stupně dovodil, že by bylo možno dovozovat úpadek dlužníka pouze v případě, pokud by nebylo možno dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek navrhovatele vůči dlužníku výkonem rozhodnutí, a insolvenční návrh zamítl dle § 143 odst. 1 insolvenčního zákona (dále jen IZ). Odkázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.1.2012, č.j. 29 Cdo 4462/2011-879, které se sice vyjadřovalo k úpravě obsažené v zákoně o konkursu a vyrovnání, jež se však vzhledem ke shodě řešené problematiky uplatní i pro výklad insolvenčního zákona, a podle něhož se věřitel, jenž svou pohledávku vůči dlužníku může vzhledem k majetkovým poměrům dlužníka bez obtíží vydobýt výkonem rozhodnutí (exekucí), nemůže uspět s návrhem na prohlášení konkursu na majetek dlužníka.

Proti tomuto usnesení se navrhovatel včas odvolal a zejména tvrdil, že soud I. stupně pochybil, pokud rozhodl o zamítnutí jeho návrhu, aniž by věc projednal. Rozhodnutí soudu tak trpí dle navrhovatele vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a je namístě jeho zrušení. V tomto smyslu navrhovatel poukazoval na skutečnost, že soud vzal za prokázanou aktivní legitimaci navrhovatele i platební neschopnost dlužníka, přesto rozhodl ve věci bez nařízení jednání. Kromě toho navrhovatel upozorňoval na to, že domněnka úpadku dle § 3 odst. 1 písm. c) IZ byla navrhovatelem prokázána, neboť dlužník neplní své splatné závazky po dobu delší než 3 měsíce po splatnosti (§ 3 odst. 2 písm. b/ IZ). Proto je prokazování schopnosti plnit své závazky, event. uspokojit je individuálním výkonem rozhodnutí, procesní povinností dlužníka, a nikoli důkazní povinností navrhovatele.

Dlužník se k podanému odvolání nevyjádřil.

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a to dle § 212 a § 212a o.s.ř., aniž nařizoval jednání z důvodu § 94 odst. 2 písm. d) IZ, a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

Podle § 7 odst. 1 IZ pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Podle § 85 odst. 1 IZ v insolvenčním řízení nařizuje insolvenční soud jednání jen tehdy, stanoví-li to zákon, nebo jestliže to považuje za nutné.

Podle § 86 IZ v insolvenčním řízení je insolvenční soud povinen provést i jiné důkazy potřebné k osvědčení dlužníkova úpadku nebo jeho hrozícího úpadku, než byly účastníky navrhovány.

Podle § 133 IZ o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka lze rozhodnout bez jednání tehdy, jestliže a) insolvenční soud plně vyhoví návrhu, kterému nikdo neodporoval, nebo b) o něm lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení souhlasí (odst. 1). Insolvenční soud vždy nařídí jednání o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka, závisí-li rozhodnutí na zjištění sporných skutečností o tom, zda dlužník je v úpadku (odst. 2).

Z insolvenčního spisu odvolací soud zjistil, že navrhovatel podal insolvenční návrh dne 14.1.2013, dne 21.2.2013 vyzval soud I. stupně dalšího známého věřitele dlužníka (Finanční úřad v Kladně), aby soudu sdělil, zda má vůči dlužníku splatné pohledávky. Finanční úřad v Kladně sdělil přípisem došlým soudu dne 7.3.2013, že za dlužníkem má pohledávky ve výši 45.830,-Kč splatné dílem od 9.9.2011, dále od 16.10.2011, od 9.10.2012 a od 1.3.2013. Další úkony soud I. stupně již nečinil a dne 8.4.2013 vydal rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu.

Z uvedeného vyplývá, že v projednávané věci insolvenční soud zamítl bez jednání insolvenční návrh pro neosvědčení úpadku navrhovatelem ve smyslu § 143 odst. 2 IZ. Učinil tak za situace, kdy byl návrh na zahájení insolvenčního řízení podán jinou osobou než dlužníkem, úpadek dlužníka je sporný, a soud měl proto povinnost dle § 133 odst. 2 IZ věc projednat (jako sporný úpadek).

Kromě toho nebyla splněna ani žádná z podmínek ustanovením § 133 odst. 1 IZ pro rozhodnutí bez nařízení jednání, neboť dlužník nebyl v této fázi řízení vyzván k vyjádření k podanému insolvenčnímu návrhu, nebylo tudíž možno učinit závěr o tom, zda jsou pohledávky za dlužníkem tvrzené navrhovatelem a dokládané dalším věřitelem sporné, a zda dlužník s podaným návrhem souhlasí nebo nikoli. Stejně tak ze spisu nevyplývá, že by se účastníci projednání věci před soudem vzdali či souhlasili s projednáním věci bez nařízení jednání.

Rozhodnutí je z tohoto důvodu nutno považovat za předčasné, neboť trpí z důvodu nesprávného procesního postupu soudu zmatečnostní vadou podle § 229 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), v důsledku které byla postupem soudu účastníkovi řízení odňata možnost jednat před soudem. Je proto dán důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí soudu dle § 219a odst. 1 písm. a) o.s.ř.

Dále je třeba uvést, že v napadeném usnesení soud I. stupně dostatečně nezjistil skutkový stav a jeho rozhodnutí není pro nedostatek důvodů přezkoumatelné.

Podle § 136 odst. 1 IZ vydá insolvenční soud rozhodnutí o úpadku, je-li osvědčením nebo dokazováním zjištěno, že dlužník je v úpadku nebo že mu úpadek hrozí.

Podle § 143 odst. 1 a 2 téhož zákona zamítne insolvenční soud insolvenční návrh, nejsou-li splněny zákonem stanovené předpoklady pro vydání rozhodnutí o úpadku, tj. v případech, kdy insolvenční řízení bylo zahájeno na návrh věřitele, jenž nedoložil, že má vůči dlužníkovi splatnou pohledávku, nebo nebyl osvědčen úpadek dlužníka.

Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že soud dospěl k závěru, že dlužník má vůči navrhovateli a další osobě závazky po lhůtě splatnosti delší než 30 dnů a tyto pohledávky nehradí (fakticky se jedná o pohledávky déle než 3 měsíce po splatnosti). Soud přesto dovodil, že není splněna podmínka platební neschopnosti dlužníka a návrh na úpadek dlužníka s pouhým odkazem na existenci jeho majetku blíže neurčené hodnoty zamítl.

V případě, že splatná pohledávka věřitele a další osoby je osvědčena, má se za to, že je doložena aktivní legitimace navrhovatele k podání insolvenčního návrhu (§ 97 odst. 3 a § 105 IZ) a jeho návrh nelze zamítnout dle § 143 odst. 2 IZ.

Aplikace § 143 odst. 1 IZ (o kterou své rozhodnutí opřel soud I. stupně) předpokládá, že soud věcně posoudil předpoklady pro zjištění dlužníkova úpadku, a neshledal je. Skutková zjištění soudu I. stupně však nasvědčují tomu, že dlužník splňuje všechny předpoklady pro zjištění úpadku dle § 3 odst. 1 IZ, neboť má pohledávky vůči více věřitelům déle než 3 měsíce po splatnosti. V důsledku osvědčení těchto skutečností totiž nastává domněnka insolvence dlužníka dle § 3 odst. 2 písm. b) IZ a zamítavé rozhodnutí soudu nemá oporu ve zjištěných skutečnostech.

Je pravdou, že při zkoumání úpadku dlužníka insolvenční soud již není vázán důkazními návrhy účastníků a dle potřeby je povinen provést k osvědčení tvrzeného úpadku i důkazy jimi nenavržené (§ 86 IZ). Pokud však z obsahu spisu vyplývá, že zákonné předpoklady úpadku dlužníka jsou dány, může být zamítavé rozhodnutí soudu postaveno pouze na takových zjištěních, která by jednoznačně zákonnou domněnku platební neschopnosti dlužníka vyvracela. Taková zjištění však není možno učinit jen na základě obecného faktu, že dlužník vlastní (zajištěný) nemovitý majetek, ale na základě tvrzení dlužníka a provedení takových důkazů, které by domněnku platební neschopnosti dlužníka vyvracely (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu 29 NSČR 38/2010 ze dne 1.3.2012), jinak se má za to, že je úpadek dlužníka osvědčen (k tomu srov. též nově usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. 29 NSČR 19/2011 ze dne 30.4.2013).

Na základě uvedeného odvolací soud napadené rozhodnutí podle § 219a odst. 1 písm.a), b) o.s.ř. zrušil a podle § 221 odst. 1 písm.a) o.s.ř. věc vrátil k dalšímu řízení insolvenčnímu soudu, jenž v dalším řízení odstraní zmatečnosti řízení před ním, vyžádá si procesní stanovisko dlužníka k návrhu na zahájení insolvenčního řízení a znovu posoudí, zda je osvědčen dlužníkův úpadek.

Pouče ní: Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 19. června 2013

JUDr. František K u č e r a , v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová