1 VSPH 80/2013-B-81
KSPL 29 INS 14764/2010 1 VSPH 80/2013-B-81

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců Mgr. Luboše Dörfla a JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. v insolvenční věci dlužníka PaedDr. Michala Bartoše, bytem Křivá 215/13, Plzeň, zast. advokátem JUDr. Milanem Hulíkem, Ph.D., sídlem Bolzanova 1, Praha 1, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 29 INS 14764/2010-B-67 ze dne 30. listopadu 2012,

takto:

I. Soudce JUDr. Ing. Pavel Šašek, Ph.D. není vyloučen z projednávání a rozhodnutí v této věci.

II. Usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 29 INS 14764/2010-B-67 ze dne 30. listopadu 2012 se potvrzuje.

Odůvodnění:

Krajský soud v Plzni usnesením č.j. KSPL 29 INS 14764/2010-B-67 ze dne 30.11.2012 zamítl žádost dlužníka PaedDr. Michala Bartoše (dále jen dlužník) o zrušení konkursu prohlášeného na jeho majetek. Pro zrušení konkursu neshledal soud I. stupně důvod a uvedl, že byl pravomocně zjištěn dlužníkův úpadek, v řízení jsou přihlášeny pohledávky věřitelů v celkové výši 23.269.484,76 Kč a hodnota majetku v majetkové podstatě dlužníka by měla činit 19.854.280,65 Kč. Důvody úpadku nadále trvají, rozvrhové usnesení dosud splněno nebylo, a není tedy dána žádná z podmínek § 308 odst. 1 insolvenčního zákona (dále jen IZ), pro něž lze prohlášený konkurs zrušit.

Shora uvedené usnesení napadl dlužník odvoláním. V něm především namítal, že své odvolání podal včas i přes uplynutí odvolací lhůty, neboť byl nesprávně poučen o svém právu podat do napadeného usnesení odvolání. Dále zejména tvrdil, že soud I. stupně neúplně zjistil skutkový stav věci a neprovedl všechny jím navržené důkazy. Zrušení konkursu je podle dlužníka namístě, neboť návrh na zahájení řízení byl podán osobou, která nedoložila svoji právní existenci a navíc se dodatečně ukazuje, že dlužník není v úpadku, když má majetek v hodnotě přesahující 31 mil. Kč (do něhož má být zahrnuta i pohledávka vůči I.R.S. rozvojová a stavební, s.r.o., sídlem Plzeň, Masarykova 102 ve výši 9.107.947,-Kč). Upozorňoval na to, že věřitelé Česká spořitelna, a.s. a Raiffeisenbank, a.s. nebyli v době podání své přihlášky náležitě zastoupeni, tudíž soud neměl k jejich pohledávkám přihlížet, a dále tvrdil, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce JUDr. Ing. Pavel Šašek, Ph.D. Jeho podjatost dovozoval dlužník z toho, že má zájem na výsledku řízení, neboť v minulosti dovolil, aby v řízení rozhodoval asistent soudce, který pro tento výkon funkce dosud nebyl jmenován.

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací posoudil napadené rozhodnutí soudu I. stupně, jakož i řízení mu předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není důvodné.

Především se odvolací soud zabýval námitkou podjatosti soudce JUDr. Ing. Pavla Šaška, Ph.D., jenž danou věc projednával, kterou dlužník fakticky tvrdil, pokud uváděl, že tento soudce je z projednávání věci vyloučen, neboť v insolvenčním řízení rozhodoval s jeho vědomím jako asistent soudce vyšší soudní úředník Mgr. Patrik Kurz. Z této skutečnosti dovozoval dlužník osobní zájem soudce na výsledku projednávaného insolvenčního řízení.

K tomu odvolací soud z insolvenčního rejstříku a ze spisu zjistil, že ke dni 1.3.2012 byl Mgr. Patrik Kurz zařazen jako vyšší soudní úředník v úseku insolvenčního soudnictví a dne 22.3.2012 (B-15) byl pověřen soudcem JUDr. Ing. Pavlem Šaškem, Ph.D. prováděním úkonů soudu v této insolvenční věci. Mgr. Patrik Kurz byl ke dni 1.8.2012 po jmenování asistentem soudce JUDr. Ing. Pavla Šaška, Ph.D. zařazen jako jeho asistent do senátu 29 INS. Jak již dovodil Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 4.1.2013 (B-77) o odvolání dlužníka do usnesení soudu I. stupně ze dne 28.8.2012 (B-35) o vynětí věci z majetkové podstaty, oprávnění k rozhodování v insolvenčním řízení odpovídá u vyššího soudního úředníka rozsahu oprávnění k rozhodování asistenta soudce, pokud je vyšší soudní úředník ke konkrétnímu rozhodnutí soudcem pověřen (což v dané věci bylo prokázáno). O vynětí věci z majetkové podstaty dlužníka proto rozhodoval správně obsazený soud a k pochybení soudce v této souvislosti nedošlo. Námitka podjatosti vznesená dlužníkem se proto neopírá o žádnou skutečnost, která by nasvědčovala nesprávnému procesnímu postupu soudce JUDr. Ing. Pavla Šaška, Ph.D. K tomu ovšem odvolací soud poznamenává, že ani procesní pochybení soudce nemůže dle § 14 odst. 4 občanského soudního řádu bez dalšího vést k závěru o tom, že by měl zájem na výsledku projednávané věci, a tedy o jeho podjatosti. Důvody pro závěr o podjatosti soudce proto odvolací soud neshledal.

Dále při posuzování včasnosti podání odvolání dlužníkem vycházel soud z insolvenčního spisu, z něhož vyplývá, že napadené usnesení obsahuje poučení, podle něhož mají právo na odvolání proti tomuto usnesení pouze insolvenční správce a přihlášení věřitelé. Usnesení bylo doručeno právnímu zástupci dlužníka JUDr. Milanu Hulíkovi, Ph.D. dne 5.12.2012 do jeho datové schránky. Odvolání bylo dlužníkem podáno elektronicky dne 3.1.2013. Odvolání dlužníka bylo tedy podáno po uplynutí patnáctidenní odvolací lhůty.

S ohledem na podání odvolání dlužníkem po uplynutí řádné odvolací lhůty se odvolací soud nejprve zabýval otázkou, zda dlužník byl o lhůtě k podání odvolání soudem I. stupně řádně poučen.

Napadené usnesení obsahuje poučení, které odpovídá svým obsahem znění § 309 odst. 2 IZ, tedy poučení vztahující se k rozhodnutí o zrušení konkursu dle § 308 odst. 1 IZ, které dlužníku právo na odvolání výslovně nepřiznává. Napadené rozhodnutí soudu I. stupně však není usnesením o zrušení konkursu, které insolvenční soud vydává pravidelně i bez návrhu, ale je usnesením o zamítnutí návrhu dlužníka na zrušení konkursu. Nejedná se tedy o případ zmiňovaný v § 309 odst. 1, kde je subjektivní odvolací právo zúženo na v něm uvedené subjekty insolvenčního řízení, které zrušením konkursu mohou být obvykle dotčeny na svých právech, neboť konkurs bývá namnoze zrušen právě v jejich neprospěch, ale na usnesení, do něhož dlužníku náleží právo na odvolání jako účastníku řízení dle obecných ustanovení § 14 odst. 1, § 7 IZ a § 201 občanského soudního řádu, neboť zamítnutím návrhu na zrušení konkursu je negativně dotčen obyčejně jen dlužník.

Použitím tohoto typu poučení (v němž se o právu dlužníka na odvolání nelze nic dozvědět) se nedostalo od soudu dlužníku řádného poučení, a proto nemůže být jeho odvolání z důvodů uvedených v § 204 odst. 2 občanského soudního řádu odmítnuto po uplynutí patnáctidenní lhůty pro opožděnost, neboť se na dlužníka vztahuje lhůta tříměsíční dle tohoto zákonného ustanovení.

Proto odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání bylo dlužníkem podáno včas a odvolání dlužníka posoudil i po jeho obsahové stránce. Dlužník namítal především to, že rozhodnutí o jeho úpadku nemělo být vydáno (§ 308 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona) a tvrdil, že jeho úpadek nebyl ani dodatečně osvědčen. Argumentoval tím, že insolvenční navrhovatel nepodal řádný návrh, neboť k insolvenčnímu návrhu nedoložil řádný doklad o svém zápisu v příslušném cizozemském rejstříku. Dále argumentoval tím, že nebyl předlužen a že napadené rozhodnutí bylo vydáno soudcem, který je z projednávání věci vyloučen. Obsahově se tedy jedná o námitku dlužníka, že jeho úpadek nebyl v řízení ani dodatečně osvědčen.

Podle § 308 odst. 1 insolvenčního zákona insolvenční soud rozhodne i bez návrhu o zrušení konkursu a) zjistí-li, že nebyl ani dodatečně osvědčen dlužníkův úpadek; to neplatí, došlo-li již ke zpeněžení podstatné části majetkové podstaty, b) zjistí-li, že zde není žádný přihlášený věřitel a všechny pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim postavené na roveň jsou uspokojeny, c) po obdržení zprávy insolvenčního správce o splnění rozvrhového usnesení, d) zjistí-li, že pro uspokojení věřitelů je majetek dlužníka zcela nepostačující; přitom se nepřihlíží k věcem, právům a jiným majetkovým hodnotám vyloučeným z majetkové podstaty.

Podle § 308 odst. 2 insolvenčního zákona insolvenční soud rozhodne o zrušení konkursu též na návrh dlužníka, jestliže dlužník k tomuto návrhu připojil listinu, na které všichni věřitelé a insolvenční správce vyslovili se zrušením konkursu souhlas a na které je úředně ověřena pravost podpisu osob, které ji podepsaly.

Z insolvenčního spisu vyplývá, že o úpadku dlužníka bylo rozhodnuto usnesením ze dne 25.7.2011 (A-39) na návrh ADENRIX INVESTMENTS LIMITED se sídlem 1st Floor, Kestrel House, Primett Road, SG1 3EE Stevenage Hertfordshire, zastoupeného advokátem Mgr. Janem Matějíčkem, sídlem Bělehradská 10/79, 120 00, Praha 2. Podání datované dne 2.12.2010 došlo poštou insolvenčnímu soudu dne 3.12.2010 a bylo opatřeno úředně ověřeným podpisem Mgr. Jana Matějíčka a jeho plnou mocí. Plná moc je ověřena a opatřena apostilační doložkou ze dne 4.5.2010. K návrhu je připojena notářsky ověřená kopie listiny dokládající založení společnosti navrhovatele ve Velké Británii. Usnesení o zjištění úpadku nabylo právní moci dne 12.8.2011 (výroky I., III.-IX.) a ve zbývajících výrocích dne 13.8.2011. Usnesením Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 29 INS 14764/2010-A-60 ze dne 26.9.2011 byl na majetek dlužníka prohlášen konkurs (výrok I.) s tím, že konkurs bude projednáván jako nepatrný (výrok II.). Toto usnesení nabylo právní moci ve výroku I. dne 25.10.2011 a ve výroku II. dne 29.9.2011. V insolvenčním řízení byl zjištěn nemovitý majetek dlužníka oceněný na částku 19.854.280,65 Kč, který je nyní insolvenčním správcem na základě pokynů zajištěných věřitelů zpeněžován. Ze seznamu přihlášených pohledávek a výsledků přezkumného jednání vyplývá, že v tomto insolvenčním řízení byly zjištěny pohledávky sedmi věřitelů ve výši 23.269.484,76 Kč, z toho zajištěné pohledávky činí 17.459.875,52 Kč.

Z uvedeného je zřejmé, že otázka zjištění úpadku dlužníka byla postavena najisto pravomocným rozhodnutím (A-39), úpadek dlužníka byl zjištěn z důvodu insolvence, neboť navrhovatel osvědčil četnost věřitelů dle § 3 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona, dále osvědčil skutečnost, že peněžité závazky dlužníka jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 1 písm. b/ téhož zákona) a že dlužník není schopen tyto závazky platit (§ 3 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona).

Jak vysvětlil Nejvyšší soud ve své judikatuře vztahující se k § 44 odst. 1 písm. a) zákona o konkursu a vyrovnání (srov. např. rozhodnutí zveřejněné pod č. 29/2006 ve Sbírce soudních rozhodnutí k tomuto ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání obsahově odpovídajícímu znění § 308 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona), při zkoumání důvodů zrušení konkursu podle § 44 odst. 1 písm. a) zákona o konkursu a vyrovnání se konkursní soud nezabývá správností procesního postupu soudu předcházejícího vydání usnesení o prohlášení konkursu, ani správností rozhodnutí o prohlášení konkursu, případně rozhodnutí je potvrzujícího. Okolnost, že nebyl podán návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka nebo že tento návrh podala jménem navrhovatele osoba, která k tomu nebyla řádně zmocněna, není důvodem pro zrušení konkursu postupem podle § 44 odst. l písm. a) zákona č. 328/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů.

Nejvyšší soud tak vyložil institut zrušení konkursu nikoli jako další opravný prostředek pro posouzení důvodnosti rozhodnutí o konkursu (nyní o úpadku), ale jako procesní nástroj k řešení té situace, kdy soud zjistí, že důvody prohlášení konkursu (zjištění úpadku) nejsou dány ke dni, kdy soud o zrušení konkursu rozhoduje. Z toho ovšem plyne, že pro posouzení důvodu pro zrušení konkursu dle § 308 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona není podstatná otázka, zda dostatečně doložil navrhovatel svoji právní subjektivitu v době podání svého návrhu nebo zda byl v době rozhodování o úpadku on nebo jiný věřitel řádně zastoupen. Naopak je podstatné to, že jak pohledávka navrhovatele, tak i dalších věřitelů byla při přezkumném jednání řádně zjištěna, tedy že podmínky úpadku dlužníka jsou osvědčeny.

Obdobným způsobem soud hodnotí i otázku rozsahu zjištěného majetku dlužníka, který dle tvrzení v odvolání má být ve skutečnosti vyšší než pohledávky přihlášených věřitelů. Jak opět uvedl Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí zveřejněném pod č. 95/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, byl-li konkurs na majetek dlužníka prohlášen pro úpadek formou platební neschopnosti (insolvence), nezakládá důvod ke zrušení konkursu podle § 44 odst. 1 písm. a) zákona o konkursu a vyrovnání sám o sobě rozsah zjištěného majetku konkursní podstaty, je-li uspokojení pohledávek konkursních věřitelů vázáno na nutnost zpeněžení tohoto majetku .

Ve světle uvedeného výkladu smyslu ustanovení o zrušení konkursu provedeného Nejvyšším soudem pro poměry zákona o konkursu a vyrovnání, které jsou však dle názoru odvolacího soudu zcela použitelné i pro poměry zrušení konkursu dle insolvenčního zákona, je zřejmé, že závěr soudu I. stupně, jenž neshledal podmínky pro zrušení konkursu dlužníka, je správný. Za situace, kdy úpadek dlužníka byl nepochybně osvědčen pro jeho insolvenci, pohledávky navrhovatele a jeho věřitelů jsou zjištěny a probíhá zpeněžování jeho zajištěného majetku, nejsou dány důvody pro zrušení konkursu ani z důvodu § 308 odst. 1 písm. a), neboť otázku procesního postupu soudu před zjištěním úpadku dlužníka nelze v této fázi řízení při posuzování podmínek zrušení konkursu již zkoumat a rozsah majetku dlužníka zjištěného v průběhu insolvenčního řízení není za této situace rozhodující.

Závěrem lze tedy shrnout, že odvolání proti usnesení, jímž byl zamítnut návrh na zrušení konkursu (§ 308 odst. 1 IZ), může podat dlužník a navrhovatel, jehož návrhu na zrušení konkursu insolvenční soud nevyhověl, v daném případě však žádná z podmínek § 308 odst. 1 a 2 IZ pro zrušení konkursu z insolvenčního spisu nevyplývá a návrh dlužníka na zrušení konkursu se ani odvolacímu soudu nejeví jako důvodný.

Protože odvolací soud shledal napadené usnesení soudu I. stupně správným, postupoval podle § 219 o.s.ř. a usnesení insolvenčního soudu jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Plzni dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 14. února 2013

JUDr. František Kučera, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová