1 VSPH 87/2013-A-39
KSPH 36 INS 9692/2012 1 VSPH 87/2013-A-39

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a Mgr. Luboše Dörfla v insolvenčním řízení dlužníka: Antonín anonymizovano , anonymizovano , identifikační číslo 47080159, místem podnikání Benešov, Křižíkova 1480, zahájeném k návrhu věřitele: SILMET Příbram, a.s., identifikační číslo 26210428, sídlem Příbram III 168, zast. Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, se sídlem Příbram III, Na Flusárně 168, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 36 INS 9692/2012-A-33 ze dne 23. listopadu 2012,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 36 INS 9692/2012-A-33 ze dne 23. listopadu 2012, se v bodech I., II. a III. výroku p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze nadepsaným usnesením v bodě I. výroku zjistil úpadek dlužníka, na jeho majetek prohlásil konkurs (bod III. výroku), insolvenčním správcem ustanovil Brátová a Krejčí, v.o.s. (bod II. výroku), určil, že účinky rozhodnutí o úpadku nastávají okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku (bod IV. výroku), vyzval věřitele k přihlašování pohledávek (bod V. výroku) a ke sdělení práv váznoucích na majetku dlužníka (bod VI. výroku), nařídil konání přezkumného jednání a schůze věřitelů (body VII. a VIII. výroku), vyzval dlužníky dlužníka k plnění k rukám insolvenčního správce (bod IX. výroku), insolvenčnímu správci uložil povinnost předložit soudu seznam přihlášených pohledávek (bod X. výroku), určil, že rozhodnutí soudu budou zveřejňována v insolvenčním rejstříku (bod XI. výroku) a insolvenčnímu navrhovateli uložil povinnost uhradit soudní poplatek ve výši 2.000,-Kč (bod XII. výroku).

V odůvodnění usnesení soud zejména uvedl, že insolvenčním návrhem došlým dne 20.4.2012 se navrhovatel domáhal zjištění úpadku dlužníka, tvrdil, že má vůči dlužníkovi pohledávku z titulu rámcové kupní smlouvy ze dne 1.2.2008 ve výši 2.278.959,-Kč. Do řízení přihlásilo své pohledávky 21 věřitelů v celkové výši 8.157.190,82 Kč, dlužník většinu přihlášených pohledávek uznal.

Soud měl za to, že byla osvědčena pluralita věřitelů, že dlužník má závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, které není schopen plnit, přičemž dlužník neprokázal opak. Proto soud rozhodl, jak shora uvedeno. -2-KSPH 36 INS 9692/2012

Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal do všech bodů výroku, proti kterým je odvolání přípustné. Namítal, že se soud nezabýval jeho argumentací uvedenou ve vyjádření k insolvenčnímu návrhu a v průběhu jednání, že sice nedisponuje finančními prostředky, ale jeho majetek přesahuje výši jeho závazků a tento majetek je možné zpeněžit. Proto navrhoval, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu uřízení, nebo aby insolvenční návrh zamítl.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

Podle § 136 odst. 1 insolvenčního zákona vydá insolvenční soud rozhodnutí o úpadku, je-li osvědčením nebo dokazováním zjištěno, že dlužník je v úpadku, nebo že mu úpadek hrozí.

Dlužník je podle § 3 odst. 1 a 3 insolvenčního zákona v úpadku, jestliže má více věřitelů, peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit, a je-li právnickou osobou nebo fyzickou osobou-podnikatelem, je v úpadku i tehdy, je-li předlužen, tj. má-li více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Z uvedeného plyne, že pojem úpadku je vymezen dvojím způsobem jako úpadek projevující se platební neschopností (insolvencí) dlužníka a jako úpadek projevující se jeho předlužením, přičemž k vydání rozhodnutí o úpadku postačuje zjištění, že dlužník je buď insolventní, nebo že je předlužen, jinými slovy, zjištění úpadku v obou zákonem vymezených formách není nezbytné.

Podle § 141 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona se proti rozhodnutí o úpadku vydanému na základě insolvenčního návrhu věřitele může odvolat pouze dlužník; odvoláním však lze namítat pouze to, že rozhodnutí nemělo být vydáno proto, že úpadek není osvědčen, nebo proto, že tomu brání překážka stanovená v tomto zákoně. Ke skutečnostem, které nastaly nebo vznikly po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně, se v odvolacím řízení nepřihlíží. Je-li osvědčen úpadek dlužníka, není důvodem k tomu, aby odvolací soud zrušil nebo změnil rozhodnutí o úpadku skutečnost, že insolvenční navrhovatel nedoložil, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, ani skutečnost, že insolvenční navrhovatel ztratil v průběhu odvolacího řízení způsobilost být účastníkem řízení.

V souzené věci je zjevné, že dlužník v průběhu celého insolvenčního řízení staví svou obranu na tvrzení že není v úpadku, neboť jeho majetek převyšuje jeho závazky. Dlužník tak již ve vyjádření k insolvenčnímu návrhu ze dne 11.6.2012 existenci pohledávky navrhovatele nezpochybnil, toliko namítal, že jeho majetek převyšuje jeho závazky, které činí asi 16.000.000,-Kč a že na účtu má částku ve výši asi 1.000.000,-Kč. Tvrdil zároveň, že nejpozději na ústním jednání prokáže svoji platební schopnost a připustil, že v současnosti potřebnými finančními prostředky nedisponuje. Na jednání konaném dne 4.10.2012 však dlužník uvedl, že nemá žádné konkrétní smlouvy o prodeji majetku či obchodního podílu, a že v současné době jedná s investorem.

Výše nastíněný postoj dlužník ve své podstatě zachovává i v odvolání, kde nezpochybňuje stanovisko soudu o existenci 21 věřitelů (v době rozhodování odvolacího soudu činí počet přihlášených věřitelů 75) s pohledávkami převyšujícími -3-KSPH 36 INS 9692/2012

8.000.000,-Kč, leč nesouhlasí se závěrem, že je zjištěn jeho úpadek, a vytýká soudu, že nevzal v potaz majetkovou situaci dlužníka plynoucí z jím předložených listin.

V daném případě dospěl i odvolací soud k závěru, že v řízení bylo prokázáno, že dlužník je dle § 3 odst. 1 insolvenčního zákona v úpadku ve formě platební neschopnosti. Stejně jako soud prvního stupně vyšel přitom ze zjištění, že dlužník je po dobu delší tří měsíců v prodlení s plněním svých splatných závazků vůči více věřitelům, přičemž ničím nevyvrátil právní domněnku, že není schopen plnit své peněžité závazky, když neprokázal, že má (a měl) k dispozici dostatek finančních prostředků potřebných na úhradu svých splatných závazků.

Z uvedených zjištění vyplývá, že v řízení bylo prokázáno, že dlužník má více věřitelů, peněžité závazky déle než třicet dnů po splatnosti, ale i to, že je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti.

Pokud jde o ničím nedoloženou obranu dlužníka spočívající v tvrzení, že jeho majetek výrazně převyšuje závazky, připomíná odvolací soud, že soud prvního stupně zjistil jeho úpadek ve formě insolvence, a nikoli ve formě předlužení. Jak vysvětleno výše, byl-li zjištěn úpadek dlužníka ve formě insolvence dle § 3 odst. 1 insolvenčního zákona, není důvodu zjišťovat, zda se nachází i v úpadku ve formě předlužení dle § 3 odst. 3 téhož zákona. Soudní praxe se přitom ustálila na tom, že pokud dlužník není schopen využít pohledávky, které má za svými dlužníky, k úhradě svých závazků, nepřihlíží se při úvaze o tom, zda dlužník je ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona v úpadku ve formě platební neschopnosti, ani k výši těchto pohledávek. Tento závěr, plynoucí z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2.12.2010, sp. zn. 29 NSČR 10/2009 (jež bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 80/2011), má zcela zjevně obecnou platnost i ve vazbě na jiný majetek dlužníka, jenž by měl či mohl být použit k uhrazení pohledávek dlužníkových věřitelů (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.10.2011, sp. zn. 29 NSCR 36/2009).

Odvolací soud je zároveň se soudem prvního stupně zajedno i v tom, že u dlužníka nepřicházelo v úvahu jiné řešení jeho úpadku než konkurs, neboť dlužník sice je podnikatelem, avšak je-li dlužník podnikatelem, u kterého reorganizace podle insolvenčního zákona není vyloučena podle § 316 odst. 3 IZ, avšak dlužník nesplňuje některý z požadavků formulovaných pro přípustnost reorganizace v ustanovení § 316 odst. 4 IZ, je reorganizace přípustná podmíněně, za předpokladu, že dlužník ve spojení se včas podaným návrhem na povolení reorganizace předloží ve lhůtě určené v § 316 odst. 5 IZ reorganizační plán přijatý způsobem popsaným v témže ustanovení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.1.2011, sp. zn. 29 NSČR 30/2010 (R 96/2011). Dlužník přitom shora uvedené požadavky nesplnil, a protože úpadek podnikatelského subjektu nelze řešit jinak, soud prvního stupně správně rozhodl o řešení úpadku dlužníka konkursem.

Ohledně ustanovení insolvenčního správce vyšel odvolací soud z § 26 insolvenčního zákona, podle něhož je proti rozhodnutí o ustanovení insolvenčního správce odvolání přípustné, lze proti němu však namítat pouze to, že ustanovený insolvenční správce nesplňuje podmínky pro ustanovení nebo že není nepodjatý. Protože dlužník nenamítal, že by ustanovený insolvenční správce nesplňoval podmínky -4-KSPH 36 INS 9692/2012 pro ustanovení do funkce ani netvrdil, že není nepodjatý, neshledal odvolací soud odvolání proti ustanovení insolvenčního správce důvodným.

Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání dlužníka proti bodům I., II. a III. výroku napadeného usnesení důvodným, postupoval proto podle § 219 o.s.ř. a usnesení insolvenčního soudu v této části jako věcně správné potvrdil.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Praze dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

V Praze dne 12. února 2013

JUDr. František K u č e r a, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: I. Kratochvílová