1 VSPH 895/2012-A-94
KSPH 36 INS 8444/2010 1 VSPH 895/2012-A-94

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců Mgr. Luboše Dörfla a JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. v insolvenčním řízení dlužnice Ing. Věry Hnidákové, nar. 14. listopadu 1954, bytem v Jinočanech, Komenského 236, IČO 18578276, zast. JUDr. Zdeňkem Slapničkou, sídlem v Praze 4, Na Sádce 193, zahájeném na návrh: a) Creatis, a.s., sídlem v Praze 1, Jánský vršek 6, IČO 00553166, b) Alia Trade, s.r.o., sídlem v Praze 1, Jánský vršek 6, IČO 25661191, za účasti státního zastupitelství, o odvolání dlužnice a Alia Trade, s.r.o. proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 36 INS 8444/2010-A-70 ze dne 20. dubna 2012,

takto:

I. Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 36 INS 8444/2010-A-70 ze dne 20. dubna 2012 se v bodě I. a III. až XI. výroku zrušuje a insolvenční řízení se ve vztahu k navrhovateli a) zastavuje.

II. V bodě XII. výroku se usnesení potvrzuje.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze nadepsaným usnesením rozhodl o tom, že se zjišťuje úpadek Ing. Věry Hnidákové (dále jen dlužnice) a insolvenčním správcem ustanovil Mgr. Barboru Novotnou Opltovou (body I. a II. výroku). Dále prohlásil na její majetek konkurs (bod III. výroku), rozhodl o tom, že účinky rozhodnutí o úpadku a prohlášení konkursu nastávají zveřejněním rozhodnutí v insolvenčním rejstříku (bod IV. výroku), věřitele vyzval, aby do 30 dnů ode dne zveřejnění usnesení přihlásili své pohledávky do insolvenčního řízení, pokud tak dosud neučinili, a aby insolvenčnímu správci neprodleně sdělili, jaká zajišťovací práva uplatní (body V. a VI. výroku), na den 2.7.2012 nařídil přezkumné jednání, svolal schůzi věřitelů a stanovil její program (body VII. a VIII. výroku), osoby, které mají závazky vůči dlužnici, vyzval, aby plnění neposkytovaly dlužnici, ale insolvenčnímu správci (bod IX. výroku), insolvenčnímu správci uložil, aby mu nejpozději do 15 dnů přede dnem přezkumného jednání předložil zpracovaný seznam přihlášených pohledávek (bod X. výroku), a rozhodl o tom, že svá rozhodnutí bude zveřejňovat v insolvenčním rejstříku (bod XI. výroku).

V bodě XII. výroku rozhodl o tom, že se insolvenční návrh Alia Trade, s.r.o. (dále jen navrhovatel b) odmítá.

V odůvodnění tohoto rozhodnutí soud I. stupně uvedl, že návrhem došlým soudu dne 27.7.2010 se navrhovatel Creatis, a.s. (dále jen navrhovatel a) domáhal vydání rozhodnutí o úpadku dlužnice. Tvrdil, že má za dlužnicí pohledávku ve výši 433.205 Kč s příslušenstvím podle rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 34 Cm 409/97-125 ze dne 19.6.2002 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze č.j. 6 Cmo 403/2005-271 ze dne 3.4.2007. Podle smlouvy ze dne 2.1.2002 uzavřené mezi navrhovateli vyplývá, že byla uvedená pohledávka postoupena na navrhovatele b) a obě strany si dohodly, že navrhovatel a) jako postupitel bude postoupenou pohledávku vymáhat svým jménem na účet navrhovatele b) jako postupníka. Jako další věřitele dlužnice uvedl navrhovatel a) TST Real, s.r.o. a Architektonický ateliér BETA, s.p. v likvidaci.

Insolvenční soud vycházeje ze stanoviska Vrchního soudu v Praze obsaženého v usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 1 VSPH 113/2011-A-41 ze dne 9. června 2011 dospěl k závěru, podle něhož navrhovatel a) má aktivní věcnou legitimaci k podání insolvenčního návrhu, neboť jako postupník v režimu ustanovení § 530 občanského zákoníku může podat insolvenční návrh na základě dohody uzavřené s postupitelem. Dále vyslovil závěr, že v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 34 Cm 409/97-125 měl procesní úspěch správce konkursní podstaty navrhovatele a) vůči dlužnici v době, kdy byl veden proti navrhovateli a) konkurs, ale jde o pohledávku úpadce (insolvenčního navrhovatele a/ v tomto řízení) vůči dlužnici, která trvá i po skončení konkursu. Námitku promlčení vznesenou dlužnicí vůči této pohledávce považoval soud I. stupně pro existenci exekučního řízení vedeného u Okresního soudu Praha-západ pod č.j. 13 Nc 6341/2007-10 ze dne 25.6.2007, nařízeného podle vykonatelného rozsudku Městského soudu v Praze pod sp.zn. 34 Cm 409/97-125 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. dubna 2007 č.j. 6 Cmo 403/2005-271, za nedůvodnou stejně jako námitku spočívající v tom, že navrhovatel b) (postupník) dokumentem ze dne 23.4.2002 odstoupil od smlouvou sjednaného požadavku, aby postupitel (navrhovatel a) nadále vymáhal pohledávku svým jménem na účet postupníka. Soud I. stupně dospěl k závěru, že je osvědčen úpadek dlužnice, neboť má zcela nesporně více věřitelů s peněžitými závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, tyto závazky není schopna plnit. Soud proto postupoval v souladu s § 136 odst. 1 insolvenčního zákona (dále jen IZ) a rozhodl o úpadku dlužnice, který je shora uvedenými skutečnostmi prokázán. Soud zároveň spojil s rozhodnutím o úpadku rozhodnutí o způsobu řešení úpadku dlužnice konkursem podle § 148 odst. 1 IZ.

Současně soud I. stupně v odůvodnění dále zmínil, že podáním doručeným Krajskému soudu v Praze dne 11. dubna 2012 přistoupil k insolvenčnímu řízení navrhovatel b), jenž ve svém insolvenčním návrhu uvedl, že má za dlužnicí splatnou pohledávku ve výši 1.869.489 Kč, dále uvedl, že za dlužnicí mají pohledávky další věřitelé, kteří jsou podrobně včetně dlužných částek uvedeni na druhé straně rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2.11.2011, že proti dlužnici jsou neúspěšně vedeny další četné exekuce, např. Mgr. Josefem Višvaderem, Exekutorský úřad Praha-západ, a dále, že je postižen majetek, který má dlužnice ve společném jmění manželů. Domáhal se tak vydání rozhodnutí, kterým by byl zjištěn úpadek uvedené dlužnice.

Dle názoru soudu I. stupně insolvenční navrhovatel b) rozhodující skutečnosti týkající se úpadku dlužnice vylíčil nedostatečně, neboť z návrhu nevyplývá mnohost věřitelů jako rozhodná skutečnost osvědčující úpadek dlužnice. Navrhovatel b) neoznačil žádného dalšího věřitele, ani neuvedl konkrétní skutečnosti o pohledávkách těchto věřitelů za dlužnicí. Poukázal na skutečnosti, že osoby dalších věřitelů dlužnice musí být v návrhu přesně označeny a jejich pohledávky musí být co do svého důvodu a splatnosti náležitě identifikovány. Proto soud I. stupně postupoval podle § 128 odst. 1 IZ a insolvenční návrh insolvenčního navrhovatele b) odmítl, protože trpí vadou, pro niž nelze v řízení pokračovat.

Proti tomuto usnesení se včas odvolala dlužnice proti bodům výroku směřujícím k rozhodnutí o jejím úpadku a prohlášení konkursu na její majetek, a proti bodu XII. výroku o odmítnutí jeho insolvenčního návrhu se odvolal navrhovatel b).

Dlužnice ve svém odvolání zejména namítala, že insolvenční návrh navrhovatele a) neobsahuje úředně ověřený podpis jeho zmocněnce Jiřího Trubače, jenž návrh podal, a proto k němu soud neměl od počátku přihlížet. Dále dlužnice v podaném odvolání zpochybňovala existenci pohledávky obou navrhovatelů i dalších označených věřitelů TST Real, s.r.o. a Architektonický ateliér BETA, s.p. v likvidaci. Zejména tvrdila, že navrhovatel a) není k podání insolvenčního návrhu aktivně legitimován, neboť jím přihlášenou pohledávku postoupil navrhovateli b) a předmětná pohledávka zanikla započtením. Navíc dle dlužnice navrhovatel b) (postupník) dokumentem ze dne 23.4.2002 odstoupil od smlouvou sjednaného požadavku, aby postupitel (navrhovatel a) nadále vymáhal pohledávku svým jménem na účet postupníka, a konečně, že tvrzená pohledávka je promlčena (z rozsudku sp.zn. 6 Cmo 403/2005 ze dne 3.4.2007 plyne, že dlužnici bylo uloženo zaplatit správci konkursní podstaty navrhovatele a) částku 433.205 Kč s příslušenstvím, ale jen z důvodu spočívajícího v charakteru konkursního řízení). Dlužnice dále namítala, že totožnou pohledávku kromě navrhovatele vymáhá jiný subjekt v rámci exekučního řízení vedeného u Okresního soudu Praha-západ pod č.j. 13 Nc 6341/2007-10 ze dne 25.6.2007 (zahájeno na návrh bývalého správce konkursní podstaty navrhovatele a) a navíc, že samotný návrh nebyl podán osobou oprávněnou z titulu udělení plné moci k podání návrhu pro pana Jiřího Trubače ze strany likvidátora společnosti, když likvidátor tímto provedl úkon směřující nikoli toliko k likvidaci, jak jej opravňuje ustanovení § 72 obchodního zákoníku. K pohledávkám dalších označených věřitelů TST Real, s.r.o. a Architektonický ateliér BETA, s.p. v likvidaci dlužnice uváděla, že jsou promlčené, a jako důkaz k tomuto svému tvrzení označovala spis Okresního soudu Praha-západ 13 Nc 6917/2008, ve kterém bylo rozhodnuto o zrušení (a vrácení k dalšímu řízení) usnesení, jímž bylo soudem I. stupně rozhodnuto o zamítnutí návrhu dlužnice na zastavení exekuce právě s ohledem na potřebu zkoumat její námitku promlčení vymáhané pohledávky.

Navrhovatel b) ve svém odvolání napadal výrok XII. výroku shora uvedeného usnesení, jímž byl odmítnut jeho insolvenční návrh a zejména tvrdil, že dostatečně označil další známé věřitele dlužnice a jejich pohledávky, pokud odkázal na listinu, již připojil ke svému insolvenčnímu návrhu (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21.11.2011 č.j. 6 T 119/2011). Navrhoval proto, aby odvolací soud tento bod výroku změnil tak, že se jeho insolvenční návrh neodmítá.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející podle § 212 a 212a o.s.ř. a dospěl k závěru, že odvolání dlužnice je důvodné.

Ze spisu plyne, že insolvenční návrh byl podán navrhovatelem a) dne 27. července 2010, návrh za tohoto navrhovatele podepsal zmocněnec Jiří Trubač, jehož podpis pod návrhem není úředně ověřen. K návrhu byla připojena plná moc udělená v té době ustanoveným likvidátorem Ing. Jiřím Šobkem zmocněnci Jiřímu Trubačovi, na níž byl úředně ověřen podpis Ing. Jiřího Šobka.

Podle § 98 IZ lze insolvenční řízení zahájit jen na návrh; zahajuje se dnem, kdy insolvenční návrh dojde věcně příslušnému soudu (odst. 1). Insolvenční návrh musí být opatřen úředně ověřeným podpisem osoby, která jej podala, nebo jejím zaručeným elektronickým podpisem; jinak se k němu nepřihlíží (odst. 2).

V projednávaném případě byl návrh podán zmocněncem navrhovatele Jiřím Trubačem. Proto měl být pod návrhem úředně ověřen jeho podpis. Pokud tomu tak nebylo, chybí insolvenčnímu návrhu navrhovatele a) procesní náležitost, která brání jeho věcnému projednání. Na tom nic nemění ani ta skutečnost, že k návrhu byla připojena plná moc, již udělil likvidátor navrhovatele Jiřímu Trubačovi, na níž byl podpis likvidátora úředně ověřen, neboť osobou, která insolvenční návrh podala, byl Jiří Trubač. K tomu zaujal stanovisko Nejvyšší soud již v rozhodnutí ze dne 27.9.2011 č.j. MSPH 59 INS 13320/2010, 29 NSČR 51/2011-B-73 (publikováno pod č. 33/2012 ve Sbírce soudních rozhodnutí), podle něhož je-li insolvenční návrh, v němž je ohlášeno zastoupení a k němuž je připojena řádná procesní plná moc pro tohoto zástupce, podepsán pouze tímto zástupcem, je podmínka formulovaná v § 97 odst. 2 IZ splněna jen tehdy, je-li úředně ověřen podpis zástupce na insolvenčním návrhu a současně i podpis zmocnitele (insolvenčního navrhovatele) na procesní plné moci. Insolvenční návrh, k němuž se podle § 97 odst. 2 IZ nepřihlíží, nemůže být též dodatečně zhojen (tím, že příslušná osoba nechá svůj podpis úředně ověřit později). Jak konstatoval Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí, jediným řešením situace je podání nového insolvenčního návrhu, jenž bude splňovat podmínku § 97 odst. 2 IZ. Jen proto, že insolvenční soud s insolvenčním návrhem, jenž nebyl opatřen úředně ověřeným podpisem osoby, která jej podala, nebo jejím zaručeným elektronickým podpisem, zacházel jako s řádně podepsaným podáním, nemohly pominout účinky uvedené v § 97 odst. 2 IZ spočívající v tom, že se k takovému insolvenčnímu návrhu nepřihlíží; to platí bez zřetele k tomu, zda insolvenční soud případně nesprávně vydal i vyhlášku, kterou oznámil zahájení insolvenčního řízení.

Pokud soud I. stupně i přes nedostatek podmínek řízení, spočívající v tom, že není dán návrh na jeho zahájení, v řízení rozhodoval, je řízení stiženo zmatečnostní vadou, a nelze v něm pokračovat.

Proto odvolací soud rozhodnutí soudu v rozsahu napadeném dlužnicí (o návrhu navrhovatele a) podle § 219a odst. 1 písm. a) ve spojení s § 221 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) zrušil a rozhodl o zastavení řízení, neboť je dán nedostatek podmínek řízení, který nelze odstranit, a který spočívá v nedostatku podání návrhu na zahájení řízení.

Při rozhodování o odvolání podaném do bodu XII. výroku (o odmítnutí návrhu navrhovatele b) vycházel odvolací soud ze zjištění soudu I. stupně, která jsou uvedena výše, a s nimiž se zcela ztotožňuje.

Podle ust. § 128 odst. 1 insolvenčního zákona odmítne insolvenční soud insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 občanského soudního řádu se nepoužije.

Náležitosti insolvenčního návrhu vymezuje ust. § 103 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona. Kromě požadavku, aby návrh obsahoval obecné náležitosti podání, musí insolvenční návrh obsahovat označení insolvenčního navrhovatele a dlužníka, musí v něm být uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, musí být označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá. Odvolací soud považuje v této souvislosti za nutné zdůraznit závěry soudní praxe (viz např. usnesení Nejvyššího soudu č.j. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008-A-16 ze dne 26.2.2009), podle nichž je-vzhledem k závažnosti dopadů, jež může i vadný insolvenční návrh vyvolat v poměrech dlužníka nebo třetích osob-nutno trvat na splnění zákonem předepsané povinnosti vylíčit (jako nutné obsahové náležitosti insolvenčního návrhu) rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, tj. mimo jiné uvést i konkrétní údaje o věřitelích, kteří mají za dlužníkem splatnou pohledávku. Jiný výklad by podle přesvědčení Nejvyššího soudu narušil zásadu insolvenčního řízení formulovanou v ust. § 5 písm. a) insolvenčního zákona ve prospěch nedbalých či procesně neopatrných insolvenčních navrhovatelů. To podle něj platí tím více, že insolvenční zákon výslovně zavádí odlišný režim pro odstraňování vad insolvenčního návrhu na straně jedné (viz ust. § 128 odst. 1 insolvenčního zákona) a pro odstraňování vad týkajících se příloh insolvenčního návrhu na straně druhé (viz ust. § 128 odst. 2 insolvenčního zákona).

Podle ust. § 3 odst. 1 insolvenčního zákona je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů, b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen "platební neschopnost"). O hrozící úpadek se dle ust. § 3 odst. 4 insolvenčního zákona jedná tehdy, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník nebude schopen řádně a včas splnit podstatnou část svých peněžitých závazků.

V daném případě je i odvolací soud přesvědčen o tom, že insolvenční návrh neobsahoval všechny náležitosti vyžadované ust. § 103 odst. 2 insolvenčního zákona, neboť údaje o pohledávce dalšího označeného věřitele jsou neúplné. Navrhovatel b) neuvedl údaje o výši a splatnosti pohledávky dalšího věřitele a neuvedl její důvod. Omezil se tak na zcela obecné tvrzení, že se dlužník nachází v úpadku.

Z těchto tvrzení bylo ovšem možno dovodit pouze to, že dlužník má více věřitelů, ale nikoli to, že by ve smyslu ust. § 3 odst. 1 písm. b) a c) insolvenčního zákona měl peněžité závazky po dobu delší třiceti dnů, o jaké konkrétní závazky se jedná, a že je není schopen plnit. Tato tvrzení postrádají oproti mínění navrhovatele vylíčení rozhodných skutečností, na jejichž základě by bylo možno dospět k závěru, že je dána některá z vyvratitelných právních domněnek uvedených v ust. § 3 odst. 2 téhož zákona, podle nichž se má zato, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky. Navrhovatel dostatečně konkrétním způsobem netvrdil, že by mělo více věřitelů za dlužníkem pohledávky splatné po dobu delší než tři měsíce.

Judikatura Nejvyššího soudu (srov. zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.2.2009 sp.zn. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008, uveřejněné pod číslem 91/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) i Vrchního soudu v Praze (srovnej např. usnesení sp.zn. KSPL 29 INS 12458/2011, 1 VSPH 1067/2011-A ze dne 6.9.2011 nebo sp.zn. KSPL 27 INS 7385/2011, 2 VSPH 912/2011-A ze dne 7.9.2011) se již ustálila v tom, že není zásadní rozdíl v požadavku na náležitou identifikaci splatné pohledávky insolvenčního navrhovatele za dlužníkem a na kvalitu údajů, jejichž prostřednictvím musí být v insolvenčním návrhu identifikován další věřitel (věřitelé) se splatnou pohledávkou za dlužníkem. Jinými slovy, jak navrhovatel, tak další věřitelé dlužníka musí být v návrhu přesně označeni a jejich pohledávky musí být co do svého důvodu, výše a splatnosti náležitě identifikovány.

Insolvenční navrhovatel je tedy povinen k podmínce plurality věřitelů dlužníka tvrdit v návrhu takové skutečnosti, které, budou-li osvědčeny či prokázány, umožní přijmout závěr, že dlužník má více věřitelů s pohledávkami po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti. Další věřitelé dlužníka musí být v návrhu přesně označeni a jejich pohledávky musí být co do svého důvodu a splatnosti náležitě identifikovány. Povinnost insolvenčního soudu provést i jiné důkazy potřebné k osvědčení dlužníkova úpadku nebo jeho hrozícího úpadku, než byly účastníky navrhovány, stanovená v ust. § 86 insolvenčního zákona, je pojmově spojena s dokazováním. To znamená jediné: výsledek dokazování dlužníkova úpadku není závislý jen na důkazech navržených účastníky. Tato zásada se však může uplatnit pouze v insolvenčním řízení zahájeném řádným insolvenčním návrhem. Teprve za předpokladu, že soud má k dispozici bezvadný insolvenční návrh, může přistoupit k další fázi řízení, tedy ke zjišťování, zda dlužník je v úpadku. Není-li tu takový návrh, nesmí činit žádné další úkony (ani vyzývat navrhovatele k odstranění vad návrhu, ani vyzývat v návrhu označené věřitele k doplnění údajů o jejich pohledávkách) a podle ust. § 128 odst. 1 insolvenčního zákona je povinen neprodleně insolvenční návrh odmítnout.

Touto úpravou se též zdůrazňuje odpovědnost věřitele-insolvenčního navrhovatele za zahájení insolvenčního řízení, s nímž jsou spojeny významné účinky (viz ust. § 109 až § 111 insolvenčního zákona), jimž lze dát průchod jedině za předpokladu, že věřitel v návrhu poskytne soudu zákonem požadované informace o dalších věřitelích dlužníka a jeho majetkových poměrech.

Jak správně uvedl soud prvního stupně v odůvodnění napadeného usnesení (a lze takto odkázat též na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.12.2011 sp.zn. 29 NSČR 14/2011), insolvenční navrhovatel je povinen k podmínce plurality věřitelů dlužníka tvrdit v návrhu takové skutečnosti, které budou-li osvědčeny či prokázány, umožní přijmout závěr, že dlužnice má více věřitelů s pohledávkami po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti. Další věřitelé dlužnice musí být v návrhu přesně označeni a jejich pohledávky musí být co do svého důvodu a splatnosti náležitě identifikovány.

Z obsahu spisu však plyne, že navrhovatel b) v návrhu zejména tvrdil, že dlužnice má více splatných závazků po lhůtě splatnosti delší než 30 dnů, které není schopna plnit. Navrhovatel označil v návrhu své pohledávky za dlužnicí, a dále uvedl, že dlužnice má další věřitele, kteří jsou podrobně včetně dlužných částek uvedeni na druhé straně rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2.11.2011 č.j. 6 T 119/2011.

Z uvedeného je zřejmé, že navrhovatel b) ve svém insolvenčním návrhu uvedl konkrétní skutečnosti o důvodu a splatnosti svých pohledávek, leč označil další věřitele dlužnice a jejich pohledávky pouze obecným odkazem na připojenou listinu. Nevylíčil tak skutečnosti, jež tvrzený úpadek dlužnice dle ust. § 3 odst. 1 IZ osvědčují.

Odvolací soud se proto ztotožňuje s právním hodnocením nedostatku náležitostí podaného insolvenčního návrhu navrhovatele b) provedeným soudem I. stupně a má za to, že označení pohledávek dalších věřitelů, které v návrhu použil navrhovatel, nepostačuje pro účely projednání insolvenčního návrhu a způsobuje neprojednatelnost (projevující se absencí tvrzení rozhodných skutečností osvědčujících úpadek dlužníka) podaného insolvenčního návrhu.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání navrhovatele b) do bodu XII. výroku o odmítnutí jeho insolvenčního návrhu důvodným a napadené usnesení podle ust. § 219 občanského soudního řádu v této části jako věcně správné potvrdil.

K tomu odvolací soud poznamenává, že podle ustálené judikatury (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ve věci 29 NSČR 21/2012 ze dne 9.5.2012) se další insolvenční návrh došlý insolvenčnímu soudu dle ust. § 107 odst. l věty první IZ před rozhodnutím o původním insolvenčním návrhu považuje za přistoupení k řízení o původním insolvenčním návrhu a zvláště se o něm již nerozhoduje.

V projednávaném případě však odvolací soud projednal odvolání do rozhodnutí soudu I. stupně o odmítnutí tohoto insolvenčního návrhu, neboť k původnímu insolvenčnímu návrhu (navrhovatele a) nebylo možno pro nedostatek úředně ověřeného podpisu dle § 97 odst. 2 IZ přihlížet. Skutečnost, že původní insolvenční návrh navrhovatele a) nemohl pro nedostatek úředně ověřeného podpisu vyvolat účinky zahájení řízení, je také důvodem, proč následně podaný insolvenční návrh navrhovatele b) nemohl (ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. března 2012, sp.zn. 29 NSČR 38/2010) zhojit jeho vady, a proč muselo být řízení o návrhu navrhovatele a) v odvolacím řízení zastaveno pro nedostatek podmínek řízení.

Odvolací soud nemohl přihlížet ani k tomu, že v projednávané věci došel dne 23.7.2012 (tedy po vydání rozhodnutí o úpadku soudem I. stupně) nový insolvenční návrh navrhovatele a), neboť k němu nelze dle § 107 odst. 4 IZ v tomto řízení již přihlížet.

Protože bylo insolvenční řízení ve vztahu mezi navrhovatelem a) a dlužnicí zastaveno, rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů mezi těmito účastníky řízení před soudy obou stupňů dle § 7 odst. 1 IZ ve spojení s § 146 odst. 1 o.s.ř. tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal. Dlužnice by měla podle § 146 odst. 3 občanského soudního řádu vůči navrhovateli b) právo na náhradu nákladů řízení, neboť byl jeho insolvenční návrh odmítnut. Dlužnice však není zastoupena v řízení advokátem a ve vztahu k tomuto účastníku řízení jí ani v řízení před soudem I. stupně ani v odvolacím řízení náklady řízení nevznikly. Proto odvolací soud dlužnici vůči navrhovateli b) rovněž náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Závěrem odvolací soud připomíná, že na soudu I. stupně je, aby s ohledem na zrušení konkursu odvolacím soudem rozhodl po provedení činností insolvenčního správce dle § 313 odst. 2 IZ o zproštění správce z funkce a o jeho nároku na odměnu a náhradě výdajů spojených s tímto řízením.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 22. srpna 2012

JUDr. František Kučera, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová