1 VSPH 899/2013-B-10
KSPL 29 INS 29976/2012 1 VSPH 899/2013-B-10

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a soudců JUDr. Ivy Novotné a Mgr. Luboše Dörfla v insolvenční věci dlužnice Jiřiny anonymizovano , anonymizovano , bytem Loket, Sportovní 553, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. května 2013, č.j. KSPL 29 INS 29976/2012-B-5,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. května 2013, č.j. KSPL 29 INS 29976/2012-B-5, se z r u š u j e a věc v r a c í soudu I. stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným usnesením Krajský soud v Plzni schválil oddlužení dlužnice Jiřiny anonymizovano (dále jen dlužnice) zpeněžením majetkové podstaty (bod I. výroku) a konstatoval rozsah majetkové podstaty dlužnice (v bodě II. výroku uvedl konkrétní nemovitosti) a osobu, která vykonává funkci insolvenčního správce (bod III. výroku).

V odůvodnění usnesení soud I. stupně zejména uvedl, že dne 29.11.2012 bylo zahájeno insolvenční řízení na základě insolvenčního návrhu dlužnice spojeného s návrhem na povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře, že usnesením ze dne 18.2.2013 zjistil úpadek dlužnice, povolil jeho řešení oddlužením a ustanovil insolvenčního správce a že se na první schůzi věřitelů nedostavil žádný z přihlášených věřitelů. Ze zprávy insolvenčního správce ze dne 16.4.2013 (B-3) soud I. stupně zjistil, že dlužnice je rozvedená, žije ve vlastním bytě, má jednu vyživovací povinnost a její příjem tvoří starobní důchod ve výši 7.036,-Kč. Pro případ schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře uzavřela dlužnice smlouvu o důchodu ze dne 27.11.2012, dle níž se Luděk Kupčík zavázal přispívat jí na oddlužení plněním ve výši 5.750,-Kč měsíčně. Dlužnice vlastní nezastavený nemovitý majetek uvedený v bodě II. výroku usnesení. Na přezkumném jednání konaném dne 24.4.2013 insolvenční správce navrhl, aby úpadek dlužnice byl řešen oddlužením plněním splátkového kalendáře, dle něhož by dva přihlášení věřitelé s nezajištěnými pohledávkami v celkové výši 610.547,77 Kč obdrželi cca 45 % jejich hodnoty. Soud I. stupně však vyšel z toho, že dle znaleckých posudků činí hodnota nemovitostí dlužnice 560.000,-Kč, což by při oddlužení zpeněžením majetkového podstaty uspokojilo přihlášené nezajištěné věřitele ve výši cca 62 % jejich pohledávek. Proto s ohledem na rychlost a hospodárnost řízení, jakož i princip co nejvyššího uspokojení věřitelů, rozhodl soud I. stupně o schválení oddlužení dlužnice zpeněžením majetkové podstaty.

Proti tomuto usnesení se dlužnice včas odvolala a požadovala, aby je odvolací soud zrušil a schválil jí oddlužení plněním splátkového kalendáře. Namítala, že napadené usnesení je v rozporu s dobrými mravy, že soud I. stupně nedostatečně zhodnotil její sociální situaci a majetkové poměry a že po prodeji jejího bytu v Lokti se bude muset přestěhovat do podnájmu, přičemž ceny takového pronájmu se v daném místě pohybují ve výši 6.000,-Kč až 9.000,-Kč, takže jí z jejího starobního důchodu na živobytí nic nezbude a znova se bude muset zadlužit. Vysvětlovala, že její závazek vůči CETELEM ČR, a.s. vznikl tak, že si půjčil její bývalý manžel, jenž si našel mladší ženu a kterému jen ručila za poskytnuté prostředky, jež nekonzumovala, a že zpeněžení jejího bytu a zahradní chatky přinese podstatné zhoršení její situace, neboť nebude mít prostředky na dostudování jejího syna. Zpeněžení majetkové podstaty proto považovala za obrovskou nespravedlnost .

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 insolvenčního zákona; dále jen IZ), přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl přitom k závěru, že odvolání dlužnice je přípustné a také opodstatněné.

Podle § 406 odst. 4 IZ odvolání proti rozhodnutí o schválení oddlužení může podat pouze věřitel, který hlasoval proti přijetí schváleného způsobu oddlužení, nebo věřitel, jehož námitkám uplatněným podle § 403 odst. 2 insolvenční soud nevyhověl. Proti rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře může podat odvolání také dlužník, jehož žádosti o stanovení jiné výše měsíčních splátek insolvenční soud nevyhověl, nebo věřitel, který nesouhlasí se stanovením jiné výše měsíčních splátek a který proti tomu hlasoval.

Podle § 7 odst. 1 IZ se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Podle § 201 o.s.ř. účastník může napadnout rozhodnutí okresního soudu nebo krajského soudu vydané v řízení v I. stupni odvoláním, pokud to zákon nevylučuje.

Z uvedené úpravy plyne, že zákon přiznává subjektivní legitimaci k podání odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně v prvé řadě účastníku řízení. I když ustanovení § 406 odst. 4 IZ přiznává právo odvolání proti rozhodnutí o schválení oddlužení v zásadě jen vymezenému okruhu věřitelů, neznamená to, že by bylo možno právo odvolání odepřít účastníku řízení-dlužníku. Úprava subjektivní přípustnosti odvolání je založena na předpokladu, že rozhodnutí o schválení oddlužení odpovídá návrhu dlužníka, a proto jím-ve srovnání s tím, čeho se domáhal-dlužníku nemůže být způsobena újma. Proto v případě, že rozhodnutím o schválení oddlužení dlužníku mohla být způsobena určitá újma, kterou by bylo možno reparovat v odvolacím řízení, je dlužník k odvolání proti tomuto rozhodnutí oprávněn. O takový případ se z níže uvedených důvodů jedná i v dané věci, ve které dlužnice navrhla oddlužení ve formě splátkového kalendáře, soud je však schválil ve formě zpeněžení majetkové podstaty.

Podle § 389 odst. 1 IZ dlužník, který není podnikatelem, může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením.

Oddlužení lze provést zpeněžením majetkové podstaty nebo plněním splátkového kalendáře (§ 398 odst. 1 IZ).

Podle § 398 odst. 2 IZ při oddlužení zpeněžením majetkové podstaty se postupuje obdobně podle ustanovení o zpeněžení majetkové podstaty v konkursu. Není-li dále stanoveno jinak, při tomto způsobu oddlužení do majetkové podstaty nenáleží majetek, který dlužník nabyl v průběhu insolvenčního řízení poté, co nastaly účinky schválení oddlužení.

Podle § 398 odst. 3 IZ při oddlužení plněním splátkového kalendáře je dlužník povinen po dobu 5 let měsíčně splácet nezajištěným věřitelům ze svých příjmů částku ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky. Zajištění věřitelé se uspokojí jen z výtěžku zpeněžení zajištění; při tomto zpeněžení se postupuje obdobně podle ustanovení o zpeněžení zajištění v konkursu.

Věcné podmínky, za nichž dlužníku (nabídnuvšímu včasný a řádný návrh, subjektivně k němu legitimovanému dle § 389 odst. 1 IZ) lze umožnit řešení jeho úpadku či hrozícího úpadku oddlužením, vymezuje § 395 IZ. Podle odstavce 1 tohoto ustanovení insolvenční soud návrh na povolení oddlužení zamítne, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, a) že jím je sledován nepoctivý záměr, nebo b) že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí. Tyto podmínky přípustnosti oddlužení soud zkoumá jak ve stadiu rozhodování o návrhu na povolení oddlužení (se zřetelem ke skutečnostem, které dlužník uvedl v návrhu na povolení oddlužení a v insolvenčním návrhu, popřípadě se zřetelem ke skutečnostem doloženým věřiteli), tak ve fázi insolvenčního řízení následující po povolení oddlužení.

Jestliže insolvenčním soudem bylo povoleno řešení dlužníkova úpadku oddlužením (§ 397 odst. 1 IZ), o způsobu jeho provedení rozhodne podle § 402 IZ schůze věřitelů, a to prostou většinou hlasů nezajištěných věřitelů počítanou podle výše jejich pohledávek; obdobně to platí pro hlasování mimo schůzi věřitelů (odst. 3). Jestliže ani jeden ze způsobů nezíská prostou většinu hlasů nezajištěných věřitelů podle odst. 3, rozhodne o způsobu oddlužení insolvenční soud; učiní tak do skončení schůze věřitelů a v případě uvedeném v § 399 odst. 3 (při hlasování mimo schůzi věřitelů) do 15 dnů po zveřejnění výsledků hlasování v insolvenčním rejstříku (odst. 5).

Podle § 406 odst. 1 IZ neshledá-li důvody k vydání rozhodnutí podle § 405, insolvenční soud oddlužení schválí. Schválením oddlužení jsou vázáni jak dlužník, tak věřitelé, včetně věřitelů, kteří s oddlužením nesouhlasili nebo o něm nehlasovali. Obsah rozhodnutí, jímž soud schválil oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, stanoví § 406 odst. 2 IZ.

K podstatě a účelu uvedené úpravy považoval odvolací soud za potřebné dodat, že řešení úpadku či hrozícího úpadku oddlužením, v jehož rámci může dlužník při řádném splnění povinností vyplývajících ze schváleného oddlužení dosáhnout osvobození od zbytku svých dluhů (§ 414 a násl. IZ), má poskytnout druhou šanci především fyzické osobě-nepodnikateli, která by měla jinak perspektivu celoživotního splácení stále narůstajících dluhů. Oddlužení má pomoci řešit situaci takovýchto osob, které se v důsledku zhoršení svých výdělkových poměrů anebo i v důsledku svého nedostatečně rozvážného či obezřetného počínání ocitly v dluhové pasti. Zákonodárce vycházel z toho, že oddlužení založené na ekonomické nabídce minimálního třicetiprocentního uspokojení nezajištěných věřitelů dlužníka, kterého k řádnému splnění oddlužení (resp. v mezích jeho možností k maximálnímu uspokojení věřitelů) motivuje vyhlídka osvobození od zbytku dluhů, je ve svém důsledku i ku prospěchu věřitelů; pro ty je zpravidla výhodnější obdržet v kratším časovém rámci část pohledávky, než v dlouhodobé perspektivě (mnohdy s vysokými náklady na realizaci) vymoci pohledávku celou. I z celkového ekonomického hlediska je budoucí obnovení koupěschopnosti dlužníka žádoucím výsledkem. S ohledem na tyto souvislosti zákon preferuje i u dlužníků nepodnikatelů řešení jejich úpadkové situace sanačním způsobem, tj. oddlužením. Teprve nejsou-li podmínky pro navržené oddlužení dány, anebo ukáže-li se posléze řádné splnění oddlužení neuskutečnitelným, je místa pro řešení dlužníkova úpadku konkursem. Zákon tedy-z výše uvedených důvodů-vychází z toho, že pokud není dostatečného důvodu pochybovat o tom, že dlužník je potřebné ekonomické nabídky vůči svým věřitelům schopen, a že v rámci oddlužení využije veškerých svých schopností a možností k jejich maximálnímu uspokojení, pak i z pohledu těchto jeho věřitelů lze považovat oddlužení oproti konkursu za výhodnější uspořádání jejich majetkových vztahů k dlužníku.

Tato východiska, jež se plně uplatní při posuzování poctivosti dlužníkova záměru (§ 395 odst. 1 písm. a/ IZ), nelze pouštět ze zřetele ani při posuzování vhodnosti způsobu, jakým má být oddlužení provedeno. Při tomto náhledu na věc je nutno dovodit, že lze-li oddlužení provést v obou jeho formách, a to s předpokladem zhruba stejné úspěšnosti pro věřitele, a dlužník navrhl oddlužení plněním splátkového kalendáře, není opodstatněno preferovat před touto formou oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, zvláště pak pokud by mělo vést ke ztrátě obydlí dlužníka, která ho může uvrhnout do neřešitelné sociální situace, hrozící jeho dalším -i pro věřitele nežádoucím-zadlužením. Takový postup není v souladu se zásadou insolvenčního řízení, které musí být vedeno tak, aby-při respektování zájmu na dosažení rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů-žádný z účastníků (tedy ani dlužník) nebyl nespravedlivě poškozen (§ 5 písm. a/ IZ). Insolvenční soud je garantem toho, že zásady insolvenčního řízení budou (ve své spravedlivé proporcionalitě) dodrženy. Proto i v případě, že se věřitelé usnesli na provedení oddlužení ve formě zpeněžení majetkové podstaty, které podmínku přípustnosti dle § 395 odst. 1 písm. b) IZ splňuje, může insolvenční soud výjimečně, je-li toho v zájmu uvedených zásad zjevně zapotřebí, zasáhnout a svým rozhodnutím o způsobu oddlužení toto usnesení schůze věřitelů ve prospěch navrženého reálného splátkového kalendáře překonat. Bezpodmínečně je pak taková korekce rozhodnutí věřitelů nutná v případě, že dlužníkova ekonomická nabídka je dostatečná jen pro jeden ze způsobů oddlužení, schůze věřitelů se však usnesla na druhém způsobu, kterým zjevně předepsané minimální míry uspokojení nezajištěných pohledávek dosáhnout nelze, a kterým tudíž má být dlužník neodvratně (a bezdůvodně) odsouzen k neúspěšnosti oddlužení vedoucí k jeho zrušení (§ 418 IZ) a rozhodnutí o řešení úpadku konkursem.

V daném případě soud I. stupně schválil oddlužení dlužnice zpeněžením majetkové podstaty s tím, že na schůzi věřitelů se nedostavil žádný věřitel a vzhledem k majetkovým poměrům dlužnice soud formu zpeněžení majetkové podstaty považoval za nejvhodnější způsob řešení úpadku.

Z obsahu insolvenčního spisu odvolací soud ověřil pro věc významná zjištění správně učiněná soudem I. stupně, dle nichž dlužnice navrhovala zjištění svého úpadku a jeho řešení oddlužením plněním splátkového kalendáře, že dlužnice je rozvedená, žije ve vlastním bytě, má jednu vyživovací povinnost vůči studujícímu synovi, její měsíční příjem tvoří starobní důchod ve výši 7.036,-Kč a plnění dle předložené smlouvy o důchodu ze dne 27.11.2012 ve výši 5.750,-Kč, že dlužnice vlastní nezastavený nemovitý majetek (zahrádkářskou chatku v Lokti o výměře 15 m2 s pozemkem o rozloze 371 m2 oceněnou na 110.000,-Kč a bytovou jednotku 3+1 v Lokti o výměře 70,9 m2 oceněnou na 450.000,-Kč), jinak je nemajetná, že se přezkumného jednání spojeného se schůzí věřitelů konané dne 24.4.2013 neúčastnil žádný ze přihlášených věřitelů a že insolvenční správce navrhl, aby úpadek dlužnice byl řešen oddlužením plněním splátkového kalendáře. Do insolvenčního řízení se přihlásili jen dva nezajištění věřitelé s pohledávkami ve výši 610.547,77 Kč, kteří by na ně v případě oddlužení plněním splátkového kalendáře obdrželi cca 45 % jejich hodnoty a v případě oddlužení zpeněžením podstaty by obdrželi cca 62 % jejich hodnoty.

Ze shora uvedených skutečností odvolací soud dovodil, že příjmová situace dlužnice vzhledem k výši jejích závazků konkuruje řešení úpadku zpeněžením majetkové podstaty, která je tvořena zejména nemovitostmi, přičemž hodnota těchto nemovitostí byla odhadnuta na 560.000,-Kč, což sice převyšuje hodnotu uspokojení přihlášených pohledávek věřitelů při oddlužení plněním splátkového kalendáře, leč tento způsob řešení úpadku (zpeněžením majetkové podstaty) by zjevně vedl ke ztrátě obydlí dlužnice. Odvolací soud má za to, že oproti tomu řešení úpadku oddlužením plněním splátkového kalendáře nejenom že nepovede ke ztrátě obydlí dlužnice, ale že dlužnice je se svým měsíčním příjmem schopna nezajištěné věřitele uspokojit přinejmenším v rozsahu 45 % hodnoty jejich pohledávek a současně uhradit odměnu a náklady insolvenčního správce, přičemž není vyloučeno, aby oddlužení plněním splátkového kalendáře bylo dále kombinováno s oddlužením zpeněžením té části majetkové podstaty (zahradní chatky), jejíž prodej ke ztrátě obydlí dlužnice nepovede. Protože žádný z věřitelů nežádal uspokojení své pohledávky zpeněžením (celého) majetku dlužnice, jeví se takové řešení zjištěného úpadku za popsané situace, třebaže jde o situaci téměř hraniční, spíše neadekvátním.

Byť tedy soud I. stupně určil způsob řešení úpadku po formální stránce v souladu s insolvenčním zákonem (v tomto směru mu vlastně není co vytknout), má odvolací soud za to, že z hlediska posuzování zájmů věřitelů na rychlosti uspokojení jejich pohledávek a zájmu dlužnice na zachování bydlení lze s ohledem na jejich postoj k věci i výše uvedená hodnotící kriteria dospět též k závěru, že řešení úpadku dlužnice v rámci schváleného oddlužení zpeněžením (celé) majetkové podstaty není nezbytné, neboť v zásadě obdobného uspokojení jako při rozdělení výtěžku prodeje její nemovitosti (bytové jednotky) lze dosáhnout i při oddlužení formou splátkového kalendáře v kombinaci s prodejem zahradní chatky.

Z těchto důvodů odvolací soud napadené usnesení podle § 219a odst. 1 písm. a) o.s.ř. zrušil a podle § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení, v němž v intencích shora vyslovených názorů odvolacího soudu otázku schválení oddlužení a jeho formy znovu projedná a rozhodne o ní.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Plzni dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 10. června 2013

JUDr. Ing. Jaroslav Z e l e n k a, Ph.D., v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: I. Kratochvílová