1 VSPH 830/2015-A-9
KSCB 41 INS 9033/2015 1 VSPH 830/2015-A-9

USNESENÍ Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Goldsteina a soudců JUDr. Františka Kučery a JUDr. Ladislava Derky v insolvenční věci dlužníka D TEXTIL, s.r.o. v likvidaci, IČO 25152416, sídlem Školní 434/4, České Budějovice, zast. advokátem JUDr. Jaromírem Bayerem, sídlem Jeremiášova 1705/18, České Budějovice, zahájené k návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. KSCB 41 INS 9033/2015-A-4 ze dne 9. dubna 2015,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. KSCB 41 INS 9033/2015-A-4 ze dne 9. dubna 2015 se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením č.j. KSCB 41 INS 9033/2015-A-4 ze dne 9.4.2015 uložil společnosti D TEXTIL, s.r.o. v likvidaci (dále dlužník) povinnost uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč ve lhůtě patnácti dnů od dne právní moci usnesení.

V odůvodnění usnesení soud prvního stupně uvedl, že se dlužník insolvenčním návrhem doručeným soudu dne 7.4.2015 domáhal zjištění svého úpadku a prohlášení konkursu na svůj majetek. Soud vyšel ze zjištění, že dlužník nevlastní žádný majetek. Dále odkázal na ust. § 108 insolvenčního zákona. Výši zálohy stanovil na 50.000,-Kč, protože z obsahu insolvenčního návrhu je zřejmé, že dlužník se nachází v insolvenci v obou jejích formách, má přitom-ve vztahu k výši závazků-minimální zpeněžitelný majetek, kterým by mohly být pokryty náklady insolvenčního řízení. Ty spočívají zejména v odměně insolvenčnímu správci a v náhradě jeho hotových výdajů. Přitom je zjevné, že jako způsob řešení dlužníkova úpadku přichází do úvahy jedině konkurs. Dlužník nemá žádný hodnotnější zpeněžitelný majetek.

Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud změnil tak, že se povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení neukládá, případně jen v minimální výši. Argumentoval zejména tím, že dlužník nemá žádný majetek, z jehož výtěžku by mohly být uhrazeny náklady insolvenčního řízení. Dlužník náležitě hospodařil s finančními prostředky a jeho insolvence nastala v důsledku druhotné platební neschopnosti. V jeho případě existují takové okolnosti, pro něž je řešení úpadku dlužníka obecně žádoucí, ale výše uložené zálohy však neumožňuje zahájit insolvenční řízení.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 insolvenčního zákona), přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl přitom k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Podle § 108 odst. 1 insolvenčního zákona může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Podle § 108 odst. 2 insolvenčního zákona výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zálohu zaplatit společně a nerozdílně.

Soud prvního stupně správně vycházel z toho, že záloha podle § 108 insolvenčního zákona slouží jako zdroj placení prvotních nákladů insolvenčního řízení i jako záruka úhrady celkových nákladů insolvenčního řízení, včetně hotových výdajů a odměny insolvenčního správce, pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 insolvenčního zákona). Záloha je tudíž opodstatněna také v případě, kdy sice lze počítat s výtěžkem ze zpeněžení majetkové podstaty postačujícím k úhradě nákladů insolvenčního řízení, není tu však pro období následující po rozhodnutí o úpadku (do zpeněžení majetkové podstaty) dostatek volných finančních prostředků dlužníka, z nichž by bylo možné uhradit prvotní náklady, jež si insolvenční řízení (aby mohlo zákonem stanoveným způsobem pokračovat) nutně vyžádá, anebo v případě, kdy tu sice jsou určité volné finanční prostředky, avšak toliko ve výši, jež nebude postačovat ani na úhradu minimálních nákladů insolvenčního řízení.

Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že se dlužník insolvenčním návrhem doručeným soudu prvního stupně dne 7.4.2015 domáhal zjištění svého úpadku a jeho řešení konkursem. Z insolvenčního návrhu a z jeho příloh vyplývá, že dlužník má vůči šesti věřitelům závazky v celkové výši 884.469,26 Kč, nemá žádný majetek.

Z dosavadních výsledků insolvenčního řízení je zřejmé, že lze očekávat řešení úpadku dlužníka konkursem. V něm náklady insolvenčního řízení tvoří vždy i hotové výdaje a odměna insolvenčního správce, která v konkursu dosahuje-v případě jejího určení dle § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb.-nejméně částky 45 tis. Kč (bez event. připočtení 21 % DPH), přičemž podle § 2a vyhlášky náleží insolvenčnímu správci též odměna z počtu přezkoumaných přihlášek v případě, kdy v konkursu k žádnému zpeněžení nedošlo, taktéž v minimální výši 45.000,-Kč.

Přitom je zřejmé, že vyjma nároku na jeho odměnu (v minimální výši 45.000,-Kč bez připočtení event. DPH) si činnost insolvenčního správce nadto vyžádá též určité hotové výdaje spojené zejména se soupisem majetkové podstaty, s přešetřením majetkových poměrů dlužníka (včetně event. prošetření jeho příp. neúčinných právních úkonů) a s přezkoumáním přihlášených pohledávek atd. Soud prvního stupně proto nepochybil, když nemajetnému dlužníkovi uložil povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení v předepsané výši. Pokud se jedná o námitky dlužníka, tak je zřejmé z jeho vyjádření, že jeho pohledávky jsou nedobytné a není zřejmé, zda materiál v jeho skladu je zpeněžitelný.

Ze skutečnosti, že některé ze závazků dlužníka byly splatné již v roce 2005, vyplývá, že úpadek dlužníka nastal již v tomto roce, a že dlužník podal insolvenční návrh opožděně, když tak učinil až v roce 2015. Ostatně insolvenční návrh mohl dlužník podat též pro hrozící úpadek (§ 3 odst. 4 insolvenčního zákona). Jinak řečeno, pokud dlužník nepodal bez zbytečného odkladu insolvenční návrh, v důsledku čehož dnes není s to složit ani zálohu na krytí minimálních nákladů insolvenčního řízení, jde taková okolnost toliko k jeho tíži, neboť nelze spravedlivě požadovat, aby stát nesl náklady insolvenčního řízení za dlužníka.

Proto odvolací soud postupoval podle § 219 o.s.ř. a napadené usnesení potvrdil.

P o u č e n í: Proti tomuto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 19. listopadu 2015

JUDr. Jiří G o l d s t e i n, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Helena Kavčiaková