1 VSPH 687/2016-A-14
MSPH 94 INS 4242/2016 1 VSPH 687/2016-A-14

USNESENÍ

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Derky a soudců JUDr. Františka Kučery a JUDr. Jiřího Goldsteina v insolvenční věci dlužníka: Antonín anonymizovano , anonymizovano , bytem V Okálech 528, 190 11 Praha 9-Běchovice, zahájené na návrh: SAFETY 112 SE, IČO 01649591, se sídlem Högerova 686/6, 152 00 Praha 5-Hlubočepy, o odvolání navrhovatele proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. MSPH 94 INS 4242/2016-A-7 ze dne 24. února 2016,

takto:

I. Usnesení Městského soudu v Praze č. j. MSPH 94 INS 4242/2016-A-7 ze dne 24. února 2016 se p o t v r z u j e.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze usnesením z 24. 2. 2016 odmítl insolvenční návrh podaný navrhovatelem-věřitelem SAFETY 112 SE. Rozhodnutí odůvodnil tím, že dne 23. 2. 2016 byl soudu doručen insolvenční návrh, kterým se navrhovatel domáhal zjištění úpadku dlužníka. Návrh neobsahuje ani konkrétní údaje o tom, zda má dlužník i jiné věřitele, ani údaje o pohledávkách takových věřitelů dlužníka, zejména pak o jejich splatnosti a výši. Navrhovatel pouze zažádal, aby soud z moci úřední zjistil, zda některý z jím vyjmenovaných subjektů má či nemá pohledávku za dlužníkem. Dále navrhovatel dostatečně neprokázal existenci své vlastní pohledávky vůči dlužníkovi, pouze uvedl, že uzavřel s dlužníkem ústní smlouvu o půjčce a jako důkaz navrhuje výslech obou smluvních stran. Neuvedl však žádné bližší skutečnosti o tom, kdo ho při této záležitosti zastupoval a koho tedy má soud vyslechnout. Nadto v příloze insolvenčního návrhu nedoložil přihlášku pohledávky. Soud proto dospěl k závěru, že návrh neobsahuje tvrzení rozhodných skutečností, a to v míře, která v případě, že tato tvrzení budou shledána pravdivými, dovolí insolvenčnímu soudu uzavřít, že dlužník je v úpadku. Protože pro vady návrhu nebylo možné v řízení dále postupovat, rozhodl soud prvního stupně o odmítnutí isir.justi ce.cz insolvenčního návrhu podle ust. § 128 odst. 1 insolvenčního zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).

Navrhovatel napadl usnesení včas podaným odvoláním, v němž uvedl, že nesouhlasí s rozhodnutím soudu prvního stupně a že odvolání doplní ve lhůtě 15 dní. Soud výzvou ze dne 22. 3. 2016 navrhovatele vyzval, aby toto odvolání doplnil ve lhůtě 5 dní od doručení tohoto usnesení. To navrhovatel učinil podáním ze dne 31. 3. 2016. V něm uvedl, že závěry soudu prvního stupně o tom, že dostatečně neprokázal dlužníkův úpadek, považuje za nesprávné. Ve svém insolvenčním návrhu uvedl celkem 10 dalších věřitelů. Není přitom v možnosti navrhovatele obstarat si potřebné informace o jejich pohledávkách vůči dlužníkovi, tyto měl proto obstarat soud prvního stupně, který je k tomu nadán příslušnými pravomocemi. Zároveň nesouhlasí s nutností uvádět důvod, výši a splatnost jednotlivých závazků. Navrhovatel má tedy za to, že prokázal mnohost věřitelů a další skutečnosti nejsou k zjištění úpadku potřebné.

Vrchní soud v Praze, aniž nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ insolvenčního zákona), přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně podle § 212 o. s. ř. a neshledal odvolání navrhovatele důvodným.

Podle § 128 odst. 1 insolvenčního zákona insolvenční soud odmítne insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 o. s. ř. se nepoužije.

Náležitosti insolvenčního návrhu vymezuje § 103 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona. Kromě požadavku, aby obsahoval obecné náležitosti podání a aby v něm byli insolvenční navrhovatel a dlužník označeni zde uvedeným způsobem, musí v něm být uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek (§ 3 insolvenčního zákona), skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, musí být označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá.

Podle § 3 odst. 1 insolvenčního zákona je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen platební neschopnost ). K posledně uvedené podmínce § 3 odst. 2 insolvenčního zákona stanoví vyvratitelné domněnky, podle nichž se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

Nutno zdůraznit, že již se zahájením insolvenčního řízení (§ 101 odst. 1 věta první insolvenčního zákona) se pojí účinky vymezené v § 109 až § 111 insolvenčního zákona, které mají závažný dopad do poměrů dlužníka i třetích osob. S ohledem na tyto okolnosti soudní praxe důsledně trvá na tom, aby insolvenční navrhovatel -lhostejno, zda je jím dlužník či věřitel-řádně splnil zákonem předepsanou povinnost skutkových tvrzení, jež jsou dle § 103 odst. 2 insolvenčního zákona povinnými obsahovými náležitostmi insolvenčního návrhu, tj. aby vylíčil rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek. Jde-li o návrh podaný věřitelem, musí tento navrhovatel navíc řádně vylíčit skutečnosti, ze kterých vyplývá jeho oprávnění podat návrh, tj. skutečnosti svědčící o tom, že má proti dlužníku splatnou pohledávku (§ 105 insolvenčního zákona).

Vzhledem k popsané závažnosti dopadů, jež může i vadný insolvenční návrh vyvolat v poměrech dlužníka nebo třetích osob, není důvodu formulovat rozdílně požadavky na kvalitu jednotlivých skutkových tvrzení, z nichž se odvíjí posouzení úpadku dlužníka. To mimo jiné znamená, že při tvrzeném úpadku dlužníka insolvencí není zásadního rozdílu v požadavku na náležitou identifikaci splatné pohledávky insolvenčního navrhovatele za dlužníkem a na kvalitu údajů, jejichž prostřednictvím musí být v insolvenčním návrhu identifikován další věřitel (věřitelé) se splatnou pohledávkou za dlužníkem.

Tyto závěry jsou zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, např. usnesením ze dne 20. 5. 2010, sen. zn. 29 NSČR 22/2009 (publikovaným pod zn. R 26/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), podle něhož v insolvenčním návrhu musí být tvrzeny takové okolnosti, z nichž závěr o úpadku dlužníka nebo o hrozícím úpadku dlužníka logicky vzato vyplývá. Shodně již v usnesení ze dne 27. 1. 2010, sen. zn. 29 NSČR 1/2008-A (publikovaném pod zn. R 88/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) Nejvyšší soud vysvětlil, že rozhodujícími skutečnostmi, které osvědčují úpadek dlužníka ve formě insolvence, se rozumí vylíčení konkrétních okolností, z nichž insolvenční soud (shledá-li je pravdivými) bude moci uzavřít, že dlužník má více věřitelů (nejméně dva), kteří vůči němu mají pohledávky (vůči nimž má peněžité závazky), jež jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit. Z toho plyne, že osoba či osoby dalšího věřitele dlužníka musí být v návrhu přesně označeny, jejich pohledávky musí být co do svého důvodu a splatnosti náležitě identifikovány.

Z insolvenčního spisu plyne, že odvolatel ve svém návrhu neuvedl rozhodující skutečnosti týkající se vzniku a existence pohledávek ostatních věřitelů vůči dlužníkovi. Ve svém návrhu pouze uvedl, že mu je známo, že dlužník má více věřitelů a požádal soud o ověření, zda tomu tak u jím vyjmenovaných subjektů skutečně je. K předpokladům dlužníkova úpadku podle § 3 insolvenčního zákona se tedy omezil jen na tvrzení, že dlužník má i jiné věřitele a má peněžité závazky po dobu delší 30 dnů, resp. 3 měsíce po lhůtě splatnosti. Navrhovatel proto dostatečně nespecifikoval dlužníkovy pohledávky, když neuvedl ani jejich výši či splatnost, pouze tvrdil jejich existenci, aniž by byl schopen specifikovat věřitele. Dále navrhovatel dostatečně neidentifikoval ani svou pohledávku, když bez dalšího pouze uvedl, že tato vznikla z ústní smlouvy o zápůjčce (navrhovatelem označené jako smlouva o půjčce) a k jejímu prokázání navrhuje výslech navrhovatele a dlužníka. Navrhovatel nadto nepřiložil ke svému návrhu přihlášku pohledávky, jak je mu uloženo § 105 insolvenčního zákona.

Na základě takovýchto tvrzení zjevně nelze přijmout závěr, že dlužník má vedle navrhovatele i další věřitele, vůči nimž má závazky, a to závazky splatné déle než 30 dnů, popř. že jde rovněž o závazky více než 3 měsíce po splatnosti.

Odvolací soud dále zdůrazňuje, že požadavky na vylíčení rozhodujících skutečností v návrhu na zahájení insolvenčního řízení nelze nikterak směšovat s pravidly důkazního řízení. Aby mohly být právně významné skutečnosti předmětem osvědčení či dokazování-lhostejno přitom, o kterých skutečnostech je soud povinen provádět i důkazy účastníky nenavržené-musí tu být úplná a dostatečně konkrétní skutková tvrzení o skutečnostech, jež naplňují skutkovou podstatu úpadku. Jakkoli § 86 insolvenčního zákona ukládá insolvenčnímu soudu provést i jiné důkazy potřebné k osvědčení dlužníkova úpadku, než byly účastníky navrhovány, jde o projev vyšetřovací zásady, jejíž aplikace neznamená povinnost soudu pátrat po skutečnostech, které mají (mohou) být dokazovány. Tato zásada sama o sobě nenahrazuje na prvním místě stojící povinnost tvrzení, jež stíhá insolvenčního navrhovatele. Povinnost insolvenčního soudu stanovená v § 86 insolvenčního zákona je pojmově spojena s dokazováním. To znamená jediné; výsledek dokazování dlužníkova úpadku není závislý jen na důkazech navržených účastníky. Tato zásada se však může uplatnit pouze v insolvenčním řízení zahájeném řádným insolvenčním návrhem. Teprve za předpokladu, že soud má k dispozici bezvadný insolvenční návrh, může přistoupit k další fázi řízení, tedy též ke zjišťování, zda dlužník je v úpadku. Není-li tu takový návrh, nesmí insolvenční soud činit žádné další úkony (ani vyzývat navrhovatele k odstranění vad návrhu) a je povinen podle § 128 odst. 1 insolvenčního zákona neprodleně insolvenční návrh odmítnout.

Věřitel nemá-na rozdíl od dlužníka-právní povinnost podat insolvenční návrh. Jestliže věřitel nemá dostatečné a věrohodné informace o dalších dlužníkových věřitelích, o jejich déle splatných pohledávkách, o dlužníkově platební neschopnosti či dalších okolnostech, jež o dlužníkově úpadku ve formě insolvence nebo ve formě předlužení svědčí, pak není nikterak opodstatněno, aby se zjištění jeho úpadku insolvenčním návrhem domáhal. Za takové situace je namístě, aby věřitel k ochraně svých práv (k vymožení pohledávky za dlužníkem) zvolil standardní postup, tj. cestu nalézacího řízení a individuálního výkonu rozhodnutí.

Navrhovatel tedy nedostál své povinnosti uvést v insolvenčním návrhu rozhodující skutečnosti osvědčující úpadek dlužníka. Absence zákonem požadovaných náležitostí brání pokračování v řízení, přičemž použití výzvy k odstranění vad insolvenčního návrhu dle § 43 odst. 1 o. s. ř. je v insolvenčním řízení vyloučeno (viz § 128 odst. 1 věta druhá insolvenčního zákona). Soud prvního stupně z toho důvodu rozhodl po právu dle § 128 odst. 1 insolvenčního zákona, když insolvenční návrh odmítl. Odvolací soud proto v souladu s § 219 o. s. ř. potvrdil napadené usnesení jako věcně správné včetně rozhodnutí o náhradě nákladů řízení.

Nebylo zjištěno, že by dlužníkovi vznikly náklady řízení, odvolací soud proto v souladu s § 146 odst. 3 a § 142 odst. 1 v návaznosti na § 224 odst. 1 o. s. ř. rozhodl o náhradě těchto nákladů způsobem uvedeným v bodu II. výroku usnesení.

Poučení: Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu prostřednictvím Městského soudu v Praze dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o. s. ř.).

V Praze dne 6. září 2016

JUDr. Ladislav D e r k a, v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Bc. Jiří Slavík