1 VSPH 732/2013-A-13
KSPL 52 INS 7375/2013 1 VSPH 732/2013-A-13

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a Mgr. Luboše Dörfla v insolvenční věci dlužníka: Jan anonymizovano , anonymizovano , bytem Sušice, Klostermannova 499, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 52 INS 7375/2013-A-8 ze dne 15. dubna 2013,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 52 INS 7375/2013-A-8 ze dne 15. dubna 2013 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Plzni nadepsaným usnesením zamítl insolvenční návrh dlužníka.

V odůvodnění usnesení soud uvedl, že dlužník podal dne 18.3.2013 insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení. Dlužník vlastní nemovitosti v ceně asi 1,3 mil. Kč, z čehož soud dovodil, že nebyly splněny zákonné předpoklady pro rozhodnutí o úpadku, když dlužník vlastní nemovitosti, jejichž hodnota několikanásobně převyšuje výši závazků dlužníka. Proto soud návrh dlužníka s ohledem na to, že nebylo naplněno ustanovení § 3 odst. 2 insolvenčního zákona, postupem podle § 143 insolvenčního zákona zamítl.

Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal a namítal, že je v úpadku proto, že má čtyři věřitele, jejichž splatné závazky není schopen plnit, pobírá invalidní důchod, jehož výše k úhradě závazků zcela nedostačuje. Nemovitosti zapsané na LV č. 1285 pro k.ú. Sušice nad Otavou a na LV č. 1526 pro k.ú. Sušice nad Otavou ve výši spoluvlastnického podílu 1/4 a 1/2 se pokoušel bezúspěšně prodat.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k těmto zjištěním a závěrům:

V prvé řadě považoval odvolací soud za nutné uvést, že klíčový pojem insolvenčního zákona, tj. pojem úpadku, definoval zákonodárce v § 3 odst. 1 a 3 insolvenčního zákona dvěma způsoby: a) dlužník je v úpadku, jestliže má více věřitelů, má peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a není je schopen plnit; b) dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou-podnikatelem, je v úpadku i tehdy, je-li předlužen, tj. má-li více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku.

Ve vztahu k definici úpadku ve formě platební neschopnosti vymezil zákonodárce v § 3 odst. 2 insolvenčního zákona čtyři autonomní vyvratitelné právní domněnky, podle nichž se má za to, že dlužník není schopen plnit své splatné závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných pohledávek vůči dlužníkovi výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1 insolvenčního zákona, kterou mu uložil insolvenční soud.

Jak je zřejmé z odůvodnění napadeného usnesení, postavil soud prvního stupně závěr o tom, že nebyl osvědčen úpadek dlužníka na úsudku, že zpeněžením nemovitostí může dojít k uspokojení pohledávek věřitelů. Jinými slovy, místo toho, aby se na základě zjištění, že dlužník má po dobu delší 30 dnů splatné peněžité závazky vůči čtyřem věřitelům, zabýval jeho schopností plnit splatné závazky ve smyslu § 3 odst. 2 insolvenčního zákona, považoval za rozhodující toliko skutečnost, že dlužník má hodnotné nemovitosti, jejichž zpeněžením může dojít k uspokojení jeho věřitelů.

Odvolací soud ovšem v této souvislosti odkazuje na ustálené judikatorní závěry plynoucí z rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež se sice vztahují k insolvenčním řízením zahájeným k návrhu věřitele, nicméně dle odvolacího soudu jsou plně aplikovatelné i v poměrech řízení zahájeného insolvenčním návrhem dlužníka samého. Tak v usnesení ze dne 2.12.2010, sp. zn. 29 NSČR 10/2009 (publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 80/2011) dovolací soud dovodil, že není-li dlužník schopen využít pohledávky, které má za svými dlužníky (šlo o tvrzenou pohledávku vůči státu), k úhradě svých závazků, nepřihlíží se při úvaze o tom, zda dlužník je ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona v úpadku ve formě platební neschopnosti, ani k výši těchto pohledávek. Takto formulovaný závěr má přitom dle dovolacího soudu zcela zjevně obecnou platnost i ve vazbě na jiný majetek dlužníka, jenž by měl či mohl být použit k uhrazení pohledávek dlužníkových věřitelů (viz usnesení ze dne 27.10.2011, sp.zn. 29 NSČR 36/2009).

Odvolací soud veden názory vyjádřenými shora postupoval podle § 219a odst. 1 písm. a) a § 221 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Plzni dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.).

V Praze dne 27. května 2013

JUDr. František Kučera, v. r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová