1 VSPH 723/2010-A-12
KSPL 20 INS 7134/2010 1 VSPH 723/2010-A-12

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudců JUDr. Ing. Jaroslava Zelenky, Ph.D. a JUDr. Ivy Novotné v insolvenční věci dlužníka: Bohemia Business Contor s.r.o. se sídlem v Kraslicích, Dukelská 655, identifikační číslo 26375702, zast. Mgr. Michalem Magliou, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Bělehradská 14, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 20 INS 7134/2010-A-5 ze dne 1. července 2010,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni č.j. KSPL 20 INS 7134/2010-A-5 ze dne 1. července 2010 se m ě n í tak, že se dlužníku ukládá povinnost hradit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 30.000,-Kč ve lhůtě 15 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Plzni usnesením č.j. KSPL 20 INS 7134/2010-A-5 ze dne 1.7.2010 uložil dlužníku-insolvenčnímu navrhovateli povinnost hradit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč ve lhůtě 15 dnů ode dne právní moci usnesení s odůvodněním, že dne 25.6.2010 byl soudu doručen insolvenční návrh dlužníka, přičemž uložená záloha má krýt náklady insolvenčního řízení, jež nelze zajistit jinak, a je třeba zajistit prostředky k výkonu funkce insolvenčního správce. V poučení soud uvedl, že odvolání proti tomuto usnesení není přípustné.

Proti tomuto usnesení se dlužník včas odvolal a namítal, že poučení soudu I. stupně o nepřípustnosti opravného prostředku je nesprávné a odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č.j. KSUL 44 INS 1893/2008, 1 VSPH 96/2008-A ze dne 16.7.2008 publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek jako R 10/2009, a dále na rozhodnutí téhož soudu č.j. MSPH 96 INS 3778/2008, 2 VSPH 224/2008-A ze dne 13.11.2008. Uvedl, že dlužník nedisponuje potřebnými finančními prostředky a že lze předpokládat postup podle § 144 IZ. Dovozoval, že účelem insolvenčního zákona je ochrana tržního prostředí před neprosperujícími subjekty a uspořádání majetkových vztahů dlužníka a věřitelů, avšak účelem uložení zálohy je předcházení výdajů ze státního rozpočtu, přičemž však není důvod, aby byl princip ochrany státního rozpočtu protěžován. Dodal, že jde de facto o soudní poplatek, aniž by však zákon o soudních poplatcích takovou povinnost stanovoval.

Dále uvedl, že s ohledem na nedostatek finančních prostředků dlužník prakticky nikdy nemůže dostát své zákonné povinnosti podat insolvenční návrh. Dlužník nemůže za účelem úhrady zálohy ani zcizit svůj majetek, protože mu to po podání insolvenčního návrhu zapovídá § 109 a § 111 IZ. Namítal, že z napadeného usnesení není zjevné, na základě jakých úvah dospěl soud k závěru o uložení povinnosti hradit zálohu v maximální možné výši, když insolvenční zákon dává možnost určit výši zálohy, ale nikoli povinnost zálohu uložit.

Domníval se, že účelem insolvenčního řízení je nejen řešení úpadku, ale rovněž zánik nefunkčních společností, což dovozoval z § 312 odst. 3 a § 308 odst. 1 IZ a § 68 odst. 3 písm. f) obchodního zákoníku. Zopakoval, že výklad povinnosti hradit zálohu znemožňuje dlužníku v úpadku splnit svou povinnost, což považoval za odepření spravedlnosti a porušení práva na spravedlivý proces. Z výše uvedených důvodů navrhoval napadené usnesení zrušit.

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům:

Prvotně se odvolací soud zabýval přípustností odvolání proti usnesení o uložení povinnosti hradit zálohu. Jak odvolací soud konstatoval již např. v usnesení ze dne 16.7.2008 sp. zn. KSUL 44 INS 1893/2008, 1 VSPH 96/2008-A (R 10/2009), v případě uložení povinnosti hradit zálohu nejde o usnesení vydané v rámci dohlédací činnosti insolvenčního soudu. Posouzení přípustnosti odvolání proti usnesení vydanému podle § 108 odst. 1 IZ se proto neřídí úpravou v § 91 IZ, nýbrž ve smyslu § 7 IZ obecnou úpravou v občanském soudním řádu. Proti usnesení, kterým soud ukládá povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, je ve smyslu § 201 a § 202 odst. 1 o.s.ř. odvolání přípustné.

Povinnost navrhovatele uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení vyplývá z § 108 odst. 1 až 3 IZ, podle kterého insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení až do částky 50.000,-Kč. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Účelem institutu zálohy je především překlenout nedostatek finančních prostředků a umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce po rozhodnutí o úpadku, a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů a odměny insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno uhradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ).

Z výchozí koncepce zákona vyplývající z § 1 IZ se podává, že insolvenční řízení může mít smysl jedině za předpokladu, že v majetkové podstatě existuje majetek, z něhož by mohly být-v závislosti na způsobu řešení úpadku dlužníka-alespoň částečně uspokojeny pohledávky věřitelů. Není-li tu takového majetku, nemá insolvenční řízení smyslu. Proto insolvenční řízení nelze ani využít pro odstranění nefunkčních společností, jak mylně v odvolací argumentaci dovozoval dlužník. Jedinou výjimkou-byť nesystémovou-z této koncepce je § 144 IZ, který připouští, aby právní prostředí insolvenčního zákona bylo využito k zamítnutí návrhu pro nedostatek majetku, třebaže v takovém řízení k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem dojít zjevně nemůže.

V daném případě nepřichází takové rozhodnutí v úvahu, neboť dlužník kumulativně nesplňuje podmínky § 144 odst. 1 IZ, především tedy není obchodní společností, která byla zrušena rozhodnutím soudu, a nebyl mu jmenován likvidátor ze seznamu insolvenčních správců.

Z uvedeného plyne, že nejde-li o dlužníka-obchodní společnost splňující kumulativně podmínky § 144 IZ, pak, bude-li zjištěno, že dlužník nemá majetek užitelný pro účely insolvenčního řízení, nedává zákon žádného podkladu pro další pokračování v řízení.

Testem k tomu, aby nejistota v této otázce mohla být odstraněna na samém začátku insolvenčního řízení a aby insolvenční řízení nebylo zneužíváno pro účely, k nimž sloužit nesmí, je právě uložená povinnost dlužníka zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Vlastní-li dlužník takový majetek a zálohu na náklady insolvenčního řízení z něho zaplatí, pak lze požadovat, aby insolvenční řízení proběhlo alespoň v režimu nepatrného konkursu. Ukáže-li se, že dlužník zálohu zaplatit schopen není, pak tento test zřetelně podpoří závěr, že další pokračování insolvenčního řízení by bylo zjevným zneužitím postupů podle insolvenčního zákona namísto likvidace dlužníka.

Podle § 111 odst. 1 IZ nerozhodne-li insolvenční soud jinak, je dlužník povinen zdržet se od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet, pokud by mělo jít o podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení tohoto majetku anebo o jeho nikoli zanedbatelné zmenšení. Peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení je dlužník oprávněn plnit jen v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem. Omezení podle odstavce 1 se netýká úkonů nutných ke splnění povinností stanovených zvláštními právními předpisy, k provozování podniku v rámci obvyklého hospodaření, k odvrácení hrozící škody, k plnění zákonné vyživovací povinnosti a ke splnění procesních sankcí (odst. 2).

Z § 111 IZ plyne, že dlužníku není zcela zapovězeno disponovat se svým majetkem poté, co je zahájeno insolvenční řízení. Dlužník však nesmí nakládat s majetkem způsobem, který by vedl k podstatným změnám majetkové podstaty a tím i ke snížení uspokojení věřitelů. Úhradu zálohy na náklady insolvenčního řízení, která by byla získána z prodeje části majetku dlužníka, však jistě nelze považovat za činnost, která by byla v neprospěch věřitelů; naopak se lze oprávněně domnívat, že při schopnosti dlužníka uhradit stanovenou zálohu je reálná šance, aby věřitelé dosáhli alespoň částečného uspokojení svých pohledávek.

Z obsahu insolvenčního návrhu a jeho příloh plyne, že dlužník má celkové závazky ve výši 4.680.366,19 Kč, celková hodnota jeho majetku činí 254.684,50 Kč a výše jeho pohledávek za dlužníky činí 4.660.993,72 Kč, přičemž asi 24% těchto pohledávek není dle vyjádření dlužníka dobytných. Dlužník jako podnikatel byl podle § 98 IZ povinen podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku (obdobnou povinnost zakotvoval i zákon o konkursu a vyrovnání v § 3), a proto nelze přijmout argumentaci o tom, že právě z důvodu uložené povinnosti hradit zálohu, k jejímuž splnění dlužník v současné době nemá potřebné finanční prostředky, bude dlužníku upřeno právo na spravedlivé řízení. Nutno mít na zřeteli, že činnost podnikatele předpokládá určitou jeho zdatnost a profesionální úroveň, a tomu odpovídá i úprava obchodních závazkových vztahů, jež vychází z toho, že obchodník nese plně podnikatelské riziko, s jehož důsledky musí být také připraven se vypořádat.

Smyslem a účelem insolvenčního řízení je dle § 1 IZ uspořádat majetkové poměry dlužníka a jeho věřitelů. Nelze akceptovat odvolací argumentaci dlužníka, který nesprávně dovozuje, že je třeba zohlednit zájem dlužníka na řešení jeho úpadku i v situaci, kdy nedisponuje potřebnými finančními prostředky na uložení zálohy. Předchozí podnikatelská činnost dlužníka byla vykonávána výlučně v jeho ekonomický prospěch. Jak výše řečeno, dlužník musí jako podnikatel nést i riziko podnikatelského neúspěchu, a proto se nelze v této situaci oprávněně za všech okolností domáhat co do povinnosti hradit zálohu shovívavosti insolvenčního soudu, jenž by dle názoru dlužníka měl umožnit pokračování insolvenčního řízení i za situace, kdy majetkové poměry dlužníka nedávají podklad pro závěr o jeho schopnosti hradit náklady insolvenčního řízení. Za situace, kdy neexistuje žádný majetek na straně dlužníka, insolvenční řízení postrádá podklad, protože neexistuje hmotný substrát, na základě kterého by k uspořádání vztahů s věřiteli došlo. Další postup insolvenčního řízení by tak vedl jen k nárůstu nákladů, aniž by bylo lze reálně očekávat vyřešení insolvenční situace dlužníka. Testem ke zjištění, zda jsou dány předpoklady pro další pokračování insolvenčního řízení, je právě splnění povinnosti hradit uloženou zálohu.

Zálohu na náklady insolvenčního řízení nelze zaměňovat ani se soudním poplatkem již proto, že § 138 o.s.ř. o osvobození od povinnosti hradit soudní poplatek se vzhledem ke specialitě IZ (§7) neužije ani přiměřeně. Smyslem zálohy je vytvořit materiální předpoklady pro průběh insolvenčního řízení, v rámci kterého je třeba vždy hradit minimálně odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce. Naproti tomu smyslem soudních poplatků je zabezpečit zčásti úhradu nákladů, které vznikají státu výkonem soudnictví. Rozdíl mezi účelem zálohy a soudního poplatku tkví v tom, že záloha slouží primárně k úhradě nákladů na výkon činnosti insolvenčního správce, ale v případě procesního úspěchu v řízení může soud přiznat úspěšnému účastníku náhradu nákladů řízení, tedy i soudního poplatku. Jinak řečeno, u zálohy je předpoklad, že v průběhu řízení dojde k jejímu vyčerpání za účelem úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce bez dalšího, zatímco u soudních poplatků má procesně úspěšný účastník právo na jejich náhradu.

Na rozdíl od soudu I. stupně, který uložil povinnost hradit zálohu v maximální možné výši, je odvolací soud toho názoru, že vzhledem k existenci majetku dlužníka a částečně dobytných pohledávek bude pro prvotní fázi insolvenčního řízení postačovat záloha ve výši 30.000,-Kč, přičemž další náklady insolvenčního řízení bude možno hradit po zpeněžení dlužníkova majetku v rámci konkursu, popřípadě v rámci další činnosti dlužníka při způsobu řešení úpadku reorganizací. Z výše uvedených důvodů odvolací soud postupoval podle § 220 odst. 3 o.s.ř. a napadené usnesení změnil, jak je ve výroku uvedeno.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

V Praze dne 1. září 2010

JUDr. František Kučera, v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Borodáčová