1 VSPH 723/2015-A-13
MSPH 79 INS 5987/2015 1 VSPH 723/2015-A-13

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Goldsteina a soudců JUDr. Františka Kučery a JUDr. Ladislava Derky v insolvenční věci dlužníka ZTC Energy s.r.o. v likvidaci, IČO 28461347, sídlem Urbánkova 3349/6, Praha 4, zahájené k návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 79 INS 5987/2015-A-8 ze dne 28. března 2015

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 79 INS 5987/2015-A-8 ze dne 28. března 2015 se p o t v r z u j e.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze usnesením č.j. MSPH 79 INS 5987/2015-A-8 ze dne 28.3.2015 uložil společnosti ZTC Energy s.r.o. v likvidaci (dále dlužník) povinnost uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč ve lhůtě tří dnů od dne právní moci usnesení.

V odůvodnění usnesení soud prvního stupně uvedl, že se dlužník insolvenčním návrhem doručeným soudu dne 9.3.2015 domáhal zjištění svého úpadku a prohlášení konkursu na svůj majetek. Soud vyšel ze zjištění, že majetek dlužníka představuje materiál na skladu v zůstatkové hodnotě cca 350.000,-Kč, dále nedobytné pohledávky za dvěma dlužníky se sídlem v České republice v nominální hodnotě celkem cca. 1.865.586,-Kč, a za třemi dlužníky ze Slovenské republiky v nominální hodnotě cca. 942.800 EUR. Oproti tomu dlužník eviduje závazky vůči 44. věřitelům v celkové výši cca 24,5 mil. Kč. Soud prvního stupně dále odkázal na ust. § 108 insolvenčního zákona a výši zálohy stanovil na 50.000,-Kč, protože z obsahu insolvenčního návrhu je zřejmé, že dlužník se nachází v insolvenci v obou jejích formách, má přitom-ve vztahu k výši závazků-minimální zpeněžitelný majetek, kterým by mohly být pokryty náklady insolvenčního řízení. Ty spočívají zejména v odměně insolvenčnímu správci a v náhradě jeho hotových výdajů. Přitom je zjevné, že jako způsob řešení dlužníkova úpadku přichází do úvahy jedině konkurs. Dlužník nemá žádný hodnotnější zpeněžitelný majetek.

Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal a požadoval, aby je odvolací soud změnil tak, že dlužník je povinen zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení pouze ve výši 10.000,-Kč. Argumentoval zejména tím, že má pohledávky za svými věřiteli v České republice a dále na Slovensku, které jsou dobytné. Zálohu ve výši 50.000,-Kč dlužník není schopen uhradit, protože nemá žádný majetek a ani žádné finanční prostředky.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 insolvenčního zákona), přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející, a dospěl přitom k závěru, že odvolání není opodstatněno.

Podle § 108 odst. 1 insolvenčního zákona může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Podle § 108 odst. 2 insolvenčního zákona výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zálohu zaplatit společně a nerozdílně.

Soud prvního stupně správně vycházel z toho, že záloha podle § 108 insolvenčního zákona slouží jako zdroj placení prvotních nákladů insolvenčního řízení i jako záruka úhrady celkových nákladů insolvenčního řízení, včetně hotových výdajů a odměny insolvenčního správce, pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 insolvenčního zákona). Záloha je tudíž opodstatněna také v případě, kdy sice lze počítat s výtěžkem ze zpeněžení majetkové podstaty postačujícím k úhradě nákladů insolvenčního řízení, není tu však pro období následující po rozhodnutí o úpadku (do zpeněžení majetkové podstaty) dostatek volných finančních prostředků dlužníka, z nichž by bylo možné uhradit prvotní náklady, jež si insolvenční řízení (aby mohlo zákonem stanoveným způsobem pokračovat) nutně vyžádá, anebo v případě, kdy tu sice jsou určité volné finanční prostředky, avšak toliko ve výši, jež nebude postačovat ani na úhradu minimálních nákladů insolvenčního řízení.

Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že se dlužník insolvenčním návrhem doručeným soudu prvního stupně dne 9.3.2015 domáhal zjištění svého úpadku a jeho řešení konkursem. Z insolvenčního návrhu a z jeho příloh vyplývá, že dlužník má závazky v celkové výši cca. 24.437.998,-Kč, má pět pohledávek, o nichž dlužník uvedl, že jsou nedobytné. Dále uvedl, že má na skladě materiál v rozsahu cca 300.000,-Kč.

Z dosavadních výsledků insolvenčního řízení je zřejmé, že lze očekávat řešení úpadku dlužníka konkursem. V něm náklady insolvenčního řízení tvoří vždy i hotové výdaje a odměna insolvenčního správce, která v konkursu dosahuje-v případě jejího určení dle § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb.-nejméně částky 45 tis. Kč (bez event. připočtení 21 % DPH), přičemž podle § 2a vyhlášky náleží insolvenčnímu správci též odměna z počtu přezkoumaných přihlášek v případě, kdy v konkursu k žádnému zpeněžení nedošlo, taktéž v minimální výši 45.000,-Kč.

Přitom je zřejmé, že vyjma nároku na jeho odměnu (v minimální výši 45.000,-Kč bez připočtení event. DPH) si činnost insolvenčního správce nadto vyžádá též určité hotové výdaje spojené zejména se soupisem majetkové podstaty, s přešetřením majetkových poměrů dlužníka (včetně event. prošetření jeho příp. neúčinných právních úkonů) a s přezkoumáním přihlášených pohledávek atd. Soud prvního stupně proto nepochybil, když nemajetnému dlužníkovi uložil povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení v předepsané výši. Pokud se jedná o námitky dlužníka, tak je zřejmé z jeho vyjádření, že jeho pohledávky jsou nedobytné a není zřejmé, zda materiál v jeho skladu je zpeněžitelný.

Ze skutečnosti, že některé ze závazků dlužníka byly vykonatelné již v roce 2012, vyplývá, že úpadek dlužníka nastal již v tomto roce, a že dlužník podal insolvenční návrh opožděně, když tak učinil až v roce 2015. Ostatně insolvenční návrh mohl dlužník podat též pro hrozící úpadek (§ 3 odst. 4 insolvenčního zákona). Jinak řečeno, pokud dlužník nepodal bez zbytečného odkladu insolvenční návrh, v důsledku čehož dnes není s to složit ani zálohu na krytí minimálních nákladů insolvenčního řízení, jde taková okolnost toliko k jeho tíži, neboť nelze spravedlivě požadovat, aby stát nesl náklady insolvenčního řízení za dlužníka.

Proto odvolací soud postupoval podle § 219 o.s.ř. a napadené usnesení potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 11. listopadu 2015

JUDr. Jiří G o l d s t e i n , v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Jana Berná