1 VSPH 897/2012-B-17
KSPA 56 INS 21027/2011 1 VSPH 897/2012-B-17

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců Mgr. Luboše Dörfla a JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. v insolvenčním řízení dlužnice: Dagmar Motyčkové, nar. 1. srpna 1952, bytem i místem podnikání Dolní Libchavy 93, 561 16 Libchavy, IČO 16748051, zastoupené Mgr. Martinem Červinkou, advokátem se sídlem Čechova 396, Česká Třebová, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 25. května 2012, č.j. KSPA 56 INS 21027/2011-B-11,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 25. května 2012, č.j. KSPA 56 INS 21027/2011-B-11, se v bodech I. a II. výroku potvrzuje.

Odůvodnění:

Ve výroku uvedeným usnesením Krajský soud v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích pod bodem I. výroku zamítl návrh dlužnice Dagmar Motyčkové (dále jen dlužnice) na povolení reorganizace, pod bodem II. výroku prohlásil konkurs na majetek dlužnice, pod bodem III. výroku stanovil, že konkurs bude projednáván jako nepatrný a v bodě IV. výroku konstatoval, že účinky rozhodnutí o prohlášení konkursu nastávají dnem 25.5.2012 ve 13:19 hodin. Současně v bodě V. výroku vyzval osoby, které mají závazky vůči dlužnici, aby napříště plnění neposkytovaly dlužnici, ale insolvenční správkyni.

V odůvodnění usnesení soud I. stupně zejména uvedl, že usnesením ze dne 22.2.2012 (A-26) zjistil úpadek dlužnice, která se následně domáhala svým včasným návrhem ze dne 8.3.2012 povolení reorganizace. V navrhovaném reorganizačním plánu dlužnice uvedla, že nemá žádný majetek, jehož realizací by bylo možno uspokojit věřitele a své podnikání fakticky ukončila. V současné době pobírá starobní důchod ve výši 10.042,-Kč měsíčně a pokud by jí z důchodu byly prováděny srážky stejným způsobem jako při oddlužení, byla by po dobu 60 měsíců takto schopna uhradit 170 tisíc Kč. K tomu je ještě možno připočíst výtěžek z prodeje jejích pohledávek z předchozího podnikání ve výši 60 tisíc Kč. Při celkové výši jejích závazků 2.573.121,-Kč by se tak dle dlužnice uspokojila celá odměna insolvenčního správce a pohledávky věřitelů ve výši nejméně 6 %. Reorganizační plán tedy spočíval v tom, že po dobu 60 měsíců od právní moci rozhodnutí o jeho schválení by byly z jejího příjmu prováděny srážky ve výši odpovídající srážkám ze mzdy pro přednostní pohledávky, které budou rozděleny po odečtení odměny insolvenčního správce mezi přihlášené věřitele s tím, že výtěžek pohledávek bude použit k rozdělení mezi věřitele jako mimořádná splátka. Soud dále vycházel z toho, že dlužnice ve svém přehledu závazků uvedla 16 věřitelů se závazky ve výši 2.573.121,92 Kč a k návrhu 1 VSPH 897/2011 byl připojen souhlas s reorganizací a s návrhem reorganizačního plánu věřitele Jana Rezka s pohledávkou ve výši 1.500.000,-Kč.

Soud I. stupně neshledal důvodným návrh na povolení reorganizace proto, že v případě dlužnice se nejedná o osobu, u které by byla přípustná reorganizace podle ust. § 316 odst. 4 zákona číslo 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) v platném znění (dále jen IZ), neboť nikdy neměla obrat větší než 100 milionů Kč a ani neměla nejméně 100 zaměstnanců. Přestože dlužnice předložila návrh na povolení reorganizace ve lhůtě dle ust. § 316 odst. 5 IZ a připojila k němu souhlas nezajištěného věřitele a předložený návrh obsahoval náležitosti stanovené v ust. § 319 odst. 1 IZ i seznamy požadované v ust. § 319 odst. 2 tohoto zákona, nepovolil soud I. stupně reorganizaci dlužnice ani dle ust. § 316 odst. 5 IZ, neboť by to bylo v rozporu se smyslem tohoto zákonného ustanovení, pokud tu není žádného podniku, který by se mohl reorganizovat (s ohledem na ukončení podnikání dlužnice). Tento způsob řešení úpadku je dle soudu I. stupně za dané situace pojmově vyloučen, neboť hlavním smyslem povolení reorganizace jako sanačního způsobu řešení úpadku je zachování chodu dlužníkova podniku. V daném případě již sama dlužnice uvedla, že nepodniká, a tudíž s odkazem na ust. § 5 obchodního zákoníku nemá ani žádný podnik, když chybí jeho základní znaky a složky. Proto soud postupoval přiměřeně podle ustanovení § 326 odst. 1 písm. a) IZ a návrh na povolení reorganizace zamítl.

Protože dlužnice je osobou, u které je vyloučeno řešení úpadku oddlužením, když má závazky z podnikání (ust. § 390 odst. 1 IZ), dospěl soud I. stupně k závěru, že jediným možným způsobem řešení úpadku dlužnice je konkurs, a to konkurs nepatrný dle ust. § 314 odst. 1 IZ.

Proti tomuto usnesení se dlužnice včas odvolala a požadovala, aby je odvolací soud zrušil, neboť toto rozhodnutí je nespravedlivé a diskriminační, když dlužnice jako podnikatelka se závazky z podnikání nemůže úspěšně žádat o řešení úpadku oddlužením a současně ji toto rozhodnutí vylučuje z možnosti využít jiného sanačního způsobu řešení úpadku-reorganizace. Zejména namítala, že navrhovaným reorganizačním plánem bude věřitelům i po úhradě nákladů i odměny insolvenčního správce uhrazeno alespoň 6 % hodnoty jejich přihlášených pohledávek, zatímco konkursem se jim nedostane plnění žádného. Napadené rozhodnutí je dle dlužnice též v rozporu se zásadou nejvyššího a poměrného uspokojení věřitelů stanovenou insolvenčním zákonem.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jemu předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 148 IZ insolvenční soud spojí s rozhodnutím o úpadku rozhodnutí o prohlášení konkursu, je-li dlužníkem osoba, u které tento zákon vylučuje řešení úpadku reorganizací nebo oddlužením (odstavec 1). Jestliže dlužník společně s insolvenčním návrhem, ve kterém jako způsob řešení úpadku navrhuje reorganizaci, předloží reorganizační plán přijatý alespoň polovinou všech zajištěných věřitelů, počítanou podle výše jejich pohledávek, a alespoň polovinou všech nezajištěných věřitelů, počítanou podle výše pohledávek, spojí insolvenční soud s rozhodnutím o úpadku i rozhodnutí o způsobu řešení úpadku (odstavec 2).

Dle ust. § 149 odst. 1 IZ, nejde-li o případ podle § 148 IZ, rozhodne insolvenční soud o způsobu řešení úpadku samostatným rozhodnutím vydaným do 3 měsíců po rozhodnutí 1 VSPH 897/2011 o úpadku; nesmí však rozhodnout dříve než po skončení schůze věřitelů svolané rozhodnutím o úpadku.

Dle ust. § 325 IZ při projednání návrhu na povolení reorganizace postupuje insolvenční soud podle § 148 až 152 IZ.

Podle ust. § 316 IZ platí, že reorganizací se rozumí zpravidla postupné uspokojování pohledávek věřitelů při zachování provozu dlužníkova podniku, zajištěné opatřeními k ozdravění hospodaření tohoto podniku podle insolvenčním soudem schváleného reorganizačního plánu s průběžnou kontrolou jeho plnění ze strany věřitelů (odstavec 1). Reorganizací lze řešit úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka, který je podnikatelem; reorganizace se týká jeho podniku (odstavec 2). Reorganizace není přípustná, je-li dlužníkem právnická osoba v likvidaci, obchodník s cennými papíry nebo osoba oprávněná k obchodování na komoditní burze podle zvláštního právního předpisu (odstavec 3). Reorganizace je přípustná, jestliže celkový obrat dlužníka podle zvláštního právního předpisu za poslední účetní období předcházející insolvenčnímu návrhu dosáhl alespoň částku 100.000.000,-Kč, nebo zaměstnává-li dlužník nejméně 100 zaměstnanců v pracovním poměru; ustanovení odstavce 3 tím není dotčeno (odstavec 4). Jestliže dlužník společně s insolvenčním návrhem nebo nejpozději do 15 dnů po rozhodnutí o úpadku předložil insolvenčnímu soudu reorganizační plán přijatý alespoň polovinou všech zajištěných věřitelů počítanou podle výše jejich pohledávek a alespoň polovinou všech nezajištěných věřitelů počítanou podle výše pohledávek, omezení podle odstavce 4 se nepoužije (odstavec 5).

Pro posouzení okruhu způsobilých námitek dlužnice proti usnesení o zamítnutí návrhu na povolení reorganizace a prohlášení konkursu na její majetek, je určující přesné pojmenování právního rámce, ve kterém insolvenční soud k vydání takového usnesení přistoupil.

V daném případě se ze spisu podává, že usnesení o úpadku dlužnice ze dne 22.2.2012 (A-26) nabylo právní moci, že insolvenční řízení se týká dlužnice, kterou je třeba považovat za fyzickou osobu-podnikatele, u níž nejsou dány zákonné podmínky pro povolení oddlužení (vyhrazeného fyzické nebo právnické osobě, která není zákonem považována za podnikatele a současně nemá závazky (dluhy) vzešlé z jejího podnikání v intencích ust. § 389 IZ a ustáleného výkladu tohoto ustanovení podaného Nejvyšším soudem ČR v usnesení ze dne 21.4.2009, sp.zn. 29 NSČR 3/2009, uveřejněném pod číslem 79/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Soud I. stupně nespojil s rozhodnutím o úpadku (podle § 148 odst. 1 IZ) rozhodnutí o způsobu řešení úpadku dlužnice (jímž u dlužníka, který je podnikatelem, podle § 4 odst. 2 písm. a/ a b/ IZ může být jen rozhodnutí o prohlášení konkursu na majetek dlužníka nebo rozhodnutí o povolení reorganizace), vzhledem k tomu, že nebylo vyloučeno řešení jejího úpadku reorganizací prostřednictvím návrhu na povolení reorganizace podaného dlužnicí ve lhůtě určené v § 318 odst. 1 větě druhé IZ spojeného (při současném dodržení lhůty uvedené v § 316 odst. 5 IZ) s reorganizačním plánem přijatým způsobem popsaným v § 316 odst. 5 IZ, jehož prostřednictvím mohla dlužnice překonat podmínku kladenou pro přípustnost reorganizace ustanovením § 316 odst. 4 IZ.

Soud proto posuzoval způsob řešení úpadku dlužnice dle úpravy obsažené v ust. § 148 až § 150 a § 316 IZ a dospěl až po vydání rozhodnutí o úpadku k závěru, že pro povolení reorganizace dlužnice nejsou splněny zákonné podmínky a samostatným 1 VSPH 897/2011 rozhodnutím o způsobu řešení úpadku rozhodl tak, že návrh dlužnice na povolení reorganizace zamítl pro její nepřípustnost, aniž by způsob řešení úpadku dlužnice ponechal na rozhodnutí věřitelů. Dovodil totiž, že dle ust. § 316 odst. 2 IZ počítá pouze s tím, že reorganizací lze řešit úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka, který je podnikatelem (reorganizace se týká jeho podniku), proto v situaci, kdy dlužnice již své podnikání jako fyzická osoba ukončila, není zde žádný podnik, který by bylo možno tímto způsobem řešení úpadku sanovat.

Odvolací soud se s tímto závěrem soudu I. stupně zcela ztotožňuje a považuje jej za správný.

V odvolání dlužnice uplatnila dva podstatné argumenty, které se vztahují jednak k postupu soudu I. stupně při vydání rozhodnutí o zamítnutí návrhu na povolení reorganizace (tedy jeho zamítnutí i přes přijetí reorganizačního plánu většinovým věřitelem Janem Rezkem) a dále k právnímu posouzení přípustnosti reorganizace dlužnice, která jako fyzická osoba ukončila (byť dočasně) své podnikání.

K prvé námitce dlužnice odvolací soud uvádí, že přijetí závazného usnesení schůze věřitelů dle ust. § 152 IZ o způsobu řešení úpadku dlužníka přichází v úvahu pouze za situace, kdy dlužníkem je osoba, u které zákon tento způsob řešení úpadku nevylučuje. Pokud soud dospěl k závěru o tom, že v případě dlužnice nemůže být způsobem řešení jejího úpadku reorganizace, protože pro to nejsou splněny podmínky na straně dlužnice, postupoval správně, pokud o zamítnutí návrhu na povolení reorganizace rozhodl přímo, bez toho, aby vyčkal usnesení schůze věřitelů. Usnesením schůze věřitelů by ani v případě jeho přijetí při posuzování přípustnosti reorganizace totiž soud nemohl být vázán, byla-li by dlužníkem osoba, u níž povolení reorganizace zákon vylučuje (ust. § 148 odst. 1 IZ).

Druhá námitka dlužnice vychází z toho, že úvaha soudu o nepřípustnosti reorganizace není správná, neboť dlužnice, která jako fyzická osoba provozovala podnikatelskou činnost spočívající v nákupu zboží za účelem dalšího prodeje, nadále disponuje všemi složkami svého podniku (nehmotnými představujícími její schopnosti i hmotnými, představující zbývající pohledávky za jejími dlužníky) a může svůj podnik začít kdykoli opět provozovat, tudíž její podnik fakticky (který lze reorganizovat) stále existuje.

Takový výklad pojmu podnik však není dle odvolacího soudu správný. Podnikem je dle ust. § 5 obchodního zákoníku soubor hmotných, jakož i osobních a nehmotných složek podnikání. K podniku náleží věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které patří podnikateli a slouží k provozování podniku nebo vzhledem k své povaze mají tomuto účelu sloužit. Podle ust. § 5 odst. 2 obchodního zákoníku je podnik hromadnou věcí. Tato věc hromadná je pak předmětem reorganizace dle ust. § 316 odst. 1, 2 IZ, která slouží k zachování její právní existence a kontinuity (udržení jejího provozu).

Při posuzování podmínek pro povolení reorganizace podnikatele-fyzické osoby se musí soud nejprve vypořádat s otázkou, zda má tato osoba podnik ve smyslu § 5 odst. 1, 2 ObchZ. Nemá-li jej v době rozhodování soudu o povolení reorganizace, nelze řešit úpadek podnikatele-fyzické osoby povolením reorganizace dle § 316 a násl. IZ.

V projednávané věci nebyly zjištěny skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že v době rozhodování soudu o návrhu dlužnice na povolení reorganizace podnik dlužnice vzniklý při provozování její činnosti, spočívající v nákupu a prodeji zboží, existoval. Ze spisu 1 VSPH 897/2011 vyplývá pouze tolik, že dlužnice své podnikání ukončila, pobírá důchod a zůstaly jí z podnikání některé pohledávky za jejími odběrateli. Z těchto skutečností však rozhodně nelze učinit závěr o tom, že by dlužnice vlastnila podnik, který by tvořil právně autonomní soubor nehmotných i hmotných složek, a který by mohl být předmětem reorganizačního plánu (jehož provoz by se měl reorganizačním plánem zachovat). Naopak ze spisu vyplývá závěr, že dlužnice sice podnikala na základě živnostenského oprávnění, ale podnik jako samostatný předmět právních vztahů nevznikl.

Zákonná podmínka pro povolení reorganizace dle ust. § 316 odst. 1, 2 IZ tudíž není u dlužnice v době rozhodování soudu I. stupně splněna, reorganizaci (jejího podniku) nelze povolit a její odvolání do zamítavého rozhodnutí soudu I. stupně není důvodné.

Důvodnou není ani další námitka dlužnice, že nepovolením reorganizace dochází k její diskriminaci a stavu, který je v rozporu se zájmem věřitelů na co nejvyšší poměrné uspokojení.

Insolvenční zákon stanoví podmínky pro sanační způsoby řešení úpadku (tedy oddlužení a reorganizaci) s tím, že pro případy, kdy k sanačnímu způsobu řešení úpadku nejsou zákonné podmínky splněny, přichází v úvahu jen prohlášení konkursu na majetek dlužníka (ust. § 148 IZ). Zákonná kritéria jsou stanovena objektivně a bez zřetele k jiným okolnostem spočívajícím na straně dlužnice. Navíc dlužnicí navrhované řešení vychází z toho, že dlužnice nemá žádný majetek krom svého příjmu a uspokojení věřitelů navrhované dlužnicí nepřesahuje 6 % výše jejich přihlášených pohledávek, je tedy hluboko pod hranicí uspokojení, které by ze zákona dlužnice byla povinna věřitelům nabídnout v případě podání návrhu na povolení oddlužení. Vzhledem k takto nízkému nabízenému uspokojení věřitelů v dlouhém časovém horizontu reorganizačního plánu nelze považovat uspokojení věřitelů tímto navrhovaným reorganizačním plánem za lepší, než prohlášení konkursu na majetek dlužnice, po jehož případném skončení mohou věřitelé nadále své neuspokojené pohledávky na dlužnici vymáhat.

Ze všech těchto uvedených důvodů a veden názory vyjádřenými shora postupoval proto odvolací soud podle § 219 o.s.ř. a napadené usnesení jako věcně správné potvrdil.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

V Praze dne 1. srpna 2012

JUDr. František K u č e r a, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Brožová Eva