1 VSPH 872/2015-A-57
MSPH 94 INS 37063/2013 1 VSPH 872/2015-A-57

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Goldsteina a ze soudců JUDr. Františka Kučery a JUDr. Ivy Novotné ve věci dlužnice Aleny Jírové, bytem Lessnerova 264, Praha 10, zast. Milanem Vlčkem, bytem Edisonova 429, Praha 10, adresa pro doručování: Lessnerova 264, Praha 10, zahájené na návrh Martina Jíry, bytem Šplechnerova 2363/7, Praha 9, zast. advokátem JUDr. Miroslavem Koreckým, sídlem 28. října 1001/3, Praha 1, za účasti státního zastupitelství, o odvolání dlužnice proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 94 INS 37063/2013-A-37 ze dne 30. března 2015

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 94 INS 37063/2013-A-37 ze dne 30. března 2015 se v bodech I., II. a III. výroku potvrzuje.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze usnesením č.j. MSPH 94 INS 37063/2013-A-37 ze dne 30.3.2015 zjistil úpadek Aleny Jírové (dále dlužnice; bod I. výroku), na její majetek prohlásil konkurs (bod II. výroku), insolvenčním správcem ustanovil JUDr. Martina Hanke (bod III. výroku) a určil, že účinky rozhodnutí nastávají okamžikem zveřejnění tohoto usnesení v insolvenčním rejstříku (bod IV. výroku), věřitele, kteří dosud nepřihlásili své pohledávky, vyzval, aby tak učinili do dvou měsíců ode dne zveřejnění rozhodnutí o úpadku, dále jim uložil, aby insolvenčnímu správci neprodleně sdělili, jaká zajišťovací práva uplatní na majetku dlužnice (body V. a VI. výroku), na den 26.6.2015 nařídil přezkumné jednání, svolal schůzi věřitelů a stanovil její program (body VII. a VIII. výroku), uložil dlužnici povinnosti uvedené v bodě IX. výroku, uložil insolvenčnímu správci povinnosti uvedené v bodě X. výroku, a uložil navrhovateli zaplatit soudní poplatek (bod XI. výroku).

V odůvodnění usnesení soud uvedl, že vydání rozhodnutí o úpadku se domáhal navrhovatel s tím, že má za dlužnicí vykonatelné pohledávky ve výši 71.995,-Kč a 33.920,-Kč podle rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 42 T 13/2011 ze dne 19.4.2012 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 T 60/2012 ze dne 10.7.2012, které představují náhradu škody a náklady řízení. Dále má za dlužnicí pohledávku ve výši 50.000,-Kč představující bezdůvodné obohacení a pohledávku ve výši 8.200,-Kč představující náklady řízení podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9, č.j. 15 C 225/2011-62 ze dne 16. října 2012 (právní moci nabyl dne 18.12.2012). Za dalšího věřitele dlužnice označil Všeobecnou zdravotní pojišťovnu České republiky s pohledávkou ve výši 26.476,-Kč, představující náhradu léčebných výdajů. Dlužnice ve vyjádření k insolvenčnímu návrhu ze dne 13.9.2014 (A-21) uvedla, že s insolvenčním řízením nesouhlasí, protože o zahájení insolvenčního řízení se dozvěděla pozdě, a to až dne 16.8.2014. Nyní se nachází ve výkonu trestu a vzhledem k tomu, že bude ve výkonu trestu nejméně do září 2015, pokud nebude dříve znám rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, který vše může změnit, bude mít příjem 3.000,-až 4.000,-Kč měsíčně, což znamená, že po odečtení položek na ubytování stravu a ostatní, jí zůstane asi 500,-Kč měsíčně na nutné nákupy. Z tohoto důvodu nemůže zatím žádný ze závazků splácet.

Do insolvenčního řízení vstoupilo na základě rozhodnutí ze dne 19.11.2014 Městské státní zastupitelství v Praze.

Soud prvního stupně zjistil, že navrhovatel existenci pohledávek ve výši 71.995,-Kč a 33.920,-Kč doložil rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 42 T 13/2011 ze dne 19.4.2012 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 T 60/2012 ze dne 10.7.2012, podle kterých bylo dlužnici uloženo zaplatit, společně a nerozdílně s Jiřím Radostou, navrhovateli jako poškozenému částku 71.995,-Kč a nahradit mu náklady řízení ve výši 33.920,-Kč. Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky jako poškozené byla dlužnice povinna zaplatit částku 26.476,-Kč. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 16. října 2012, které nabylo právní moci 18.12.2012, soud ke dni 18.10.2011 zrušil povinnost navrhovatele platit dlužnici výživné, stanovené měsíčně na částku 5.000,-Kč. Navrhovatel však toto výživné platil až do 23.8.2012 a vzniklo mu tak právo na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 50.000,-Kč. Dále má odvolatel vůči dlužnici pohledávku představující náhradu nákladů řízení podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 č.j. 15 C 225/2011-62 ze dne 16.10.2012 ve výši 8.200,-Kč. Soud prvního stupně nesdílel stanovisko dlužnice, že jí byla v insolvenčním řízení upírána základní práva. Všechny písemnosti byly publikovány v insolvenčním rejstříku, jsou tak dostupné veřejně a případně se považují tak za doručené podle § 71 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona. Dlužnici bylo dále doručováno prostřednictvím jejího zástupce.

Na základě těchto zjištění soud prvního stupně dospěl k závěru, že věřitelem dlužnice je navrhovatel a dále Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky. Vzhledem k tomu, že uvedené pohledávky jsou více jak tři měsíce po splatnosti, dospěl k závěru, že dlužnice není schopna uvedené pohledávky uhradit, a dovodil, že je v úpadku. Dále rozhodl, že úpadek dlužnice bude řešen konkursem, neboť řešení jejího úpadku oddlužením již není možné.

Proti bodům I., II. a III. výroku tohoto usnesení se dlužnice včas odvolala a požadovala, aby odvolací soud usnesení v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Argumentovala zejména tím, že insolvenční návrh je účelový a jeho důvodem není její finanční situace, ale snaha navrhovatele, jejího bývalého manžela, znemožnit a zkomplikovat právo na výchovu syna. Je pravda, že rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 42 T 13/2011 jí byla uložena povinnost uhradit navrhovateli způsobenou újmu a nahradit Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky výdaje spojené s ošetřením a léčením. K úhradě těchto závazků nedošlo z objektivních důvodů, kterými jsou zdravotní důvody. Dlužnice se psychicky zhroutila a byla umístěna do psychiatrické léčebny, poté nastoupila do vězeňské nemocnice Brno. Není proto schopna plnit povinnosti, které jí byly uloženy uvedenými rozsudky. Z tohoto důvodu dlužnice nesplňuje podmínky pro vedení insolvenčního řízení a dlužnice rovněž nemá žádný majetek. Oznámení o zahájení insolvenčního řízení obdržela až s ročním zpožděním, kdy již byla ve výkonu trestu, a toto oznámení nebylo kompletní. Dlužnice s ohledem na její zdravotní stav nemohla jednat v této věci až do března 2014.

Navrhovatel ve vyjádření k odvolání navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení jako věcně správné potvrdil.

Státní zastupitelství ve vyjádření uvedlo, že soud prvního stupně dospěl ke správným zjištěním, z nichž důvodně dovodil, že dlužnice má více věřitelů s pohledávkami, které jsou více jak tři měsíce po lhůtě. Z tohoto důvodu navrhlo, aby odvolací soud napadené usnesení potvrdil jako věcně správné.

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadené usnesení podle ust. § 212 a § 212a o.s.ř., doplnil dokazování podle ust. § 213 odst. 1 a 2 o.s.ř. a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle ust. § 136 odst. 1 insolvenčního zákona vydá insolvenční soud rozhodnutí o úpadku, je-li osvědčením nebo dokazováním zjištěno, že dlužník je v úpadku nebo že mu úpadek hrozí.

Dlužník je podle ust. § 3 odst. 1 a 3 insolvenčního zákona v úpadku, jestliže má více věřitelů, peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit, a je-li právnickou osobou nebo fyzickou osobou-podnikatelem, je v úpadku i tehdy, je-li předlužen, tj. má-li více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Z uvedeného plyne, že pojem úpadku je vymezen dvojím způsobem jako úpadek projevující se platební neschopností (insolvencí) dlužníka a jako úpadek projevující se jeho předlužením, přičemž k vydání rozhodnutí o úpadku postačuje zjištění, že dlužník je buď insolventní, nebo že je předlužen, jinými slovy, zjištění úpadku v obou zákonem vymezených formách není nezbytné.

Ust. § 3 odst. 2 insolvenčního zákona vymezuje vyvratitelné právní domněnky, podle nichž se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníkovi výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo dlužník nesplnil povinnost předložit seznamy dle ust. § 104 odst. 1 insolvenčního zákona, kterou mu uložil insolvenční soud. Pokud bude zjištěno naplnění některé z nich, resp. pokud se dlužníkovi nepodaří některou z nich vyvrátit, platí, že je platebně neschopným ve smyslu ust. § 3 odst. 1 insolvenčního zákona.

Podle ust. § 141 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona se proti rozhodnutí o úpadku vydanému na základě insolvenčního návrhu věřitele může odvolat pouze dlužník; odvoláním však lze namítat pouze to, že rozhodnutí nemělo být vydáno proto, že úpadek není osvědčen, nebo proto, že tomu brání překážka stanovená v tomto zákoně. Ke skutečnostem, které nastaly nebo vznikly po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně, se v odvolacím řízení nepřihlíží. Je-li osvědčen úpadek dlužníka, není důvodem k tomu, aby odvolací soud zrušil nebo změnil rozhodnutí o úpadku skutečnost, že insolvenční navrhovatel nedoložil, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, ani skutečnost, že insolvenční navrhovatel ztratil v průběhu odvolacího řízení způsobilost být účastníkem řízení.

V daném případě dospěl i odvolací soud k závěru, že v řízení bylo prokázáno, že dlužnice je podle ust. § 3 odst. 1 insolvenčního zákona v úpadku ve formě platební neschopnosti. Stejně jako soud prvního stupně vyšel přitom ze zjištění, že dlužnice je po dobu delší tří měsíců v prodlení s plněním svých splatných závazků vůči více věřitelům, přičemž ničím nevyvrátila právní domněnku, že není schopna plnit své peněžité závazky, když neprokázala, že má (a měla) k dispozici dostatek finančních prostředků potřebných na úhradu svých splatných závazků.

Ze zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že navrhovatel osvědčil, že v době zahájení insolvenčního řízení i v okamžiku vydání napadeného rozhodnutí měl vůči dlužnici pohledávky ve výši 71.995,-Kč a 33.920,-Kč, které doložil rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 42 T 13/2011 ze dne 19.4.2012 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 T 60/2012 ze dne 10.7.2012. Podle těchto rozhodnutí má za dlužnicí vykonatelnou pohledávku ve výši 26.476,-Kč rovněž Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky.

Odvolací soud dále zjistil, že věřiteli dlužnice s vykonatelnými pohledávkami jsou Městský soud v Praze ve výši 11.000,-Kč a 10.000,-Kč, podle rozsudku sp. zn. 42 T 13/2011, společnost Alfa Inkaso, s.r.o. s vykonatelnými pohledávkami ve výši 70.064,30 Kč, 34.408,45 Kč, 1.364,-Kč, 1.816,40 Kč, 12.080,-Kč podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 28.9.2013, právní moci nabyl dne 19.11.2013, společnost OSPEN, s.r.o. s pohledávkou ve výši 11.372,-Kč podle usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 č.j. 21 EC 102/2012-7 ze dne 4.9.2012, společnost SECAPITAL, Sa.r.I. s vykonatelnou pohledávkou ve výši 24.930,55 Kč podle elektronického platebního rozkazu Obvodního soudu pro Prahu 10 č.j. EPR 44545/2013-8 ze dne 19.3.2013.

Námitka dlužnice, že insolvenční návrh podal navrhovatel v rozporu s dobrými mravy výlučně proto, aby zkomplikoval její právo na výchovu syna, není důvodná, vzhledem k tomu, že navrhovatel není jediným věřitelem dlužnice, a protože dlužnice má další splatné a vykonatelné závazky vůči výše uvedeným věřitelům. Její úpadek nebyl tak osvědčen pouze na základě vykonatelných pohledávek navrhovatele, ale i na základě pohledávek ostatních věřitelů. Skutečnost, že dlužnice nemá žádný majetek, není v souladu s ust. § 144 insolvenčního zákona důvodem pro zamítnutí insolvenčního zákona.

Odvolací soud je se soudem prvního stupně zajedno v tom, že u dlužnice nepřicházelo v úvahu jiné řešení jejího úpadku než konkurs, neboť dlužnice není podnikatelkou, takže povolení reorganizace je u ní ze zákona vyloučeno, a možnosti podat ve stanovené lhůtě návrh na povolení oddlužení nevyužila, ač o něm byla řádně poučena usnesením č.j. MSPH 94 INS 37063/2013-A-7 ze dne 28.1.2014. Za této situace soud prvního stupně nepochybil, pokud rozhodl, že úpadek dlužnice bude řešen konkursem.

Podle ust. § 26 insolvenčního zákona, lze v odvolání proti rozhodnutí o ustanovení insolvenčního správce namítat pouze to, že ustanovený insolvenční správce nesplňuje podmínky pro ustanovení nebo že není nepodjatý. Dlužnice námitku podjatosti insolvenčního správce nijak neodůvodnila a neuvedla žádné skutečnosti, z nichž dovozuje jeho podjatost. Z insolvenčního spisu odvolací soud žádné skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že ustanovený insolvenční správce není nepodjatý, nezjistil.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání dlužnice proti bodům I., II. a III. výroku napadeného usnesení důvodným, postupoval proto podle ust. § 219 občanského soudního řádu a usnesení insolvenčního soudu v této části jako věcně správné potvrdil.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze.

V Praze dne 25. června 2015

JUDr. Jiří G o l d s t e i n, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová