1 VSPH 883/2015-B-39
MSPH 95 INS 11492/2013 1 VSPH 883/2015-B-39

USNESENÍ Vrchní soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátu složeném z předsedy JUDr. Ladislava Derky a soudců JUDr. Jiřího Goldsteina a JUDr. Ivy Novotné v insolvenční věci dlužníka: Otakar anonymizovano , anonymizovano , bytem Praha 4, Nad Malým mýtem 527, zastoupeného advokátem Mgr. Petrem Brožem, se sídlem Praha 4, Nad Malým mýtem 615/4, o odvolání dlužníka proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. MSPH 95 INS 11492/2013-B-24 ze dne 25. března 2015,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č. j. MSPH 95 INS 11492/2013-B-24 ze dne 25. března 2015 se v bodech I. a II. výroku p o t vr zu j e . Odvolání proti bodu III. výroku usnesení se odmítá.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze výše uvedeným usnesením z 25. 3. 2015 v bodu I. výroku zrušil oddlužení dlužníka Otakara Šantrůčka. V bodu II. výroku soud dále prohlásil konkurs na majetek dlužníka a v bodu III. výroku rozhodl, že účinky prohlášení konkursu nastávají jeho zveřejněním v insolvenčním rejstříku.

V odůvodnění rozhodnutí soud uvedl, že podáním z 19. 4. 2013 se dlužník domáhal zjištění svého úpadku a povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře. Usnesením z 11. 4. 2014 (č. d. A-26) byl zjištěn úpadek dlužníka, bylo povoleno oddlužení a insolvenčním správcem byl ustanoven Mgr. Ing. Dalibor Jandura. Usnesením z 25. 7. 2014 (č. d. B-5) bylo schváleno oddlužení plněním splátkového kalendáře. Dne 3. 11. 2014 insolvenční správce zahrnul do majetkové podstaty dlužníkův podíl na likvidačním zůstatku společnosti NHD ASICO, s. r. o. ve výši 1.501.582 Kč. Podáním z 26. 11. 2014 insolvenční správce navrhl, aby insolvenční soud zrušil dlužníkovo schválené oddlužení a prohlásil na dlužníkův majetek konkurs, neboť dlužník zamlčel svůj nárok na vydání likvidačního zůstatku NHD ASICO, s. r. o., přičemž dlužník usiloval o vydání tohoto zůstatku do své dispozice. Své tvrzení dokládá správce zprávou o průběhu likvidace NHD ASICO, s. r. o. z 21. 10. 2014 a žádostí správce z 3. 11. 2014 o vydání likvidačního zůstatku.

Při slyšení konaném 19. 1. 2015 dlužník uvedl, že se o existenci svého nároku na vrácení přebytku likvidačního zůstatku dozvěděl od insolvenčního správce. Své informační povinnosti dlužník nedostál, neboť předpokládal, že všichni o jeho majetkové situaci vědí. Správce uvedl, že dlužník zatajil svůj majetek převyšující souhrn dlužníkových zjištěných nezajištěných závazků.

Soud poukázal na § 418 odst. 3 a § 395 insolvenčního zákona a uvedl, že dobrodiní sanačního způsobu řešení úpadku náleží principiálně čestnému a poctivému dlužníku, který projevuje zřetelně patrnou snahu dostát svým splatným závazkům tak, aby žádný z jeho věřitelů nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo jejich rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení. Soud mj. odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. MSPH 93 INS 1923/2008, 29 NSČR 45/2010-B-174 z 30. 4. 2013, ve kterém Nejvyšší soud uzavřel, že Povinnost dlužníka sledovat navrženým oddlužením ve smyslu § 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona poctivý záměr trvá po celou dobu oddlužení (i po schválení oddlužení); po celou tuto dobu je poctivost dlužníkova záměru při oddlužení povinen zkoumat insolvenční soud a reagovat (z úřední povinnosti) na skutečnosti, z nichž se podává, že dlužník nesledoval oddlužením poctivý záměr, jakmile vyjdou v insolvenčním řízení najevo. Vyjde-li po schválení oddlužení najevo, že dlužník navrženým oddlužením sledoval nepoctivý záměr, je to důvodem ke zrušení schváleného oddlužení podle § 418 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona.

Soud učinil závěr, že po schválení oddlužení vyšlo najevo, že dlužník nesleduje čestný úmysl, k plnění povinností v insolvenci přistupuje nedbale a lehkomyslně, a neplní podstatné povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení. Dlužník předně zatajil majetek nezanedbatelné hodnoty schopný pokrýt všechny dlužníkovy závazky v insolvenci. Insolvenční soud sice může akceptovat, že výše dlužníkova nároku na vydání podílu na likvidačním zůstatku NHD ASICO, s. r. o. nebyla v době schvalování dlužníkova oddlužení známa (a soud tak nemohl vzít uvedenou majetkovou hodnotu v potaz při nahrazování projevu vůle insolvenčních věřitelů spočívající ve volbě způsobu vedení oddlužení), existence konkrétní pohledávky dlužníka z individualizovaného důvodu však byla dlužníkovi známa nejpozději 23. 10. 2014, tj. v době podpisu vyúčtování nákladů likvidace NHD ASICO, s. r. o. Dlužník tak neumožnil věřitelům znalost svých skutečných majetkových poměrů, tedy zatajil své příjmy či majetkové hodnoty významné jak pro volbu způsobu oddlužení, tak pro posouzení splnění dlužníkových povinností v oddlužení. Popsaným jednáním dlužník porušil povinnost stanovenou v § 412 odst. 1 písm. e) insolvenčního zákona, dále naplnil hypotézy ustanovení § 395 odst. 2, § 418 odst. 1 písm. a) a § 418 odst. 3 insolvenčního zákona. Dlužník se mýlí v názoru, že najevo vyšlý dlužníkův nárok na podíl na likvidačním zůstatku NHD ASICO, s. r. o. lze považovat za mimořádný příjem a použít jej na mimořádné splátky dle ustanovení § 412 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona. Vzhledem k popsanému je třeba na dlužníka hledět jako na nečestnou a nepoctivou osobu nepožívající právo dobrodiní sanačního způsobu řešení úpadku. Dlužník nereagoval uspokojivě na výzvy insolvenčního soudu již od samého počátku daného procesu; z insolvenčního spisu je zřejmé, že se dlužník nesnažil o zapravení svých závazků, naopak se dále zadlužoval v době své neschopnosti plnit splatné a vykonatelné závazky za svými věřiteli a neoznačil majetkové hodnoty, které by odpovídaly uskutečněným výdajům. Je dán předpoklad, že dlužník podáním návrhu na povolení oddlužení nesledoval poctivý úmysl, nesnažil se čestně vypořádat se svými závazky (věřiteli zjištěných nezajištěných pohledávek za dlužníkem), a napravit tak stav vyvolaný předchozí nehospodárnou správou svého majetku. Přístup dlužníka tak nevykazuje snahu v maximální míře uspokojit své věřitele. Soud proto dle § 418 odst. 3 insolvenčního zákona zrušil schválené oddlužení a na majetek dlužníka prohlásil konkurs.

Dlužník napadl usnesení včas podaným odvoláním, ve kterém navrhl usnesení zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolání odůvodnil tím, že v režimu oddlužení měl ke svému majetku plné dispoziční oprávnění on, nikoliv insolvenční správce. Insolvenční návrh byl podán 24. 4. 2013 a společnost NHD ASICO, s. r. o. v likvidaci byla vymazána z obchodního rejstříku dne 27. 8. 2008.

Dne 22. 7. 3013 Městský soud v Praze zrušil výmaz uvedené společnosti z obchodního rejstříku, rozhodl o jejím vstupu do likvidace a jmenoval likvidátora. O vstupu společnosti do opětovné likvidace se dlužník dozvěděl až dne 13. 5. 2014 od pracovnice insolvenčního správce JUDr. Chmelíkové. Sám dlužník navrhl JUDr. Chmelíkové, aby byl likvidační zůstatek použit k úhradě jeho dluhů. V době první schůze věřitelů byli věřitelé informováni o likvidačním zůstatku prostřednictvím zprávy insolvenčního správce na č. l. B-1. Insolvenční správce i soud mohli informace vyhodnotit ve prospěch oddlužení zpeněžením majetkové podstaty. Likvidační zůstatek lze použít k mimořádné splátce na základě rozhodnutí dlužníka, byť by to nebylo v režimu ustanovení § 412 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona.

Insolvenční správce Mgr. Ing. Dalibor Jandura se k odvolání vyjádřil a navrhl usnesení potvrdit. Neodpovídá skutečnosti tvrzení dlužníka, že se o likvidačním zůstatku dozvěděl až 13. 5. 2014 od pracovnice JUDr. Chmelíkové. O existenci likvidačního zůstatku již věděl dříve, a to přinejmenším od roku 2012 v souvislosti s trestní věcí č. j.ORIV-833-36/TČ-2008-91-PRE. Dlužník neprojevil žádnou vstřícnost vůči věřitelům nabídkou úhrady svých dluhů z likvidačního zůstatku, byť tak mohl učinit při jednání soudu.

Odvolací soud podle § 212 o. s. ř. ve spojení s § 7 a § 161 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen insolvenčního zákona) přezkoumal napadené usnesení a po provedeném jednání dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není důvodné.

Za účelem zjištění, kdy se dlužník dozvěděl či mohl dozvědět o existenci likvidačního zůstatku, tj. existenci majetku společnosti NHD ASICO, s. r. o., odvolací soud provedl důkaz usnesením Městského soudu v Praze č. j. 71 Cm 21/2013-6 z 22. 7. 2013. Z usnesení odvolací soud zjistil, že v právní věci navrhovatele Městského státního zastupitelství v Praze za účasti společnosti NHD ASICO, s. r. o., o obnovení likvidace a jmenování likvidátora, Městský soud v Praze zrušil zápis o výmazu uvedené společnosti z obchodního rejstříku, dále rozhodl, že uvedená společnost vstupuje do likvidace a likvidátorem jmenoval Ing. Františka Červenku. Rozhodnutí o obnovení likvidace společnosti bylo odůvodněno s odkazem na § 75b odst. 2 obchodního zákoníku tím, že dodatečně byl zjištěn majetek obchodní společnosti, a to částka 1.994.993 Kč na bankovním účtu společnosti vedeném u GE Money Bank. Usnesení nabylo právní moci dne 28. 8. 2013.

K provedenému důkazu dlužník uvedl, že se o usnesení z 9. 7. 2013 dozvěděl až dne 13. 5. 2014 od pracovnice insolvenčního správce JUDr. Chmelíkové.

Insolvenční správce k uvedenému tvrzení dlužníka uvedl, že se dlužník musel dozvědět o existenci likvidačního zůstatku dříve než v květnu 2014. Svědčí o tom i chování dlužníka, který se po schválení oddlužení obrátil na likvidátora a domáhal se dispozice s předmětnými finančními prostředky.

Z provedeného důkazu odvolací soud učinil skutkový závěr, že dlužník, který byl jednatelem společnosti NHD ASICO, s. r. o. se dozvěděl, resp. mohl se dozvědět, že z důvodu existence majetku společnosti vymazané z obchodního rejstříku byla společnost obnovena. Předmětné usnesení vydané dle § 75b odst. 2 obchodního zákoníku se vždy zasílá i obnovované společnosti. Kromě toho, i kdyby tomu tak v tomto případě nebylo (odvolací soud tuto skutečnost nezjišťoval), dlužník mohl nepochybně zjistit z výpisu z obchodního rejstříku na internetu, že rozhodnutím Městského soudu v Praze č. j. 71 Cm 21/2013-6 z 22. 7. 2013 bylo rozhodnuto o zrušení výmazu uvedené společnosti a o vstoupení společnosti do likvidace. V rejstříku ve sbírce listin na internetu je v digitalizované podobě uloženo i předmětné usnesení z 22. 7. 2013, tudíž dlužník se s ním mohl seznámit i tímto způsobem.

Z uvedených skutečností odvolací soud dovodil, že dlužník se dozvěděl (mohl dozvědět) po vydání usnesení z 22. 7. 2013, že společnost, jejímž byl jediným společníkem, byla obnovena a má nikoliv zanedbatelný majetek, z něhož bylo možné uhradit 100 % zjištěných nezajištěných pohledávek (tyto pohledávky činily celkem 905.000 Kč, přičemž v probíhajícím oddlužení formou plnění splátkového kalendáře se předpokládalo zaplacení 37 % těchto pohledávek). Dlužník měl ještě v době před rozhodnutím o způsobu oddlužení (rozhodnutí na č. d. B-9 o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře bylo vydáno dne 25. 7. 2014) informovat soud o tomto majetku, aby bylo možné rozhodnout o schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty. Nad rámec uvedeného odvolací soud poukazuje i na samotné tvrzení dlužníka, podle kterého se v květnu 2014 dozvěděl o existenci předmětného majetku, ale soud o tomto majetku neinformoval.

Podle § 418 odst. 1 insolvenčního zákona Insolvenční soud schválené oddlužení zruší a současně rozhodne o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem, jestliže: a) dlužník neplní podstatné povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, nebo b) se ukáže, že podstatnou část splátkového kalendáře nebude možné splnit, nebo c) v důsledku zaviněného jednání vznikl dlužníku po schválení oddlužení peněžitý závazek po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, anebo d) to navrhne dlužník.

Podle odst. 3 uvedeného ustanovení Insolvenční soud schválené oddlužení zruší a současně rozhodne o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem také tehdy, vyjdou-li po schválení oddlužení najevo okolnosti, na jejichž základě lze důvodně předpokládat, že oddlužením je sledován nepoctivý záměr. Podle odst. 4 Rozhodnutí podle odstavce 1 a 3 může insolvenční soud vydat, jen dokud nevezme na vědomí splnění oddlužení. Učiní tak po jednání, ke kterému předvolá dlužníka, insolvenčního správce, věřitelský výbor a věřitele, který zrušení oddlužení navrhl. Rozhodnutí podle odstavce 1 písm. a) až c) může insolvenční soud vydat i bez návrhu.

Odvolací soud uvádí, že dobrodiní institutu oddlužení náleží především čestnému a poctivému dlužníkovi, tedy dlužníkovi, který projevuje zřetelně patrnou snahu dostát svým splatným závazkům tak, aby žádný z jeho věřitelů nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo jejich rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení (srov. § 5 písm. a/ insolvenčního zákona). Pokud dlužník takový úmysl nesleduje, nelze oddlužení povolit ani schválit. Jinými slovy řečeno, i kdyby dlužník jinak splňoval minimální kvantitativní kritéria oddlužení (§ 395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona), nemá na oddlužení automaticky nárok, lze-li s přihlédnutím ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že jím dlužník sleduje nepoctivý záměr. Odvolací soud v této souvislosti poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 NSCR 47/2013 ze dne 17. 6. 2015, ve kterém Nejvyšší soud vyjádřil mj. závěr, že Neuvede-li dlužník v seznamu svého majetku podstatnou část svého majetku, je to podkladem pro závěr, že dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení (§ 395 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona).

Kdyby se prokázalo, že se tak stalo úmyslně, bylo by již na tomto základě možné důvodně předpokládat, že dlužník sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr.

V dané věci je zřejmé, že dlužník neinformoval před schválením oddlužení soud o existenci likvidačního zůstatku společnosti, jejímž byl majitelem. Zákon předpokládá, že dlužník při oddlužení nabídne věřitelům všechny své příjmy jako zdroj uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů. Tím, že dlužník před schválením oddlužení zamlčel tento svůj majetek, znemožnil soudu, jakož i věřitelům se kvalifikovaně se znalostí věci rozhodnout, zda by v dané věci nebylo pro věřitele výhodnější zvolit způsob oddlužení zpeněžením majetkové podstaty.

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že uvedené jednání svědčí o tom, že dlužník svým návrhem na povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře sledoval nepoctivý záměr. Z toho důvodu byly splněny podmínky dle § 418 odst. 3 insolvenčního zákona pro zrušení oddlužení a prohlášení konkursu na majetek dlužníka. Odvolací soud proto v souladu s § 219 o. s. ř. potvrdil body I. a II výroku usnesení jako věcně správné.

Odvolání proti bodu III. výroku usnesení bylo odmítnuto analogicky dle § 218 písm. c) o. s. ř. V bodu III. výroku se nejednalo o rozhodnutí v pravém slova smyslu, soud nerozhodl o právech či povinnostech žádného z účastníků, pouze opsal ustanovení § 245 insolvenčního zákona, což mohlo být obsahem i jen odůvodnění usnesení.

Poučení: Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné k Nejvyššímu soudu, jestliže Nejvyšší soud jako soud dovolací dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání se podává u soudu, který rozhodoval v prvním stupni, a to do dvou měsíců od doručení usnesení odvolacího soudu.

V Praze dne 17. prosince 2015

JUDr. Ladislav D e r k a , v. r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Mandáková